Článek
Čáryfuk po svém pobytu v diagnostickém ústavu přečkal zbytek školní docházky již bez větší úhony. Poté, co ukončil devítiletku po sedmé třídě, se vzhledem ke své zručnosti vyučil zedníkem. Následně na něj nezapomněla ani Československá lidová armáda, a tak i on po zdárném absolvování odvodového řízení, jednoho zářijového dne dostal povolávací rozkaz.
Svým způsobem měl pro výkon dvouleté vojenské služby dobré předpoklady. Nezapomeňme, že jej děda Hošků naučil jako malého klučinu střílet z kulovnice a děda Čížků mu koupil vzduchovku. Vzduchovou pistoli, se kterou pronásledoval po škole učitele přírodopisu, tu si koupil sám ze svých úspor. Navíc tajně vnikal do krumlovských kasáren, a to nejen na vojenský cvičák. Právě pozitivní vztah ke zbraním mu dával nejlepší předpoklady pro službu vlasti. Není tedy divu, že se ještě před příchodem k vojenskému útvaru neskonale těšil, že vyfasuje samopal.
Socialistická armáda pak do něj vkládala naděje kvůli jeho dělnickému původu a otcově členství v KSČ. Navíc jeho švagr byl důstojníkem ČSLA. V tomto směru se však armádní důstojníci velmi mýlili. Poté, co se z rozhodnutí vyšenských komunistů ocitl v opařanské polepšovně, na komunisty, jakož i na budování socialismu a jeho obranu, Čáryfuk již v mladém věku jaksi zanevřel.
Zkušenosti z opařanské polepšovny však Čáryfuk zúročil i na vojně, jelikož i vojenská služba za socialismu byla svým způsobem jedním velkým „kriminálem“. Nečinilo mu žádné potíže žít v různorodém vojenském kolektivu a snášet různé tresty. S ohledem na jeho neskonale pozitivní vztah ke zbraním, není divu, že jeho první otázka ve vojenském přijímači zněla: „Náčelníku, dostaneme taky dneska samopal?“
Se svými zkušenostmi jako jediný přečkal bez úhony poťouchlý dotaz výstrojního náčelníka útvaru poručíka Molnára při stříhání nových vojáčků. Na rozdíl od svých nových spolubojovníků. Samotné stříhání odvedenců pod velením poručíka Molnára probíhalo v útvarovém klubu za plentou. Molnár nechal vstupovat nové vojáčky po jednom a každého se úlisně zeptal: „Tak, vojáčku, jak chceš ostříhat?“ Odvedenci zaskočení jeho otázkou si vymýšleli, jak by chtěli ostříhat. Jeden chtěl vzadu na havla, druhý chtěl před ušima krátké špalíčky. Všichni pak do jednoho slyšeli rázný a nekompromisní ortel poručíka Molnára: „Dohola!“
Všichni, až na Čáru, který na jeho potměšilou otázku, stejně rázně odpověděl: „Náčelníku, dohola!“ Jestliže pro jeho nové spolubojovníky znamenalo ostříhání dohola zlověstné procitnutí do reality dvouleté vojenské služby, Čára nazývaný na vojně Bidlo se šklebil i se svou holou hlavou. S úsměvem od ucha k uchu zopakoval v rámci přijímacího kolečka i dalšímu lampasákovi svoji neodbytnou otázku ohledně fasování samopalů. Ten mu odpověděl: „Nebojte se, soudruhu vojíne, samopal brzy dostanete.“
Avšak po přidělení samopalu, začali důstojníci vojenského útvaru chápat i přes svoji značně omezenou inteligenci, že s Čáryfukovým vztahem ke zbraní není něco v pořádku. Ten totiž dychtivě popadl přidělený samopal a bez jakéhokoliv povelu bleskurychle provedl rozborku a sborku. Než se velící důstojník stačil vzpamatovat, Čára vzal samopal do rukou a začal se točit do kola. Přitom s výkřikem: „Ratata, všechny vás postřílím,“ napodoboval střelbu.
