Článek
Konkrétně se jednalo o Dětský diagnostický ústav v Opařanech. Jinak lidově řečeno se Čára dostal do polepšovny. Zde si při skupinových sezeních Čáryfuk se svým nekonečným výčtem lumpáren, nezbedností, lotrovin, chozením za školu, vykouřených cigaret či vypitých panáků, jakož i fyzických útoků vůči učitelům uvědomil, že je s podivem, že byl umístěn do opařanské polepšovny až ve třinácti letech. Čáryfuk dlouho nemohl pochopit, že jeden jeho „spoluvězeň“ je zde jenom kvůli tomu, že ve škole namaloval na zeď hákový kříž a jiný pak pouze kvůli tomu, že podruhé utekl z domova. Není tedy divu, že Čára i v opařenském diagnostickém ústavu vyčníval nejen svou vytáhlou postavou, ale i svým nekonečným výčtem prohřešků.
Alotrie ve škole spojené s chozením za školu zajisté přispěly k Čáryfukově deportaci do Opařan Bylo by však naprosto mylné se domnívat, že se v polepšovně ocitl na popud školy. Přestože právě v krumlovské škole slýchával na svou adresu slova: nevychovatelný, hyperaktivní, diagnostický ústav či v tomto případě i synonymum polepšovna, o umístění Petra Hoška, známého tehdy spíše pod přezdívkou Bidlo, rozhodl začátkem jednoho školního roku osadní výbor KSČ společně s jeho otcem. Ten začínal zponenáhla chápat, že by svého syna spíše umlátil bejkovcem k smrti, než by z něho všechny ty nekonečné lumpárny vymlátil. Nesmíme ani zapomenout, že dnešní právní řád by mohl ohodnotit jeho tvrdé výchovné metody jako trestní čin týrání svěřené osoby.
Navíc Čára při exekucích pomocí otcova bejkovce již hodnou řádku let nevydal ani hlásku. Občas po ráně upadl na zem, ale i tehdy vzpurně vstal a dívajíc se otci do očí vyzývavým a nezlomeným pohledem, snášel jeho další a další rány. Ze školy byly sice na denním pořádku telefonáty či dopisy, že mladý Hoško opět zpohlavkoval nějakého učitele, ale otcův bejkovec s tím nedokázal nic udělat. Navíc Čára přerostl svého otce o celou hlavu, a tak jeho otec začínal mít trochu strach z jeho vzpurného pohledu, že Čára jednoho dne popadne jeho bejkovec a zvalchuje na oplátku jeho hřbet.
Svoji úlohu sehrálo členství Andreje Hoška v KSČ. Není tedy divu, že Čárův otec našel souznění s členy vyšenského osadního výboru. Třináctiletý Petr Hoško, alias Bidlo, resp. později Čáryfuk či Čára, byl tedy deportován do polepšovny v Opařanech na základě usnesení vyšenských komunistů. Členové osadního výboru KSČ totiž považovali Čárovo chování v době husákovské normalizace za zcela neslučitelné s komunistickými ideály.
Poprvé eskortovala Čáryfuka do opařanské polepšovny hlídka Veřejné bezpečnosti. V každém jiném adolescentovi by byla při jízdě ve služební Volze s nápisem VB dušička malá. Ale Čára byl v té době již protřelý a otrlý mazák, kterého již mnohokrát eskortovali příslušníci VB v rámci jeho záškoláctví do školy. A tak bral vše s klidem a nadhledem.
V polovině cesty, někde za Hlubokou, dostal chuť na cigaretu, a tak se zeptal příslušníků VB: „Kluci nemáte cigaretu. Já bych kouřil, až bych brečel.“ Když u nich nepochodil, pěkně jim od plic oběma vynadal: „Co jste to, soudruzi esenbáci, za lidi, že mi ani tu pitomou cigaretu nedáte?“ Neochotným příslušníkům VB se pak Čára pomstil po příjezdu do opařanského diagnostického ústavu. Zde využil jejich chvilkové nepozornosti a nenávratně jim zmizel z dohledu. A to tak, že zcela. Hlídka VB se pak musela vrátit do Českého Krumlova s ostudou a po Čárovi vyhlásit pátrání.
Uprchlý Čáryfuk však na svém útěku unikal všem nástrahám. Cestou se živil lesními plody, ovocem ze zahrad a díky pojistné zásobě plochého balení zápalek v ponožkách si občas upekl na ohýnku i nějaké brambory. Vodu pil z lesních studánek a potůčků. První noc spal ve stohu a druhou pak v krmelci. Domů dorazil třetí den k večeru. Přitom urazil po svých bezmála sto kilometrů. Doma si však Čára dlouho nepobyl. Hned ráno odjel s otcem na nádraží v Krumlově, odtud vlakem do Tábora, a nakonec autobusem přímo až k bráně do opařanské polepšovny. Zde jej otec předal do odborné péče diagnostického ústavu.
Čára však vcelku brzy poznal na vlastní kůži, v čem spočívá odborná péče v komunistické polepšovně. Kdyby měl hlubší vzdělání, věděl by, že se jednalo o propojení Makarenkových metod s vyšetřovacími postupy tajné policie, přičemž minimálně v případě Čáryfuka byla tato tzv. odborná péče doplněna i o praktiky dle markýze de Sade.
