Článek
Pokud si odmyslíme, že do operace šly malému Péťovi Hošků oči zcela šejdrem, vypadal jak andílek. Na hlavičce měl kudrnaté blonďaté vlasy a v krásných očích nevinný pohled. I když v těch nevinných očích již tehdy bylo možno spatřit první jiskřičky všech jeho budoucích nezbedností, rošťáren, uličnictví, lumpáren, alotrií a škodolibostí. No prostě, všech jeho budoucích průšvihů, které jeho okolí mnohdy uváděly k zoufalství a samotného Čáryfuka zocelovaly prostřednictvím následných výprasků.
Velkou roli v Čáryfukově životě bezesporu sehráli jeho dědové. Oba ho úspěšně naučili, co potřeboval do života. Pít pivo a jiné alkoholické nápoje, mluvit sprostě, nadávat, a sakramentsky klít. Pravdou je, že děda Čížků bral svého hauptkluka do lesa, kde ho naučil sbírat houby, ale i poznávat lesní byliny a zvěř.
Právě pod dohledem dědy Čížků učinil své první krůčky při konzumaci alkoholických nápojů. Ten mu jako první nechal ochutnat nejen pivo, ale i lihoviny. To byly základy, na kterých Čára mohl v dalším životě při konzumaci alkoholických nápojů stavět. Pravdou však je, že přehled o druzích lihovin, jako je rum, vodka, stará myslivecká, žitná apod., musel získat dalším studiem, neboť děda Čížků byl v této oblasti úzce specializovaný. Nepil totiž nic jiného než zelenou peprmitku.
Již jako batole tedy pozoroval dědu, jak do sebe hází jednu zelenou za druhou. Malý Čára byl zcela fascinován tím, jak se dědovi po každém štamprleti nejprve protočily oči, které následně přivřel, a přitom zařehtal jako kůň, kroutíc hlavou ze strany na stranu. Nakonec labužnicky mlaskl a spokojeně řekl: „Ta má ale sílu.“ To byla pro malého Čáru neskonalá výzva, neboť děda mu prozatím nechal pouze líznout piva nebo zelené peprmitky. V plné míře tedy ochutnal dědovu dobrotu za jeho zády, aby o tom nevěděl. I když mu první štamprle zelené vehnalo slzy do očí, neopomněl dětským hláskem zopakovat dědova slova: „Ta má ale sílu.“
Za jesenickým dědou Hošků jezdil Čára na prázdniny. Zde ho děda Hošků naučil nejen tklivé rumunské písně typické pro Sedmihradsko, ale i peprné rumunské nadávky. Od toho bylo blízko k rumunskému klení. Co se týče lihovin, děda Hošků měl podstatně širší repertoár, takže právě u něj si Čára prohluboval znalosti z oblasti jejich konzumace.
Jelikož na Balkáně platí, že kdo nekouří, není Rumun či Bulhar, není divu, že děda Hošků již o prázdninách po druhé třídě naučil malého Čáru kouřit. A to jak cigarety, tak i fajfku. Když se Čára po prázdninách vrátil zpět do Vyšného, uměl nacpat fajfku tabákem, vyčistit jí, ale i ubalit si cigaretu do papírku. Tuto nově nabytou dovednost si pak prohluboval tak, že tajně brával cigarety dědovi Čížků.
Není divu, že Čáryfuk řádně poučený a zaškolený dědou Hošků, založil tajný kuřácký spolek. Pro členy spolku, bez ohledu, zda to byli kluci či děvčata, byla útočištěm pro páchání kuřácké neřesti bouda na Pivoňkově louce. Jak však říkával Čára v pozdějším věku, nejlepší pokouření bylo na věži vápenky. Zde si vylezli až nahoru, schovali se za vítr a spokojeně blafali ty svoje retka. Pravdou rovněž je, že Čára kouřil i tajně ve škole na záchodě.
Děda Hošků naučil rovněž Čáru střílet z kulovnice. To se mu však vymstilo. Jednou Čára tajně sebral dědovu kulovnici a na zahradě z ní vystřelil. Co však čert nechtěl, trefil se do záchodového okénka, a to právě v okamžiku, kdy si děda Hošků myslel, že se konečně vypořádá se čtyřdenní zácpou. Jelikož splachovací záchod byl opatřen horní nádobkou, dědu nejprve vylekala rána z kulovnice, potom řinkot rozbitého skla, přičemž střepy z okénka spadly dědovi na záda a ta byla následně zalita vodou ze splachovací nádržky rozbité kulkou. Děda musel vypořádání se zácpou ještě odložit. Čára pak pochopil, že všechny jeho nezbednosti budou řešeny pořádným výpraskem.
Na závěr druhé povídky vás všechny zvu na další pokračování nekonečného příběhu, přičemž pro ty, kteří nezachytili první, tak ta je byla zveřejněna pod názvem „Nekonečný příběh z Blanského lesa - Čáryfuk se představuje“.
