Článek
Se statným vlčákem Nerem se na vlastní kůži seznámil i samotný Čáryfuk. Konkrétně s jeho tesáky. To už bylo v době, kdy Nero nikterak nedělal hanbu svému jménu, jelikož byl v osadě Vyšný za svého života zcela po právu dominantním psem a všichni jeho obyvatelé měli před ním respekt. Tehda jej Anča Růžičková ještě brávala s sebou do vyšenské hospody, kde v poklidu lehával pod stolem u nohou své paničky. Jednou se však stalo, že značně opilý Čáryfuk dostal značně bojovou náladu. Tenkrát jí ke své škodě a úhoně soustředil na Nera.
Svoje obligátní opilecké výkřiky: „Kdo se bojí, nesmí do lesa. Ratata!“ doplnil výhrůžkami na adresu Nera: „To je kripl pes. Toho podřežu, kdy se mi zlíbí. Ratata!“ A tak to bylo ten večer stále dokola. Čára se svými verbálními výhružkami vůči Nerovi nepřestal ani poté, když se vypotácel před hospodu do tmy, že teda půjde konečně domů. To však již bylo dost i dosud klidného vlčáka Nera, který se pod stolem zvedl a potichu vyšel ven za Čáryfukem.
Potom již byly slyšet zcela jiné Čárovy výkřiky: „Au, Nero, ty bestie, co jsem ti, kurňa, udělal, že mě hryžeš,“ doprovázené Nerovým zlověstným vrčením a zvuky, které vydávala zápasící těla válející se před hospodou po štěrku. Čaryfuk dole a Nero na něm. Když vše ustalo, vítězný Nero se vrátil zpět do hospody pod stůl. Za ním se pak připotácel do hospody potrhaný Čáryfuk celý od krve. Čára tehdy pochopil, že na Nera nemá ani náhodou. A tak potom, když šel kdykoliv dolu uličkou k Anče Růžičkové, již z dálky na něj volal: „Neroušku, ty jsi hodný pejsek, to jsem já, Čáryfuk,“ aby Nera dopředu připravil na svůj příchod.
Jak se však potomek vojenských strážních psů, který byl po tátovi velmi ostrý a po mámě kliďas, do Vyšného dostal? Ve vojenském újezdu Boletice jej jako štěně zakoupil Petr Marek za tři tisíce. Marek však delší dobu dlužil jeden a půl tisíce Frantovi Priharovi z Plešivce. Ale k vracení se jaksi neměl. Franta ho musel neustále upomínat.
Krátce po koupi štěněte jel kolem Markova stavení. A tak zde zastavil a poněkud nerudně na něj zazvonil. Když Marek vyšel ven, tak na něj uhodil: „Tak, Petře, kdy konečně zaplatíš svůj dluh?“ Marek sklesle hlesl: „Nemám ani floka, ale koupil jsme za tři tisíce štěně vlčáka, a tak bych ti ho mohl dát na úhradu svého dluhu. Ať mě pořád nemusíš upomínat.“ Poněkud rozezlený Prihara odsekl: „Na štěně si peníze měl, ale zaplatit svůj dluh tě ani nenapadlo. Prosím tě, přines mi to štěně, ať mám od tebe konečně pokoj. A můžeš zase někdy přijít, že chceš půjčit peníze.“
Tak se Nero dostal přes Kájov do českokrumlovské čtvrti Plešivec. Franta s ním přijel do nového domova již za tmy. Jelikož pospíchal do hospody U Dušků, hodil ho pod sklo do pařníku, že po návratu pro něj vymyslí bydlení. V hospodě u jednoho piva neskončilo, a navíc došlo i na nějaké rumy. Když se pak po zaplacení vypotácel z hospody, zjistil, že mezitím napadalo patnáct čísel nového sněhu. Ten však přikryl i pařník s chudákem štěnětem uvnitř.
