Článek
Jak velitel pluku major Mejzlík po Čáryfukově pokusu napodobit Jurije Gagarina rozhodl, tak se i stalo. Čára nejprve strávil týden v posádkové base. Pak se i podíval domů. Ne že by dostal opušťák, ale major Mejzlík, aby v rámci čekání na komisionální prozkoumání Čáryfukova duševního zdraví omezil jeho působení u pluku, rozhodl, že Čára odjede domů na zákonnou desetidenní dovolenku.
Není divu, že Čáryfuk svůj první pobyt mimo kasárna ihned po příjezdu do Českého Krumlova v nádražní restauraci řádně zapil. Prostě se zkouloval pomalu až do němoty. Když se vypotácel ven z restaurace, uviděl nadpraporčíka Evžena Nemačkaje z krumlovského útvaru a bodře ho pozdravil: „Kurňa, nazdar Evžene!“ S nadpraporčíkem Nemačkajem však mířil do nádražní restaurace i podplukovník Pelán. Oba již měli taky něco upito, neboť lampasáci ČSLA prakticky nic jiného v kasárnách nedělali než, že od rána chlastali. Na práci měl každý nějakého absolventa či šikovného záklaďáka s maturitou, který veškerou práci udělal za ně.
To však podplukovníku Pelánovi nebránilo v tom, aby Čaryfuka vyčinil: „Vojíne, vy neumíte zdravit!“ Klátící se Čára se však nedal a poněkud uraženě mu odpověděl: „Náčelníku, co blbneš? Když jsem ti před vojnou pomáhal dělat dříví na zimu, to jsem ti byl dobrej a teď mě budeš buzerovat jak malého kluka.“ Podplukovník Pelán si dobře pamatoval, jak mu Čára ochotně pomáhal se dřívím, a tak jaksi zkrotl. Potom se ho zeptal: „Jsi, doma na opušťáku nebo máš dovolenku?“ Čáryfuk po pravdě odpověděl: „Co blbneš, náčelníku. Já a opušťák? Vždyť mě i ten samopal sebrali, abych je nepostřílel jako škodnou.“
Po těch slovech podplukovník Pelán ožil a řekl Čárovi: „Tak přijď ke mně v sobotu. Potřebuji zase pomoct se dřívím. Mám ho letos nějak hodně. Ale až ho pořežeme, mám doma i hodně kořalky a piva. Tak se spolu pak napijem.“ Pak již jenom dodal: „Přijď ale v civilu, aby lidi neříkali, že si tahám domů vojáky na práci. A teď běž, Petře, domů. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Seš ožralej.“ Odcházející Čara klopýtal ze strany na stranu a zpovzdálí na podplukovníka Pelána, ale i svého kamaráda Evžena Nemačkaje zavolal: „Náčelníku, rozumím. V sobotu ráno u vás. A koukejte do soboty pořádně vystřízlivět, neboť vy dnes oba budete taky ožralí, až půjdete večer z hospody. Jako bych vás, mizerové, oba neznal.“
Dovolenku využil Čára i k lepší činnosti. Jestliže jeho prvními učiteli byli jeho dědové, potom Čárovou první učitelkou sexu byla zhruba o deset let starší Marta Kulhavá. Ta Marta, o které, když se ještě za svobodna jmenovala Panská, její vrstevníci u ohýnku zpívali: „Jo Marta, Martu tu má celá parta, tam, kde Marta, tam i parta je…“ Bylo by však jednoduché a poněkud nespravedlivé říkat o Martě, že byla povětrná ženská. Měla pouze smůlu, neboť byla postižena sexuálně kompulzivním chováním neboli hypersexualitou. Prostě byla nymfomanka.
Pravdou je, že se Čáryfuk coby venkovský kluk od mala běžně setkával s procesem páření. Nezapomeňme, že od nějakých pěti let chodil s dědou Čížků připouštět kozy ke kozlovi. Navíc oba dědové měli králíky, kdy Čára jim asistoval i u králičích skoků. Při tom býval zcela fascinován tím, když samec splnil svou povinnost, jak potom hekl a spadl ze samice s vypoulenýma očima na zadek. Na vesnici taky nebyla nikdy nouze o různé psy, kteří kopulovali na hárajících se fenách. Navíc v rámci činnosti místního kuřáckého spolku ukrývajícího se v různých vyšenských zákoutích docházelo i na obvyklou dětskou hru na doktory.
Čáryfuk však díky svým tajným výpravám do krumlovských kasáren vcelku brzy na vlastní oči viděl, jak to funguje u lidí. Vojín Kalmár starající se na hospodářském dvoře o chov kasárenských prasat měl ukrytou „za byt a za stravu“ v budově hospodářského dvora krumlovskou cikánku Nicolu. Jednou, když zhruba jedenáctiletý Čára opět bloumal po zákoutích krumlovských kasáren, uslyšel z budovy hospodářského dvora hlasité vzdechy. Přikradl se k okénku a tam uviděl, jak se tam vojín Kalmár s Niccolou činí.
