Článek
Čáryfuk zažil v průběhu své služby vlasti různá příkoří. Bezesporu tím největším bylo s ohledem na jeho vysoce pozitivní vztah ke zbraním odejmutí samopalu, kdy velitelský sbor krátce po jeho narukování rozhodl, že vojín Petr Hoško bude sloužit vlasti beze zbraně. Avšak i bez milovaného samopalu Čáryfuk i na vojně vymýšlel různé vylomeniny. Občas se mu jeho impulsivní nápad jaksi vymkl z rukou, jako když se Čárovi nepodařilo stát se po prověrkách z PŠM kosmonautem.
Pravdou je, že si Čáryfuk díky svým průšvihům na vojně nakonec pomohl. Převelením ke stavební jednotce ženijního vojska získal podstatně větší svobodu než, jakou měl u bojového útvaru, kde se víceméně pohyboval mezi útvarovou basou a kasárenským dvorem. Zejména pak si u ženistů vydělal při zdění kabelových kanálů na ruzyňském letišti, byť to byla v podstatě almužna, nějaké peníze, pomoci kterých si mohl takto nabytou svobodu užívat. A díky tomu, že při svých černých vycházkách narazil na mámu s dcerou, které byly postižené hypersexualitou, užíval si i v tomto směru.
I když Čára od mala vyváděl všelijaké vylomeniny a skopičiny, pravdou je, že díky jeho manuální zručnosti z něho ve stavebním učilišti udělali velmi šikovného zedníka. Takže další almužny dostával i od lampasáku, ke kterým chodil na zednické fušky. Tu nějakému důstojníkovi obložil koupelnu a tu jinému pak pomohl postavit zahradní domek. Zpočátku tak činil o víkendech, ale jeho věhlas zručného zedníka zapříčinil, že jej oficíři pro stavební práce využívali i v průběhu týdne. Dokonce jej začali za provizi půjčovat i lampasákům z jiných útvarů.
Pravdou je, že spojením dvou almužen vznikla pouze o něco menší almužna. Ale stravu Čárovi zajišťoval vojenský útvar, a tak každý přísun peněz vždy lapidárně ohodnotil slovy: „A zase bude za co chlastat.“ Mimo jiné i v chlastání byl Čára již od mala přeborníkem.
I když se Čáryfukovi nepodařilo stát se kosmonautem, přece se na vojně dočkal ještě jedné zásadní změny. Stal se totiž u svého útvaru kotelníkem. Díky pozici zručného zedník přišel v listopadu za velitelem praporu a povídá mu: „Náčelníku, starý topič jde koncem měsíce do civilu. Nemohl bych jít do kotelny za něj? Já bych vám na revanš tu koupelnu obložil zadarmo.“ Přestože lampasáci měli při obraně socialismu vysoce nadprůměrné platy, na slovo zadarmo velice ochotně slyšeli. Velitel útvaru tak pouze chabě zaprotestoval: „A kdo nám bude vykonávat zednické práce, když budeš v kotelně?“
Čára si však věděl rady: „No prostě, náčelníku, mi tam dáte pomocníka. Když bude potřeba nějaká zednická práce, bude topit pomocník a když budu topit já, může pomocník zdít na letišti kabelové kanály od rána až do večera.“ A tak se Čáryfuk stal ke své neskonalé spokojenosti útvarovým kotelníkem. K této činnosti převzal od svého předchůdce i funkci útvarového „kuplíře“. Zdědil totiž po něm v kotelně umně zamaskovaný kout včetně mladé cikánky. Pravdou je, že se Čára již v jedenácti letech dozvěděl díky zvídavosti při šmírování vojína Kalmára, jak to v tomto případě na vojně funguje za „byt a stravu“.
Jelikož byl Čáryfuk na svoje poměry velmi čistotný, první, co udělal po nástupu do kotelny, že poslal cikánku Eržiku do sprchy, starou matraci spálil v kotli a útvarový kutloch pečlivě vyšuroval a vydesinfikoval. Někdy v kotelně před zraky lampasáků ukrýval za byt a za stravu i dvě nocležnice, a jednou tam dokonce přebývaly i tři. A tak Čára po zbytek vojenské služby přikládal pod kotel a mezitím, jak sám ještě po dvaceti letech říkal ve vyšenské hospodě, souložil jako červený mravenec.