Navíc se stalo, že na něj Franta dočista zapomněl. Prostě sejde z očí, sejde z mysli. Přes sklo a sněhovou pokrývku ani neslyšel jeho žalostné kňučení. Za tři dny, v pátek, zase vyrazil do hospody. Tentokrát do Vyšného. Zde potkal Luboše Růžičku. Slovo dalo slovo a Luboš mezi řečí řekl, že shání pro mámu k Vánocům štěně, jelikož jí krátce předtím pošla Ťapina. Franta v ten moment na celou hospodu zařval: „Jsem to ale hovado!“
Jelikož už oba měli upito, řekl Lubošovi, ať sežene auto, že mu dá pro mámu štěně vlčáka, pokud bude ještě naživu. A zadarmo, když už na něj, na chudáka, dočista zapomněl. Naštěstí Nero ještě žil, a tak se poněkud oklikou a krkolomným způsobem dostal do Vyšného k Anče Růžičkové.
Kromě Čáryfuka se s Nerem seznámil na vlastní kůži ještě policejní psovod a jeden listonoš. A vlastně ještě jedna liška. Policejní psovod zkušeným zrakem ohodnotil jeho postavu a charakter. Prostě mu Nero natolik imponoval, že jej chtěl za dvacet tisíc koupit, vycvičit a pak za větší peníze odprodat policii. Jak tak hučel do Anči, ať mu ho prodá, jednou si přivezl i psovodské náčiní, že jí ukáže, co by Nero mohl v budoucnu dokázat.
Navlékl si vatovaný rukáv a nohavici, popošel od Anči, která držela Nera a pak zavolal, ať ho na něj pustí a začal utíkat, přičemž Nerovi nabízel vatovaný rukáv. Ale Nero nebyl v tomto ohledu nikterak cvičený, a tak se na vatovaný rukáv vykašlal. Jak po něm skočil, šel pudově po jeho krku. To psovod jaksi nečekal. Není divu, že se v ten moment váleli oba po zemi. Neodbytný psovod to zkusil s Nerem ještě dvakrát. Se stejným výsledkem. Ten mu šel vždy po krku. Navíc mu Anča nechtěla za žádné peníze prodat.
Hůře dopadl listonoš, a to s výsledkem něco mezi potrhaným Čáryfukem a vyváleným psovodem. Nera, když odcházeli z domu, raději uvazovali na řetěz, přičemž listonoš dobře věděl, jak je ten řetěz dlouhý a kam až Nera pustí. A tak z dostatečné vzdálenosti vždy Nera provokoval. Jednou se však stalo, že Luboš předělal Nerovi upevnění řetězu, čímž se prodloužil jeho operační prostor směrem ke vchodu o jeden metr. To pošťák netušil ani náhodou. Při další donášce pošty se postavil na svou obvyklou metu a byl velmi nemile překvapen, když Nero vystartoval až k němu.
Naštěstí Nerovi padla za oběť jenom nohavice jeho pošťácké uniformy. Než stačil na smrt vyděšený listonoš uskočit, kus nohavice zůstal Nerovi nenávratně v zubech. Navíc, jak instinktivně uskočil v domnění, že nastala jeho poslední hodinka, vysypal si na zem polovinu pošťácké brašny. Naštěstí směrem od Nera, a tak za jeho zuřivého štěkotu, posbíral vysypané dopisy a mazal kvapem pryč. Následně se s Ančou Růžičkovou dohodl, ať poštovní schránku umístí raději nahoru před barák.
Nejhůře tedy dopadla liška, která se vydala na lov slepic přes Ančinu zahradu. Tu pozorný Nero dohonil a zakousl. Sám to taky odskákal, protože od ní chytil prašivinu. Oba, tj. jak Nero i zakousnutá liška pak postupně putovali k veterináři. Liška kvůli tomu, zda nemá vzteklinu a Nero taky kvůli vzteklině, ale zejména kvůli masti na prašivinu.
Nejdelší, několikaletý zápas měl však Nero s Frantou zvaným Baronem. Ten započal, když Nero pohlavně dospěl, jelikož Franta měl čistokrevnou fenu belgického ovčáka. Jmenovala se Šarina a stala se Nerovou favoritkou. Není tedy divu, že, když se hárala, vždy docházelo mezi ním a Frantou ke konfliktu v důsledku, kterých měl Nero občas nějakou tu diabolku v kožichu, jak po něm Franta střílel ze vzduchovky.
