Článek
Odpověď není jednoduchá. Možná odpověď na tuto otázku nezná ani samotný Čáryfuk. Lze se jen domnívat, zda jeho fóbie z cesty potmě z hospody domů má případně spojitost s jeho hyperaktivitou či zda pramení z jeho některých zásadních konfliktů. Odpověď na tuto jednoduchou otázku by možná byl schopen dát erudovaný psycholog nebo psychiatr.
K jednomu takovému konfliktu dospěl Čára zhruba rok po návratu z vojny. Tehdy byla na poli nad hospodou U Rumcajse nasetá kukuřice. I zde na jejím okraji posedávali vzadu za hospodou vojáčkové z nedalekých českokrumlovských kasáren na pivu, aby se nepotkali s opilými lampasáky v lokálu, jelikož prakticky všichni vojáčkové do jednoho zde byli na černo. Čáru tenkrát nenapadlo nic chytřejšího než, že si doma narazil na hlavu švagrovu brigadýrku a přes sebe hodil sako z jeho uniformy s hodností nadporučíka na výložkách.
Takto vyšňořen vyrazil přes luka směrem k hospodě. Zde si to namířil přes vzrostlou kukuřici. Když se blížil kukuřicí k hospodě, začal hulákat: „Tak tady chlastáte, milánkové. Všechny vás nechám zavřít do basy, až zčernáte.“ Popíjející vojáčkové, když pak uviděli, jak se v kukuřici mihá důstojnická čapka, nechali pivo pivem a snažili se zběsilým úprkem zmizet v kukuřici. Jeden vychodniar si však všiml, že je to vlastně Čáryfuk, který je tak k smrti vylekal, až si svoje pivo rozlili. V rámci vendety jej chtěl na místě podřezat. Tenkrát Čáru od pohromy zachránil synovec Ruda Sováků. Jako mnohokrát v hospodě i později. Nezapomeňme, že krivákom vyhrožoval Čáryfukovi v jedenácti letech i vojín Kalmár.
Všichni stálí návštěvníci vyšenské hospody si dodnes pamatují, jaký dovedl být Čára hrdina se stoupající hladinou alkoholu v krvi. Nejprve hulákal na celou hospodu: „Kdo se bojí, nesmí do lesa. Ratata!“ Potom prezentoval svou udatnost zpěvem rumunských Sikulů. Mějme na paměti, že po otci byl Čára rumunský Slovák. Po zpěvu teskných písní, Čára často s rostoucí hladinou alkoholu přecházel k projevům uraženectví, kdy bezdůvodně reagoval na vcelku nevinné poznámky dalších hostů slovy: „Zase za všechno může Čáryfuk. Co jsem zase, kurňa, komu udělal? Já se na to můžu vysrat.“ Od těchto verbálních výlevů pak již nebylo daleko ke slovním výhružkám: „Chceš tečku mezi voči?“ Tyto výhružky pak doprovázel svým hrůzu nahánějícím pohledem. Ten používal i při svých nejděsivějších výpadech: „Všechny vás tady do jednoho podřežu.“
Všichni stálí návštěvníci vyšenské hospody si především pamatují, že Čáryfukovo veškeré hrdinství po odchodu z hospody rychle vzalo ze své. Stačilo, aby se po zavření dveří hospody v silně podnapilém stavu odvrávoral dva kroky do tmy a stal z něho se díky jeho fóbii strašpytel. Strach z přepadení ho pak doprovázel po celé cestě od hospody až po horní konec Vyšného, kde bydlel.
Aby zmírnil svůj strach a dodal si trochu odvahy, Čáryfuk při cestě z hospody předstíral, že jdou dva. Za tímto účelem si zapálil do každé ruky cigaretu, aby si případný útočník při pohledu na dva doutnající ohýnky myslel, že Čára skutečně nejde sám, ale že jej někdo doprovází. Jelikož chtěl svým obranným mimikrám dodat maximální míru důvěryhodnosti, vedl se svým fiktivním souputníkem rozhovor. A tak člověk jdoucí za nim mohl slyšet: „Jardo, zapal mi cigaretu.“ Potom ve své dvojjediné roli propůjčil hlas svému fiktivnímu ochránci: „Petře, kdy mně přivezeš dříví na zimu?“ Popotahujíc střídavě z obou zapálených cigaret, mu Čára odpověděl: „Neboj se, Jardo, dříví ti přivezu. Vždyť jsem ti to slíbil. Čára tě ve štichu nenechá.“
Takové duchaplné dialogy vedl Čára sám se sebou celou cestu až k domovu. Vše bylo v jeho podání naprosto dokonalé. Až na jednu maličkost, že i za svého fiktivního souputníka mluvil stejným nakřáplým hlasem. Z tohoto důvodu zněla slova, která říkal sám za sebe: „Máš pravdu, Jardo,“ co se týče intonace a barvy hlasu zcela stejně jako otázky jeho fiktivního průvodce: „Petře, v kolik hodin budeš zítra doma?“
Jelikož Čáryfuk vedl své opilecké dialogy značně nahlas, nebylo divu, že cestou vzbudil všechny psy a prostřednictvím jejich zběsilého štěkotu i obyvatele okolních domů. Tím doplňoval Jardu Hájka, který při každém odchodu z hospody, a bylo jich za jeden den hned několik, vykonával úlohu Buditele od hospody směrem dolu. Byť odlišným způsobem, Čára tak činil při cestě od hospody nahoru v části Vyšného, které se jmenuje Pod Hájí. Stačilo však, aby za vrávorajícím Čáryfukem někdo ve tmě zadupal a ten hned vystrašeně křičel do tmy: „Kamarádi, nechte být. Já vás znám.“
V dobách, kdy veřejné osvětlení končilo ve Vyšném pod prostřední zátočinou, Čáryfuk si brával do hospody motorovou pilu. Tu při cestě domů uvedl pod poslední lampou do pohotovostní polohy tím, že sňal plastový kryt z lišty. Než vkročil do naprosté tmy, pilu naučeným způsobem nastartoval a uvedl ji tak do bojové polohy. S nastartovanou pilou pak šel až domů, přičemž vykřikoval: „Každého podřežu. Ratata!“ V těch dobách bylo lepší se s ním raději nepotkat, aby v opilosti něco díky své fóbii nevyvedl.
