Článek
Byť je osada Vyšný součástí Českého Krumlova, představuje zcela svébytnou enklávu. Což někteří místní občané vyjádřili před léty zcela lapidárně tím, že na příjezdu od Krumlova přitloukli ceduli vytvořenou ze starého prkna s kostrbatým nápisem: „Vyšný d.c. – policii a úředníkům vstup zakázán!“ Na svéráznosti zdejších obyvatel se pak podílela souhra hned několika faktorů.
Jednak místní osady za první republiky spadaly pod Sudety a jako takové byly v roce 1938 přičleněny k Německu. To po válce vedlo k tomu, že místní Němci byli vysídleni a jejich obydlí pak osídlili i zlatokopové z vnitrozemí bez vazby na historický vývoj krajiny mezi Českým Krumlovem a Kletí. Druhým faktorem pak byla kasárna mezi Krumlovem a Vyšným, kdy vojenská služba ve spojení se zdejšími děvčaty zapříčinila to, že se zde nakonec usadili někteří odvedenci z různých koutů republiky v rámci přirozeného oživení místní krve. Posledním faktorem pak byla místní hospoda, ve které v těch dobách nezřízeně chlastali lampasáci a vzadu za hospodou pak v kukuřici ve vší slušnosti nebozí vojáčkové, kterým hospodský nosil pivo a různé kořalky zadním vchodem.
Mezi zdejšími svéráznými postavičkami vyčníval Petr Hoško. Jeho domovská příslušnost k osadě Vyšný měla právě původ v usídleni vojáčka Andreje Hoška ve zdejším kraji. Pravdou však je, že svou roli v tom sehrálo i poválečné osidlování Sudet, ale ve zcela jiném koutě naší země. Konkrétně se jednalo o Jesenicko, kde zakotvil Petrův děda. Málokdo ví, že po válce Československo řešilo dluh Rumunska za zhruba sto lokomotiv. Řešení se mj. našlo v repatriaci rumunských Slováků do vysídlených Sudet. Příčinu dědovy anabáze z Rumunska do podhůří Jeseníků odhaloval Petr Hoško v hospodě, když hrdě prohlašoval, že je rumunský Slovák či pěl rumunské písně, které ho právě naučil jesenický děda.
Pro osadu Vyšný je rovněž typické, že se zde lidi mnohdy znali pouze podle přezdívek. Čáryfuk, Čára, Pete to vše jsou přezdívky vyšenského občana Petra Hoška. Některé malé děti, pro které slovo Čáryfuk představovalo nepřekonatelný jazykový hlavolam, mu začaly zjednodušeně říkat Čačafuk. A když se jich někdo zeptal: „Kdo byl v hospodě?“, místní caparti odpovídali: „Čačafuk.“ A to i v ojedinělých případech, kdy měl Čára ve vyšenské hospodě absenci, neboť správně podle zavedených zvyklostí tam měl být.
Na otázku, proč má Petr Hoško přezdívku Čáryfuk, je naprosto jednoduchá odpověď. Protože se skutečně podobal postavě filmového Čáryfuka ze stejnojmenného britského seriálu pro děti. Jako by mu z oka vypadl. Podoba s filmovým Čáryfukem do značné míry zjednodušuje popis Petra Hoška. Prostě stačí pouze říci: „Podobá se Čáryfukovi,“ a každému vše bylo jasné. K naprosté dokonalosti mu pouze chyběl žabák Tačvud. V originále Touchwood.
Popis postavy Petra Hoška zásadním způsobem zjednodušuje i jeho další přezdívka – Bidlo, která později získala ve spojení s Čáryfukem i podobu Čára. Petr totiž v již dětském věku vyčníval mezi svými vrstevníky svou vytáhlou postavou, což se na základce dále zvýrazňovalo v důsledku jeho opakovaného propadnutí. Vzhledem k tomu, že čeština zná kromě slova bidlo i slovo bydlo, samotný Čáryfuk upřesňoval tuto svoji přezdívku vždy slovy: „Bidlo s měkkým,“ jelikož mu bylo známo, že bydlo s tvrdým y znamená obydlí. Navíc mu byl znám i rozdíl mezi měkkým a tvrdým. Přezdívka Bidlo mu tedy seděla jako ušitá.