Vzájemné souboje o Šarinu vedly k tomu, že jí Franta v době hárání raději zavíral do garáže a pouštěl jí ven vyprázdnit se pouze pod jeho dohledem. Jednou takto Franta nad ránem slyšel ze dvora nějaký šramot, ale otočil se a spál dál. Vstal až v šest, že pustí Šarinu z garáže vyčurat. Přišel na půl rozespalý ke garáži, která měla vrata vyplněná překližkou a nevěřil svým očím. Ve vratech na něj zírala metrová díra, kterou vykousal chtivý Nero za pomoci své favoritky Šariny.
Prostě, jak zpívá Lucie Bílá. Láska je láska. Popřípadě by bylo možno konstatovat, že takovou příroda jest. A tak, když Franta otevřel vrata, uviděl Nera, jak zběsile kopuluje na Šarině a kolem pokorně seděli další vyšenští pejskové s vyplaženými jazyky v toužebném očekávání, zda i na ně přijde řada. Nepřišla a ani Nero nemohl dokončit své dílo zkázy v důsledku, kterého by pak jeho panička musela Frantovi platit psí alimenty.
Jindy zase jel Franta pro Blážu Drozdů do práce. Nachystal auto, pustil na chvíli Šarinu z garáže a nic netušící odeběhl domu pro doklady. Poté zavřel Šarinu opět do garáže a odjel. Když se za půl hodiny vrátil s Blážou domu, otevřel garáž a opět nevěřil svým očím. Nero tam se Šarinou opět zběsile obcoval. Prostě, vychytralý Nero, který i na vzdálenost půl kilometru dobře věděl, že se jeho favoritka hárá, byl venku někde schovaný, aby nedostal do kožichu další diabolky.
Byť hnán touhou, trpělivě čekal na svou příležitost. Ta nastala, když Franta odeběhl domu pro řidičák. Hbitě, ale nenápadně vklouzl do garáže. Zde se schoval pod ponk a počkal, až Franta zavře Šarinu zpět do garáže. Pak měli se Šarinou celou půl hodinu k tomu, aby dali průchod svým pudům.
Takové tedy byly souboje Nera s Frantou Baronem. Jednou však Franta těsně unikl Nerovým tesákům. A nebylo to kvůli Šarině. Přišel za Ančou. Nero klidně ležel v kuchyni pod stolem a jelikož Frantu důvěrně znal, ani nezaštěkal. Jen na chvíli pootevřel oči a dál ležel. Anča vedle v obýváku spala na pohovce na břiše. Franta ve své poťouchlosti jí chtěl vzbudit dloubnutím na žebra, ale jak se nad ní sklonil a natáhl ruce, měl Nera bránícího svou paničku na zádech. Naštěstí měl na sobě svůj obligátní vaťák, a navíc s kapucí na hlavě, tak to pro něj skončilo pouze pořádným leknutím.
Dějiny osady Vyšný tedy nepsali pouze lidi jako nezkrotný Čáryfuk, ale i zástupci zvířat. A pravdou je, že Nero byl za svého života nejen dominantním psem, ale byl i velmi inteligentní a vychytralý. Když například pochopil, že panička půjde na houby a nevezme jej s sebou do lesa, lehl si k řetězu tak, aby hlavu měl u jeho konce. Když šel kolem první, smutně se podíval, že je jako již uvázaný. A tak to udělal i s tím druhým. Jeho páníčkové si tedy pomysleli, že ten druhý již Nera uvázal a spokojeně odešli do lesa. Za chvíli však po jejich stopách za nimi dorazil i Nero s radostným úsměvem: „Tak tady mě máte.“
Pro ty, kteří se k příběhům z osady Vyšný dostali až teď, vězte, že předchozích dvacet jedna povídek bylo věnováno nezkrotnému Čáryfukovi, přičemž ta poslední byla zveřejněna pod názvem „Zavřete oči. Čáryfuk odchází.“ A ta předposlední pak pod názvem: „Jak Čáryfukovi bouchla Máňa.“ Avšak ve všech těch předchozích povídkách jsou pak postupně odkazy na všechny předcházející povídky, a tak se čtenář může postupně prokousat až na samotný začátek Čáryfukova nekonečného příběhu.