Zpočátku mu to šmírování procházelo. Až jednou si Nicola všimla jeho zvídavého pohledu. Než se Kalmár stačil vzpamatovat, Čárá se vypařil. Pak si Nicola již dávala pozor, a tak hned příště vyjekla: „Pišta, už nás ten pidlooký spratek opět šmíruje.“ I tehdy Čára stačil utéct. Avšak nutkání vidět na vlastní oči, jak si to vojín Kalmár rozdává s cikánkou Nicolou, bylo pro něj neskutečně silné. Za pár dní se opět opatrně připlížil ke kasárenskému hospodářskému dvoru. Když uslyšel hlasité vzdechy doprovázené různými úsečnými příkazy, pomyslel si, ahá, jsou v nejlepším, a tak se potichu přikradl k okénku, odkud se ozývaly ony zvuky.
Byla to však past. Uvnitř byla pouze Nicola a vojín Kalmár na Čáru číhal za rohem. V Čárovi by se krve nedořezal, když ho Kalmár pevně uchopil a se slovy: „Tak ty, somár usoplený, nás buděš stálo šmírovať,“ ho oblečeného hodil do koryta s pomejemi. Vojín Kalmár však pokračoval ve svých výhružkách: „Eště raz ťa tu načapám, urežem ti ho krivákom a hodím sviním. Potom prascám hodím aj těba. Nič z těba nězostane.“ Když se Čára ve smradlavých teplákách došoural domů, nejdříve na něho táta uhodil slovy: „Kde ses, lotře, zamotal prasatům do žrádla?“ Ani nečekal na odpověď a zvalchoval mu hřbet bejkovcem.
Když o pár měsíců později Marta Kulhavá připravila Čáru o věneček, tak mu řekla: „Petře, nikomu to neříkej, ale jsi jednička.“ Ona to v podstatě říkala všem, aby se k ní vraceli. Čáru to však navýsost potěšilo. Zazubil se a řekl: „Škoda, že se to neučí ve škole. To bych měl alespoň z něčeho na vysvědčení jedničku.“
Po návratu z dovolenky pak došlo na přezkoumání jeho duševního stavu. Do příslušné vojenské nemocnice jej major Mejzlík nechal dopravit s ozbrojenou eskortou, aby Čára něco nevyvedl a hlavně, aby měl jistotu, že tam vojín Hoško dojede. Jestliže dobrého vojáka Švejka c.k. lekářská komise superarbitrovala pro blbost, v jeho případě obdobná komise dospěla k závěru, že na papíry na hlavu to není. Prostě učení vojenští doktoři rozhodli, že není skutečně schopen vojenské služby u bojového útvaru, ale že bude převelen ke stavební jednotce v rámci ženijního vojska. Náčelník komise před učiněním závěru konstatoval: „Má zdravé ruce. Tak ať maká, až se z něho bude kouřit.“
A tak Čáryfuk u svého bojového útvaru absolvoval již pouze besedu s poněkud popleteným majorem Šenítkem u příležitosti oslav 40. výročí SNP, přičemž s ohledem na Čárovu poznámku během této besedy major Mejzlík společně s podplukovníkem Gruberem vyčinili veliteli roty, že tam Čáru vůbec posílal. Následný den si Čára sbalil plnou polní a vyrazil k novému útvaru na ruzyňské letiště. Opět s ozbrojenou eskortou, neboť do jeho předání za něj odpovídal major Mejzlík. Tak skončila Čáryfukova kariéra u bojového útvaru.
Jestliže jednotky PTP sice ukončily svou činnost v roce 1954, stavební jednotky měla ČSLA i nadále. Pouze je začlenila pod ženijní vojsko. I nadále příslušníci těchto jednotek sloužili s černými výložkami beze zbraně, kdy hlavní a jedinou náplní jejich služby byly práce na různých vojenských stavbách. I nadále vojáčci dostávali za svoji práci nějakou tu almužnu.
Tu se jednalo o nové objekty v rámci nějakých kasáren, tu o výstavbu vojenských bytovek pro lampasáky. Čára po převelení k ženijnímu vojsku zdil půl roku kabelové kanály na ruzyňském letišti. Poté, co u bojového útvaru sebrali Čáryfukovi jeho milovaný samopal, bylo pro něho přeřazení ke stavební jednotce vykoupením. Za prvé po práci získal volnost pohybu za účelem černých vycházek. Za druhé si vydělal nějaký ten peníz, a tak na těch černých vycházkách měl za co pít. Hlavně pak při jedné vycházce narazil na jednu ženu, která měla doma šestnáctiletou dceru a obě byly stejně postižené jako Marta Kulhavá. Takže obě vždy s ohledem na Čárovu vitalitu uvítaly každou jeho návštěvu.
Na závěr jedenácté povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu o Čáryfukovi, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta desátá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Jak se Čáryfuk chtěl na vojně stát kosmonautem.“ V těch předchozích povídkách jsou pak odkazy na všechny předcházející povídky.
