Článek
Čáryfuk byl v životě díky své nekonečné a nekončící hyperaktivitě vystaven mnoha ústrkům a útrapám. Vše snášel statečně. Nejvíce na něj dolehlo, když mu otec zajistil ve třinácti letech několikaměsíční pobyt v opařanské polepšovně. I později v něm občas bývala dušička malá. Obzvláště pak při jeho nočních návratech z vyšenské hospody. Jelikož sousedé znali jeho fóbii, došlo i na to, že Čáru při cestě domů fingovaně přepadli.
Pravdou je, že někdy Čára při cestě z hospody nedorazil domů. To se mu nejvíce stávalo za letních teplých nocí. Prostě, tehdy někde usnul cestou. Povětšinou si takto ustal kousek od jejich domů pod nějakou borovicí. Ještě, než se uvelebil na mechu a jehličí, si vyndal z kapsy mobil, aby ho netlačil a pověsil ho na strom. Potom ve mžiku usnul a probudil jej až ranní chlad. A tak se odpotácel do svého příbytku, který familiárně nazýval Bangladeš. Zde na něho čekala teplá postel.
Pokaždé se však vrátil po nočním spaní v lese bez mobilu. Ten začal postrádat, až po definitivním probuzení doma. V ten moment po něm začal pátrat. Přitom si lámal hlavu, pod kterým stromem tu noc vlastně spal. Zatím se Čárovi vždy podařilo odložený mobil nalézt. Pravda jednou k tomu potřeboval pomoc kamaráda, aby šel s ním a prozváněl jeho mobil.
Na některé ústrky Čára reagoval svou hláškou: „Co jsem komu zase udělal? Za všechno může Čáryfuk. Ratata.“ Jinak byl Čáryfuk pro svoji bodrost a zejména pak bezprostřednost vcelku oblíbenou postavou. Čára začínal svojí dřevorubeckou kariéru ve Vojenských lesích. Jednou si na něj jeho bývalí spolupracovníci vzpomněli a domluvili, že mu uspořádají oslavu narozenin na lesní chatě u Chvalšin. Čárovi při pozvání oznámili, že pro něj přijedou příští sobotu o půl šesté odpoledne. A hlavně že pro něj mají originální dárek.
Od rána do šesti odpoledne je poměrně dlouhá doba. Pravdou je, že Čára po tuto dobu neabstinoval, nýbrž podle svých tradic nasával, aby náhodou nedostal alkoholický absťák. Nejprve od osmi do oběda u místního obchodu lahváče prokládané podle zvyku tuzemským rumem. Po obědě vyrazil slavnostně oblečen do místní hospody a zde pokračoval v přípravě na oslavy jeho narozenin. Sem pro něj přijelo podle domluvy o půl šesté auto a odvezlo jej v již značně podroušeném stavu na lesní chatu nad Chvalšinami.
Zde již byli jeho bývalí spolupracovníci rovněž v povznesené náladě. Na rožni se dopékal mladý divočák a na stolech byly chlebíčky, tyčky a brambůrky. I ten dort se svíčkami tam byl. Na uvítanou si všichni s Čárou přiťukli poctivou domácí slivovicí. Nikdo z oslavujících nezaostával, přičemž každý včetně Čáry něco vypil ještě před zahájením oslav, a tak ve chvíli byli všichni řádně ťonk. Čáry s vděčností oku přehlédl stoly plné dobrot a zlatova opečeného divočáka.
V tom si Čáryfuk všiml, že na kraji lesa nehybně sedí nadměrně vyvinutá žena oblečená do halenky s vyzývavým výstřihem a opřená o borovici. V Čárovi se začaly poznenáhla bouřit hormony, a tak se zeptal: „Co je to za krasavici? Tu jsem tady ještě neviděl.“ Chlapi mu odpověděli: „To je Máňa. Právě tu jsme ti sehnali jako dárek k narozeninám. Neboj se, dneska si s ní užiješ.“ Po těch slovech se Čára začal k neznámé hrnout, že si teda v očekávání věci příštích připije i s ní.
