Článek
Čáryfuk nakonec s úsměvem přečkal, že mu při oslavě jeho narozenin na lesní chatě nedaleko Chvalšin bouchla Máňa. Podstatně horší příhoda však potkala Čáru poblíž Chvalšin o dva roky později. V zimě zde kácel stromy. Osudnou se mu stala poslední borovice, kterou zde v pátek poslal na lesním svahu k zemi. Myšlenkami byl již tak trochu na svém detašovaném pracovišti ve vyšenské hospodě. Nešťastná borovice však zhatila nejen všechny jeho víkendové plány, ale v podstatě mu obrátila život naruby.
Poslední borovice totiž dopadla na již odvětvenou kládu nařezanou na dva metry. Ta se po dopadu pokácené borovice vymrštila jako dřevěný špaček do vzduchu a zcela neomylně si to namířila na Čárovu nohu. Její náraz byl devastující, jelikož mu zlomila nohu pod kolenem tak, že Čáryfuk měl po pádu na záda lýtko ohnuté o sto osmdesát stupňů pod stehnem té samé nohy. Takto ho tady našel Bohouš Maříků, který kácel opodál a jeho syn s koněm odtahoval pokácené a odvětvené klády na skládku dřeva.
Bohouš tehdy pomoci mobilu zavolal lékařskou pomoc. Za bolestivého zatínání zubů narovnal Čárovi nohu a zafixoval mu jí provizorními dlahami. Za nějaký čas přiletěla pro zraněného Čáru helikoptéra, která jej dopravila do krumlovské nemocnice. Zde mu ještě před operací udělali odběr krve na alkohol. Negativní výsledek potvrdil skutečnost, známou všem Vyšeňákům, že Čára pod vlivem alkoholu do lesa nikdy nešel. Večer vypil v hospodě nejedno pivo, ale při odchodu si nechal natočit do petek limonádu, pomocí které pak druhý den při kácení stromů v lese dodržoval pitný režim. V konzumaci alkoholu pak pokračoval vždy až po návratu z lesa.
Pro činorodého a hyperaktivního Čáru bylo připoutání na nemocniční lůžko s nohou v sádře a fixovanou na kladce velmi stresující. Z neskonalé nudy jej dokázaly vytrhnout občasné návštěvy, které mu většinou přinesly i nějaké lahvové pivo. Jeho situace se zlepšila, když mu sundali nohu z kladky a vyfasoval pojízdné křeslo. To se potom mohl jet podívat na televizi. Za nějaký čas pak jezdil dolu výtahem, aby si před vchodem zakouřil. Zde se ho následně ujali krumlovští hrobaři, kteří chodili do nemocniční kantýny na pivo, a začali Čáru vozit do kantýny za týmž účelem. Navíc zcela nezištně Čárovo pití piva sponzorovali.
Kantýnský byl již z dřívějších návštěv pacientů z Vyšného velmi dobře obeznámen, jak Vyšeňáci dokážou pít. Po návštěvě vyšenských obyvatel se mu stalo, s čím se předtím nesetkal, že jej pacienti z Vyšného za účinné pomoci svých spoluobčanů, kteří je přišli navštívit, vypili až do dna. Čára však byl jiná klasa. Nejenže zde popíjel pivo, které občas proložil rumem, ale obohatil atmosféru nemocniční kantýny o zpěv tklivých písní rumunských Sikulů. Došlo i na jeho bojová hesla, jako: „Kdo se bojí, nesmí do lesa. Ratata!“ či občas i na bojovné výkřiky: „Každého tady podřežu,“ což doprovázel svými hrůzostrašnými pohledy.
Možnost sjet výtahem ke vchodu si zakouřit a večer se napít za sponzoringu místních hrobařů Čáryfukovi zásadním způsobem zpříjemnila jeho pobyt v krumlovské nemocnici. Jednou se v noci vracel z kantýnské pijatiky těsně před uzavřením nemocničního pavilonu. Značně opilý Čára se bez problému dostal do výtahu. Zde ještě zvládl zmačknout knoflík do druhého patra, avšak následně usnul v kabince výtahu na pojízdném křesle jako dudek.
Pozorný čtenář si pamatuje, jak Čáryfuk usnul na stavbě v Českých Budějovicích v budce TOI, v důsledku čehož se následně ocitl na úplně jiné stavbě v Prachaticích, aniž zpočátku věděl, jak se mu to stalo. Stejně tak pozorný čtenář, jak Čára usnul na schodech u Anči Růžičkové, když jí hrdinně nesl z hospody na zádech, aby jí ochránil před žábami, či jak usnuli společně s Milanem Pavlíčkovým, zmoženi uklizením uhlí a následnou konzumací alkoholických nápojů u hromady dříví před Pavlíčkovými. A pouze samotný Čára alespoň tuší, kolikrát spal v létě při svých cestách z vyšenské hospody pod borovicemi v lese.
Není tedy divu, když se po několika hodinách spánku probudil ve nemocničním výtahu, že Čáryfuka nikterak nerozhodilo. Na to byl již zvyklý, že se probudil zcela jinde než ve své posteli. Prostě, večer ve stavu značné opilosti usnul těsně před desátou ve výtahu, a jelikož za celou noc neměl nikdo jiný potřebu tento výtah použít, probudil se v něm až o půl páté ráno.
Když na pojízdném křesle vyjel ve druhém patře krumlovské chirurgie z výtahu, potkal sestru s teploměrem. Jelikož ta jej chvíli předtím nenašla na pokoji, myslela si, že byl na záchodě, a tak se ho zcela formálně zeptala: „Pane Hoško, kde jste se nám toulal?“ Čára jí však svojí bezelstnou odpovědí: „Setři, já jsem večer usnul ve výtahu,“ zcela odrovnal.
Propuštění z nemocnice uvítal Čára s neskrývaným nadšením. Sem tam za ním přišla nějaká návštěva i do jeho kutlochu, pro který samotný Čáryfuk používal název Bangladeš, s dostatečným množstvím láhvových piv či ostřejších alkoholických nápojů. Sem tam jej nějaká dobrá duše dovezla k Baronovi do garáže, která tehdy po krachu hostinské Heleny Novotné v hospodě U Rumcajse, sloužila společně s kamrlíkem na rampě vyšenského obchodu, jako místní pohostinství pro tvrdé jádro štamgastů.
Jeho situace se ještě více zlepšila, když byl pomocí berlí schopen se sám dobelhat ke zdroji alkoholických nápojů. Pozorný čtenář si možná vzpomene, že v první povídce jsou jako doklad Čáryfukovy nekonečné a nikdy nekončící hyperaktivity vzpomenuty jeho jízdy na kole vypůjčeném za účelem rozcvičení a posílení zlomené nohy. Tímto je tato jedenadvacátá povídka propojena se začátkem vyprávění o vyšenském Čáryfukovi. My, co jsme s Čárou sedávali ve vyšenské hospodě, víme, že těch příběhů bylo povícero, ale některé jsou jaksi nepublikovatelné.
Pro ty, kteří se k příběhům dostali až při poslední povídce, vězte, že ta předposlední, dvacátá byla publikována pod názvem: „Jak Čáryfukovi bouchla Máňa“ Ve všech těch předchozích povídkách jsou pak postupně odkazy na všechny předcházející povídky, a tak se čtenář může postupně prokousat až na samotný začátek Čáryfukova nekonečného příběhu. Příště tedy již v rámci kroniky osady Vyšný o dalších postavách.
