Článek
Odpověď na otázku, proč o Čáryfukovi psali v černé kronice, lze nalézt v písni Zanedbaný sex, ve které Jožo Ráž mimo jiné zpívá: „Ver že za to môže len jediná vec. A tou je a tou je a tou je zanedbaný sex…“ Prostě Čárovy hormony se v průběhu druhého roku na vojně pořádně rozdivočily natolik, že by si s Jožou Rážem mohl zpívat: „Mám to rád, na to sa neumiera…“
Někomu se pak při slovech černá kronika vybaví legendární postava z filmu Ať žijí duchové švagrové hokynáře Jouzy známé nejen mezi dětmi pod jménem Pilátová alias černá kronika. Většina si však spojí tento terminus technicus s krátkými zprávami o šetření protiprávní činnosti či dopravních nehodách a podobných událostech. Dnes jsou tyto zprávy v kompetenci Policie České republiky. V dobách, kdy se Čáryfuk vrátil bez větší úhony z vojny, se na nich podílel Sbor národní bezpečnosti (SNB), jakož i jeho složka Veřejná bezpečnost (VB). Ta byla tehdy nazývána krátce VeBe či dlouze Venda s Bedou.
Proč tedy psali o Čáryfukovi v černé kronice? Skutečně za to můžou jeho hormony. Čára se na základě svého promiskuitního života v průběhu druhého roku vojenské služby vrátil do civilu značně sexuálně rozdivočený, avšak i nadržený po nucené sexuální absenci na konci vojny. Nezapomeňme, že muži dosahují vrcholu sexuální aktivity právě kolem dvacátého roku svého věku. Holt, takovou příroda jest. Není tedy divu, že Čáryfuk měl neskonalé chutě uspokojovat svoje libido i po návratu z vojny.
Krátce po návratu do civilu Čára dělal nedaleko Srnína společně s Vaškem Husákem a Slávou Vopěnkou dříví pro dědu Šimáka. Sexuálně rozdivočeného Čáru tam na blízké louce neskutečně lákala odstavená maringotka. Neustále a dokola do Slávy Vopěnky hučel: „Ty, Slávo, to by byla šmajchlovna.“ On teda použil ostřejší výraz, ale ten je jaksi nepublikovatelný. Poté, co odvezli dříví dědovi Šimáků a dostali za ně peníze, Čáryfuk pokračoval na stejnou notu i ve vyšenské hospodě. Nakonec byl úspěšný.
Když byli ten večer se Slávou namol opilí, hrdinně vyrazili k traktoru, že tedy pro tu vysněnou maringotku dojedou. Nebylo to tak jednoduché. Jedněmi dveřmi do traktoru vlezli a druhými vypadli ven. Teprve na třetí pokus zůstali oba v traktoru. Pak to již šlo jako po másle, jelikož Sláva nastartoval traktor hned napoprvé. Do Srnína to vzali zadem přes les. Nikdo během jízdy z traktoru nevypadl, a tak po chvíli kodrcání v traktoru byli u vyhlédnuté maringotky.
Zde se jim po dlouhém zápolení podařilo potmě zapojit maringotku. Následně se vydali zpět do Vyšného. Šlo to z tuha. Jak byli opilí, oba si v té tmě nevšimli, že maringotka má všechna kola prázdná. Slávek, když pracně dojeli na kraj Vyšného pod myslivnu, rezignovaně řekl: „Víš co, Čáro, necháme ji tady před křižovatkou.“ Čáryfuk mu však při vidině toužebně očekávaného sexuálního vyžití rezolutně oponoval: „Co blbneš, Slávo? Když jsme ji dotáhli až sem, dotáhneme ji nahoru až za náš barák. Tady by ji hned všichni našli.“
A tak jeli dále směrem k Hoškům. Když táhli maringotku po ráfkách kolem nich, probuzená Čárova matka si myslela, že po vedlejší silnici jedou Rusáci s tanky. Ale jak si Čára přál, nakonec umístili odcizenou maringotku na začátek cesty Čížkovky. Maringotka byla opravdu velká. Měla předsíňku se sociálním zařízením. Za ní byla kuchyňka a úplně vzadu pak velká ložnice. Právě o ní šlo Čáryfukovi v jeho představách a očekávání nejvíce. Avšak na základě zkušeností, když dělal na vojně topiče a k tomu zdědil po svém předchůdci i funkci útvarového „kuplíře“, vyšuroval maringotku úplně celou. Následně i lůžka v ložnici povlékl čistým povlečením. Na okna dal záclonky a na stolek svíčku a vázu s kytkou. Na zeď pak přilepil dva obrázky s nahými ženami.