Jednou, když se Čára vydal tmou na cestu domu, šel za ním stejnou cestou Franta zvaný Baron. Franta měl na sobě vaťák s kapucí. Jelikož byla zima, dal si kapuci na hlavu. Když se přiblížil k Čárovi se dvěma cigaretami v rukách, jenž na svou obranu vedl svůj obvyklý opilecký dialog, zpomalil a ponechal si odstup dvacet metrů. Po chvíli však Čáryfuk zaregistroval, že za nim někdo jde.
Na chvíli se zastavil, ale tajemná postava se zastavila taky a beze slova si udržovala odstup dvaceti metrů. Jelikož tajuplná osoba, která tiše kráčela v jeho stopách, měla kapuci naraženou přes hlavu, tak svého pronásledovatele nepoznal. Přesto zkusil poněkud prosebně svou obvyklou obrannou frázi: „Kamaráde, já tě znám. Nech mě být.“ Ticho. Neznámý v odstupu dvaceti metrů nadále mlčel.
Nejlepší obrana je útok, a tak se Čára pokusil o další obranný manévr. Vrávorajíc udělal tři odvážné kroky ke svému pronásledovateli. Ale neznámý beze slova udělal taky tři kroky zpět, aby si udržel odstup dvaceti metrů. Čáryfuk tedy udělal tři kroky vpřed. Ale když zjistil, že i tajemná postava za ním udělala taky tři kroky vpřed, pln zoufalství se pokusil ještě o jeden výpad a udělal dva kroky vzad. Dokonce si vzpomněl, jak jim na vojně poručík Troščák vtloukal v PŠM do hlavy leninskou poučku: „Jeden krok vzad a dva kroky vpřed.“
Chvíli se takto přetahoval se svým pronásledovatelem o konstantní odstup dvaceti metrů. Když pochopil, že se neznámého nezbaví, ještě jednou úpěnlivě vykřikl do tmy: „Kamaráde, nech mě být. Vždyť já tě znám.“ Následně vyrazil zběsilým úprkem do kopce jak o život. Přes rameno však zahlédl, že i neznámý se za ním rozběhl, a tak myslel si, že uhodila jeho poslední hodinka. Přesto nechtěl nechat svojí kůži zadarmo. Za ohybem druhé zatáčky, kde jde cesta mírně z kopce, ze všech sil přidal. Vše však bylo marné. Pronásledovatel taky přidal.
V polovině kopce pod Švihálkovými došel Čárovi dech, a tak zastavil. V duchu se smířil s tím, že definitivně nastal jeho konec. Když však zjistil, že i neznámý zastavil ve vzdálenosti dvaceti metrů od něho, zoufale vykřikl do tmy: „Proboha, co je to za krvelačnou bestii, která mě pořád pronásleduje.“ Jelikož se odpovědi nedočkal, vyrazil značně zmátožený a unavený vrávoravým krokem směrem k domovu. Když však zjistil, že pronásledovatele stále v patách, byl blízko stavu, aby měl plné gatě.
Poslední naději na svou záchranu Čáryfuk spatřoval v cestě přes les. V duchu si říkal: „V tom by byl čert, abych mu jako dřevorubec v lese nezmizel.“ Jak tedy zatočil do lese, Čára upaloval přes les, co mu nohy stačily. Vůbec přitom nezaregistroval, že Franta zvaný Baron se na něj již vykašlal a šel si dál svou cestou. Čáryfuk tehdy doběhl domů. Celý udýchaný a na smrt bledý zběsile zvonil na rodiče. Když mu matka přišla otevřít, stačil ze sebe vyděšeně vyhrknout: „Nějaká bestie mě chce zabít.“ Následně zcela vyčerpán, padl v předsíni na podlahu ve stavu blízkém běžeckému poslovi od Marathonu.
Na závěr patnácté povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu o Čáryfukovi. Pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta čtrnáctá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Proč o Čáryfukovi psali v černé kronice.“ V těch předchozích povídkách jsou pak odkazy na všechny předcházející povídky.