Chlapi ho však zastavili: „Teď ji nech ještě chvíli být. Ona taky něco vypila, než jsi přijel a potřebuje se z toho dostat. Potom jí vezmeš někam do lesa a ukážeš jí svojí sukovici. Vždyť Máňa na to čeká.“ Čára si tedy sedl ke stolu mezi ostatní chlapi. Avšak po očku neustále pokukoval po Máně. Sukovice mu začala tvrdnout a hučelo mu v ní jako v kandelábru. Jelikož Máňa tam u borovice seděla nehybně a neustále mlčela, Čára dál dotíral na své bývalé spolupracovníky: „Proč je pořád zticha a nepromluví ani slůvko?“ Jejich odpověď zněla: „Vždyť jsme ti to již řekli. Prostě se opila a nech jí být, aby tu opici rozdýchala. Potom tě čeká radost třeba až do rána.“
Jeden ze značně podnapilých hostitelů vstal a aby dodal těm slovům důvěryhodnost, strčil Máně do pusy zapálenou Startku. Bohužel to neměl dělat, neboť ta Startka byla bez filtru a Máňa nebyla z masa a kostí, krev a mlíko. Byla to gumová panna zakoupená Čárovými hostiteli v erotické prodejně. Chlapi ji před oslavencovým příjezdem oblékli do svůdné halenky a opravdu krátké minisukně, ze které na Čáru vykukovaly bílé krajkové kalhotky. Na nohy jí dali červené střevíčky, přes rameno elegantní kabelku a na oči sluneční brýle. Jelikož jej bývalí spolupracovníci drželi od takto vyšňořené Máni na dostatečný dištanc, značně podnapilý Čára si po celou dobu myslel, že pod borovicí na něj čeká skutečná ženská. Hotová krasavice.
Není tedy divu, že Čáryfuk v toužebném očekávání věcí příštích nespustil ani na okamžik z Máni svůj zrak. Stalo se však, že na chvíli soustředil svůj kalný zrak na dalšího ťapíka slivovice, co mu jeho hostitelé nalili a v momentě, kdy chtěl do sebe kopnout panáka, ozvala se děsná rána. Vyděšený Čára vymrštil skleničku i s obsahem do vzduchu a spadl leknutím na zem. Ohlušující ránu zapříčinila Startka bez filtru, která postupně dodoutnala až ke svůdným rtům gumové Máni. Pak neodvratně nastal okamžik exploze. Prostě nešťastná Máňa bouchla.
Na smrt vyděšený Čáryfuk ani nezaregistroval, že Máňa je roztrhána na cucky. Hlavou mu proběhla vzpomínka, jak před léty Anča Růžičková společně s Frantou Kneiflem zinscenovali pomocí poplašňáku jeho přepadení při nočním návratu z hospody. V nastalém panickém strachu popadl svoji židli, ze které po výbuchu Máni spadl a utíkal s ní do lesa. Přitom zoufale křičel: „Co je to tady za hajzla, který mě chce zastřelit.“ Potom již pouze dodal svou obligátní prosbu: „Kamarádi, nechte mě být. Já vás znám.“
Chlapi následně přivedli na smrt vyděšeného Čáru z lesa. Ten teprve potom ke svému velkému žalu zjistil, že mu bouchla Máňa, jelikož byla gumová. Ztrátu Máni a svou neuspokojenou touhu pak rozdýchal pomoci alkoholové smršti. I když byl po zbytek svých oslav trochu posmutnělý, že mu Máňa bouchla, v neděli odpoledne bral ve vyšenské hospodě již vše sportovně. Celý rozesmátý křičel na každého, kdo přišel do hospody, místo pozdravu: „Máňa mi bouchla. Zase Čára zůstal na ocet. Co jsem komu udělal?“ Ostatní hosté nechápali, co se děje, a tak jim rozesmátý Čáryfuk opakovaně vysvětloval, jak mu při včerejších oslavách ve Chvalšinách bouchla Máňa.
Kdo si při přečtení názvu dnešní povídky vzpomněl, že Čáryfukův dřevorubecký traktor měl nějaké ženské jméno a myslel si tedy, že mu bouchl traktor, již nyní ví, že byl na omylu. Čárův traktor se totiž jmenoval Líza. Toliko dvacátá povídka z pomalu končícího příběhu o Čáryfukovi. Pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta devatenáctá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Jak Čáryfuk pomáhal Rumcajsovi dohonit auto.“ Ve všech těch předchozích povídkách jsou pak postupně odkazy na všechny předcházející povídky