První týden Čárova pobytu to ještě šlo, neboť byl zavřen v izolaci. Zde mu pouze chyběla možnost svobodně se rozeběhnout po vyšenském lese a zejména si pak někde za bukem či na věži vápenky zapálit cigaretu. Po týdenní izolaci ho přeřadili mezi další chovance. Ale ne na normální pokoj. Aby si Čára pamatoval, že z polepšovny se beztrestně neutíká, zavírali ho dalších čtrnáct dní do klece s cvokem, který se v noci podělával a potom házel po Čárovi svoje exkrementy. Byť byl Čara neskutečný sigr, byl naopak velmi čistotný a vcelku dbal na hygienu. Není tedy divu, že se při vzpomínkách na „dobrodiní“ klecové převýchovy ještě za mnoho let hrůzou celý rozklepal.
Čára po dvou týdnech klecové převýchovy přivítal, když ho přeřadili mezi normální chovance. To byl v sedmém nebi. Se svým nekonečným rejstříkem prohřešků byl pro ostatní spoluchovance vděčným parťákem pro skupinová sezení. Nejvíce asi všechny zaujal příběhem, když učitelce v pracovní výchově přestřihl nůžkami korále a následně jí zaimprovizoval na Hrubínovy verše: „kuželky se koule lekly, hned se všechny rozutekly,“ slovy: „korále se nůžek lekly, hned se všechny rozutekly.“ To i přítomná psycholožka měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Přesto musela zachovat dekorum a v rámci sezení skupiny dovést i v tomto případě děti včetně Čáryfuka, aby se kriticky vyjádřily, že tohle se normálně nedělá.
Po přeřazení mezi normální chovance se Čára s nimi dostal i na vycházku. Při nich si neustále zavazoval boty. Tedy jako, ale ve skutečnosti sbíral vajgly, které si schovával do ponožek. Díky jeho vynalézavosti se mu při nástupu podařilo propašovat do polepšovny v ponožkách několik plochých balení zápalek a cigaretové papírky. Jelikož ho děda Hošků naučil balit si cigaretu do papírku již po druhé třídě, mohl si občas po takové vycházce tajně zakouřit. Poprvé tomu tak bylo po více jak třech týdnech po jeho nástupu.
Jinak si Čára pamatoval z opařanské polepšovny kromě smutku v izolačním pokoji, čtrnáctidenního pekla klecové převýchovy, skupinových sezení a tajně vykouřených vajglů zejména fialové tepláky, chovance s přezdívkou Rybka a sestru Kropáčkovou. Fialové tepláky byly symbolem opařanské polepšovny a její chovanci jiné oblečení neznali. Účelem zcela atypické barvy teplákové soupravy bylo i to, že když občas někdo utekl, aby lidi venku ihned poznali, odkud je.
Rybka byl poněkud mišuge, který stál v parku u zdi s malým rybářským prutem. Přitom se s nepřítomným pohledem lehce kymácel dopředu a dozadu a žil v jakési představě, že chytá ryby. Jednou se Čára u něho zastavil a dobrácky se ho zeptal: „Nazdar, Rybko, co tady děláš?“ Ve chvíli, když ho Čára vyrušil z jeho nepochopitelného světa, Rybka se lekl a švihl prutem tak nešťastně, že se háček zasekl do Čárova ucha, a navíc tím prutem zpětně cuknul. Vykolejený Rybka přitom vydával ty své skřeky a Čára řval bolesti. To bylo řevu a krve jak o zabijačce.
Zbývá se již pouze vypořádat s Čáryfukovou vzpomínkou na zlořečenou sestru Kropáčkovou. Zasvěcenci s vyšenské hospody vědí, co tato sadistka prováděla s mladým Čáryfukem. Stejně tak vědí, že když si na ní vzpomněl, tak Čárova tvář posmutněla a v koutku jeho oka se objevila slza. Přitom Čára neuronil ani slzu, když ho otec od mala bil bejkovcem hlava nehlava nebo když se dostal do křížku s vlčákem Nerem či když mu kláda v lese přerazila nohu. Zasvěcenci z vyšenské hospody tedy vědí, jak Čára při vzpomínce na sestru Kropáčkovou celý zjihl a byl na měkko. Avšak všichni tito zasvěcenci jsou vázáni slibem, že o tom nikde nebudou mluvit. Podle současného trestního řádu však obdobné jednání spadá pod § 187, ale vše je dávno promlčené.
Byť se Čára dostal do polepšovny jako adolescent v pubertě, tj. z hlediska výchovy v tom nejhorším věku, jeho pobyt v diagnostickém ústavu jaksi splnil účel. Ze skupinových sezení si odnesl poznání, že řada jeho vylomenin nepatřila mezi normální chování a že se to tedy jako nedělá. Zejména si pak odnesl strach z další klecové převýchovy či z dalšího setkání se sestrou Kropáčkovou. Po návratu domů, pak otázka: „Chceš jít nazpátek do polepšovny?“ měla větší účinek než sto ran bejkovcem.
Na závěr sedmé povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předzí povídky, tak ta šestá byla zveřejněna pod názvem „Čáryfuk se vydává do světa za dalším dobrodružstvím“, přičemž v těch předchozích jsou odkazy na ty předcházející povídky.