Pochybnosti důstojnického sboru ohledně Čáryfukova vztahu ke zbraním se ještě více prohloubily, když noví vojáčkové vyfasovali v rámci přípravy na ostré střelby slepé náboje. Čára opět bez jakéhokoliv povelu napáskoval slepé náboje do zásobníku. Ten hbitě vrazil do samopalu a zopakoval své dřívější vystoupení s prázdným samopalem. S tím rozdílem, že díky rachotu vystřelovaných slepých nábojů nekřičel: „Ratata!“, ale točíc se dokola, pouze řval: „Všechny vás postřílím!“
Velitelský sbor v obavách, že by vydání ostrých nábojů Čáryfukovi mohlo skončit tragickou mimořádnou událostí, rozhodl, že vojín Petr Hoško bude beze zbraně. Rozhodnutí ovlivnila i skutečnost, že švagrova sestra tehdy utekla do západního Německa. Odejmutí samopalu byla pro Čáru těžká rána do vazu. Tím pro něj jaksi nadlouho skončila veškerá radost z vojenské služby. Pro Čáryfuka bylo velmi ponižující a stresující, že při ostrých střelbách své roty musel stát sto padesát metrů od palebné čáry. Blíž se nemohl pod pečlivým dohledem velitelského sboru přiblížit ani o krok. Přitom navíc musel po celou tu dobu poslouchat podmanivý zvuk střelby svých spolubojovníků.
Jestliže jednou ze základních znalostí všech vojáků, je znalost vojenských hodností, Čáryfuk byl v neustálých střetech s důstojníky, protože všechny praporčické a důstojnické hodnosti od rotmistra až po podplukovníka oslovoval univerzální hodností: „Náčelníku…“ Nic nepomáhaly jakékoliv tresty, jak Čára viděl na výložkách alespoň jednu malou hvězdičku, byl to pro něho náčelník. „Pravděpodobně by tak i oslovil generála, pokud by nějakého potkal. A pravdou je, že i v průběhu Čárovy vojenské služby několik generálů k útvaru přijelo. Ale tehdy zavírali Čáru a podobné vojáčky do basy, aby se s generálem nemohli potkat ani náhodou.
Poté všichni lampasáci naskákali do džípů a odjeli pod nějakými záminkami do tankové opravny pluku, jakož i různých výcvikových prostorů, aby se s generálem taky nemuseli potkat. V kasárnách tak ponechali na pospas generálovi pouze koktavého podporučíka Gnebuse coby pomocníka dozorčího útvaru. Ten se svým koktáním při příjezdu generála ze sebe nedostal ani to hlášení. Přes nesouvislé hlásky: „So, so, sou…“ se podporučík Gnebus nikdy nedostal. Natož pak, aby generálovi vysvětlil, kdeže vlastně jsou všichni důstojníci útvaru. Avšak v momentě, když generál vyrazil do výcvikových prostorů, stráž na bráně obvolala všechny lampasáky. Ti opět naskákali do džípů a se svými řidiči se vrátili zpět do kasáren, aby se s generálem nemuseli potkat.
Po odjezdu generála pustili Čáru z basy a ten opět pokračoval pomoci univerzální hodnosti náčelník podle svého. Jednou přišel za velitelem roty do jeho kanceláře bez zaklepání a s lodičkou na hlavě a povídá: „Náčelníku, posílá mě náčelník Pivoňka.“ Víc nestačil říct. Velitel roty nadporučík France zařval: „Ven! Soudruhu vojíne, vy se neumíte zahlásit?“ Uražený Čára se otočil a mezi dveřmi prohodil: „Já se na to, náčelníku, můžu vysrat. Co jsme komu udělal? Ať si to náčelník Pivoňka vyřídí sám, když na mě pro nic a za nic křičíte.“ Nedbajíc velitelovo volání: „Soudruhu vojíne, vraťte se!“ odešel ven si zakouřit.
Tak to šlo s Čárou od začátku vojenské služby. Jelikož byl ve své rotě díky své vytáhlé postavě nepřehlédnutelný, přičemž ani na jeho permanentní a značně osobitý úsměv nešlo zapomenout, brzy všichni jeho spolubojovníci pochopili, že Čára naprosto spolehlivě funguje jako hromosvod na nějaký pořádný průser. Kdo se vyskytoval v okruhu deseti metrů od jeho klátící se postavy, mohl stoprocentně očekávat, že v dalším okamžiku bude seřván, zavřen do útvarové basy či vydán na pospas vojenskému prokurátorovi.
Na závěr osmé povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu o Čáryfukovi, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta sedmá byla zveřejněna pod názvem „Čáryfuka přivedly jeho lumpárny až do polepšovny“, přičemž v těch předchozích jsou odkazy na ty předcházející povídky.