Tenkrát na vojně platilo mezi záklaďáky několik zásad. Například voják se stará, voják má, či byznys je byznys, a tak Čáryfukovy schovanky byly k dispozici i vyvoleným spolubojovníkům. Zejména pak kuchařům, jelikož pomoci nich jim zajišťoval stravu. Není divu, že díky útvarové promiskuitě, měly muňky, lidově nazývané filcky, mezi vyvolenými vojáky domovské právo. Což Čáryfuk řešil výměnou schovanek, spálením matrací v kutlochu, jeho opakovanou desinfekcí a zejména pak návštěvou u lapiduchů, kde tento nepříznivý stav svedl na vycházku.
Lapiduch pak připravil roztok Nerakainu a přitom poučoval Čáru: „Bude to pálit, ale vždyť ty to znáš. Nejsi tady s muňkami poprvé.“ Čáryfuk zocelený v dětství mnoha výprasky odpovídal: „Moc to neřeď, kámo. Ať se toho rychle zbavím. Alespoň můžu říkat, že mám ptáka Ohniváka.“ Občas se ho lapiduši taky zeptali, proč nepoužívá prezervativ, že ho jednak může postihnout něco horšího než muňky, ale že se jednak může stát otcem dřív, než se naděje.
V tomto ohledu Čáryfuk, ač propadlík, prokázal, že získal vědomosti nejen z oblasti biologie člověka, která ho díky tomu, že ukončil devítiletku po sedmé třídě, ve škole jaksi minula, ale překvapivě uplatňoval i vědomosti z fyziky, jakož i prostřednictvím znalosti procentuálního složení i z matematiky. Na dotazy lapiduchů ohledně používání prezervativů Čara vcelku učeně odpovídal: „Já žádnou antikoncepci nepotřebuji, jelikož při ejakulaci vystřikuji spermie nadzvukovou rychlostí, a tak devadesát procent spermií nepřežije přetížení 5 G a zbývajících deset procent se zabije nárazem o zadní stěnu dělohy.“ K tomu pak již pouze lapidárně dodával: „A na filcky tady máte Nerakain.“
Nakonec však došlo na varování od útvarových lapiduchů. Prostě, kdo s čím zachází, tím také schází. A tak zbytek své vojenské služby Čáryfuk proležel ve vojenské nemocnici, jelikož se nakazil kapavkou. K nákaze nedošlo v útvarovém kutlochu, ale při návštěvě pražských utěšovatelek. A konkrétně se o to postarala těsně před koncem Čáryfukovy vojenské služby tehdy již sedmnáctiletá dcera. Když jej lapiduši odesílali do nemocnice, utěšovali ho slovy: „Kamaráde, mohlo to být i horší.“ A nejednalo se slovy doktora Hořce z Černých baronů na adresu svazáka Jasánka: „Nebo nedej bože syfilis,“ pouze o tuto pohlavní nemoc, ale v té době již několik let ve světě řádil strašák dodnes známý pod zkratkou AIDS.
Tak tedy skutečně skončila na nemocničním lůžku Čáryfukova služba vlasti. V podstatě pouze ti, co prožili základní vojenskou službu na vlastní kůži vědí, čeho všeho se mohl záklaďák na vojně dočkat. Ostatní si mohou myslet, že to, co lze shlédnout ve filmech Černí baroni nebo Tankový prapor, popřípadě číst v povídkách o Čáryfukovi je nadsázka. Není. Prostě to byla absurdní realita, kterou okomentoval major Haluška ve filmu Černí baroni mimo jiné při inspekci útvarové basy např. slovy – cit.: „Bože môj, oni mi tuná jebú.“ Zcela výstižně pak major Haluška shrnul absurditu služby v ČSLA v legendárním filmu svými posledními slovy: „Počujte, Kefalín. A čo si vy predstavujete pod takým slovom ‚absurdný’?“
Na závěr dvanácté povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu o Čáryfukovi, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta jedenáctá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Čáryfuk byl ke své velké radosti převelen k ženijnímu vojsku.“ V těch předchozích povídkách jsou pak odkazy na všechny předcházející povídky.