Okolnosti však chtěly, že se v Čárově sexuálním salónu při souloži zpotil pouze Milan Pavlíčků. A to tak že opakovaně. Navíc jeho pobyty v maringotce Čáru neskonale rajcovaly, jelikož Milanova dívka přitom řvala vzrušením jako utržená ze řetězu. Nakonec se však díky maringotce zpotil i Čára společně se Slávou Vopěnkou, když museli rukou nerozdílnou vyměnit všechny její pneumatiky.
To bylo tak. Po čtrnáctidenním pátrání po zmizelé maringotce ji čirou náhodou objevil jeden příslušník Veřejné bezpečnosti. Šel z hub, a přitom si řekl, že se staví u Hošků, aby dojednal u Čáryfukova otce nabroušení kotouče na pilu svého tchána. A ejhle. Zde na něj na kraji lesa čekala hledaná maringotka, po které pátralo celé krumlovské oddělení Veřejné bezpečnosti. Události pak dostaly rychlý spád. Výslech na služebně VB na základě, kterého Čárovi a Slávkovi Vopěnkovi nezbylo nic jiného než sehnat dobré pneumatiky, maringotku pracně přezout a odtáhnout ji zpět do Srnína. Jak ještě po letech Čára říkal: „Když jsme ji táhli ze Srnína, šlo to ztěžka, ale bylo nám do zpěvu. Nazpátek do Srnína, to jsme již nejuchali. To se nám jelo těžce, i když traktor šlapal jako hodinky. Pro mne to bylo, jako bychom jeli na pohřeb“
Nakonec to dopadlo pro Čáru a Slávka vcelku dobře. I když díky hodnotě odcizené maringotky se mohli dostat s obviněním na rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví i před soud, vše skončilo u přestupkové komise v Českém Krumlově, který jim oběma dal pokutu tisíc korun. To bylo zhruba ve výši tehdejšího půlměsíčního platu.
Nedlouho poté se vyšenské hospodě potkal Čáryfuk s místním neodsunutým Němcem Hansi Neubaurem, který mu na uvítanou lámanou češtinou hlásil: „Ty, Čára, ty být ve VeBe nofiny.“ Čára mu odvětil: „Hansi, jaké Bé noviny? Co to tady zase meleš za nesmysly?“ Hansi Neubarer se nedal, otevřel na stole noviny a řekl: „Ty být ve VeBe nofiny v černá kronika.“ Ukazoval na zprávu v černé kronice a pokračoval: „Zí šrajbn hír,“ já číst: „Třiadvacetiletý PH a dvaadvacetiletý SV odcizili v katastru obce Srnín maringotku Státních lesů. Díky úspěšnému pátraní příslušníků místního oddělení Veřejné Bezpečnosti byli pachatelé v krátké době odhaleni a dopadeni.“
Tak nakonec Čáryfuk musel oželet svůj vysněný sexuální kabinet, aniž jej mohl alespoň jednou vyzkoušet. Navíc ho kvůli jeho rozdivočeným hormonům vláčeli po novinách. Čáru mohlo jenom těšit, že nepěkně psali v černé kronice na základě jiných kauz i o jeho rodičích. Alespoň si doma neměli co vyčítat.
Pravdou je, že Čára byl tehdy připraven svůj sexuální život normalizovat svazkem manželským. Dokonce se jednou vyfiknul a vydal se dolů do vsi k Čápovým, kde ve vší slušnosti požádal starého Čápa o ruku jeho dcery Blaženy. Jelikož Bláža již v té době vážila úctyhodných sto čtyřicet kilo, starý Čáp ho odbyl se slovy: „Petře, to by teda nešlo. Podívej se, kolik váží Blažena a kolik ty. Jsi oproti ní takové tintítko. Vždyť možná nemáš ani polovinu její váhy.“ Čárovy námluvy pak ukončil slovy: „Uznej, Petře, muž by měl ženu nosit na rukou. Jak bys chtěl nosit na rukou ten náš žok plný sádla? A v posteli? To by bylo, jako by si to rozdával mravenec se slonicí. No, uznej, Petře, to by fakt nešlo.“
I přes toto odmítnutí si pak Čára několikrát nabalil nějaké děvče, se kterou byl připraven se i oženit. Místo toho, aby jeho rodiče byli rádi, že má jejich syn známost, vždy Čárovi jeho partnerky pomluvili. Hlavně pak do něj tak dlouho hučeli, až mu to vždy rozmluvili. Tak se nakonec Čára nikdy neoženil a byl tedy odkázán na občasný a náhodný sex.
Na závěr čtrnácté povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu o Čáryfukovi. Pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta třináctá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Jak Čáryfuk pomáhal sousedce uklízet uhlí.“ V těch předchozích povídkách jsou pak odkazy na všechny předcházející povídky.