Bylo by však na omylu myslet si, že Čára se svojí vytáhlou postavou a rukama a nohama jako hůlky neměl sílu. Tu měl již ve škole, kdy dokázal zfackovat nejednoho učitele. K doplnění jest záhodno uvést, že na základní škole ho někteří učitelé poté, co již po druhé propadl, poťouchle oslovovali slovy: „Studující Hoško.“ Pravdou však rovněž je, že ještě dvacet let po Čárově absolutoriu základní školy na Špičáku, učitelům vstávaly vlasy hrůzou a u některých vypukl nekontrolovatelný tik, když na začátku školního roku některé dítě na otázku, kde bydlí, zcela bezelstně odpovědělo: „Ve Vyšném.“
Úplně první přezdívku však získal malý Péťa díky tomu, že mu do operace šly očí úplně šejdrem, a to zcela prozaickou Pidloch. Od slova pidlooký. Navíc ho děti škádlily posměšnou říkankou: „Pidlochu, Pidlochu, co to máš ve voku?“ Již v těch letech cvičil Čára rány svými pěstmi, neboť si obdobné posměšky na svou osobu nenechal nikdy líbit.
Po přeslici pocházel Čáryfuk ze starobylého vyšenského rodu Čížků. O postavení tohoto rodu svědčí skutečnost, že velký díl lesa nad jejich domem se dodnes jmenuje U Čížků a cesta lesem od jejich domu směrem k Vyšnému pak nese název Čížkovka. Jelikož Čárův táta byl totálně pod pantoflem, potom malý Petřík byl pro dědu Čížků v početní převaze ženského pokolení hauptkluk, přestože byl pidlooký. Právě od obou dědů se Čáryfuk naučil vše, co potřeboval do života.
Jinak Čára byl i v pokročilém věku hyperaktivní. Prostě jeho okolí si zvyklo čekat na to, co zase vymyslí nebo provede či, co se mu stane. Dokladem je pestrého života bylo i jeho rozhodnutí rozhýbat zlomenou nohu po sundání sádry jízdou na kole. Za tímto účelem si vypůjčil kolo. Když první den přijel do hospody na kole, začali se s ním ostatní sázet, za jak dlouho se na vypůjčeném kole vybourá. Všeobecně mu nikdo nedával k dobru delší období než týden.
A Čára nezklamal. Všemi očekávaný karambol ho postihl pátý den od jeho premiérové jízdy. Prostě při jízdě z kopce nezvládl zatáčku a skončil za Pavlíčkovými v hluboké strži. Jestliže mu zhruba před týdnem sundali v nemocnici sádru ze zlomené nohy, následný den po svém karambolu v horních zátočinách přišel celý odřený do hospody pěšky s oběma rukama v sádře. Úplně zdemolované kolo pak dlouhou dobu leželo na dně strže. Ale nezdolný Čára hravě zvládl pít pivo i s rukama v sádře. Prostě si dal půllitr mezi ruce, a tak pil s pokřikem: „Mě živého nedostanou,“ jedno pivo za druhým. Ani brčko nepotřeboval.
Čára díky své hyperaktivitě vytvářel neskutečné příběhy jako na běžícím pásu. Prostě život píše ty nejlepší příběhy. Jelikož jsem pobýval ve Vyšném jako naplavenina, prostě jsem jenom poslouchal. Pak jsem si řekl, že by bylo škoda, aby nekonečný příběh vyšenského Čáryfuka popřípadě dalších svérázných postaviček časem upadl v zapomnění. Uvědomil jsem si, že stačí pouze klást slova na papír, a tak vznikly tyto povídky. Bezprostředně po zahájení psaní pak vznikl ve vyšenské hospodě čtenářský kroužek, jehož členové hltali každou novou povídku. Zároveň vedl Čáryfuka a další místní občany k tomu, aby vytáhli na světlo světa další a další příběhy. Prostě se předháněli v tom, co kdo na sebe nebo na někoho druhého napráší. Tímto vás všechny zvu na další pokračování nekonečného příběhu z Blanského lesa, jelikož jsem se rozhodl splnit své předsevzetí, že až budu v důchodu, že ty svoje povídky dokončím. A možná dojde i na rozepsaný román, bez ohledu na to, že mi až po čtyřicítce odborník řekl, že jsem byl a jsem dyslektik. Za nás se na to nehledělo, prostě buď byl někdo blbej nebo chytrej.
