Článek
Děda Čížků po celý život choval kozy. Ve svém kozím stádu měl i plemenného kozla Puka. Jelikož platilo, že každý ve Vyšném měl nějakou přezdívku, tak to neminulo ani dědu Čížků, který měl hned dvě. Publikovatelná je přezdívka Kozák. Avšak kvůli připouštění vlastních i cizích koz spojené s nadměrnou konzumací zelené peprmitky si pak vysloužil tu nepublikovatelnou. Tím se lišil od příslušníka SNB z nedalekého Jánského Údolí, který ke stejné přezdívce přišel ze zcela jiných důvodů. Přezdívky zůstaly dědovi Čížkovi i po smrti Puka, kdy si již jiného kozla nepořizoval, ale naopak chodil připouštět své kozy k jiným kozlům v okolí.
Avšak stejně jako za života Puka bylo pro dědu Čížků i po jeho smrti připouštění koz velkým svátkem. Možná i neskonale větším, neboť na nějakou dobu, někdy kratší, ale povětšinou delší, mohl opustit neustálé ženské láteření, že není k ničemu, že pořád nasává zelenou a že jeho fajfka smrdí. Prostě se hodil do gala, do kapsy si vzal balíček tabáku, do druhé placatici se zelenou a do náprsní kapsy plnou portmonku. Zapálenou fajfku do huby, kozu uvázal na špagát a vyšel. Jakmile prošel brankou, byl svobodný jako pták. Celou cestu pak pokuřoval z fajfky. Sem a tam na chvíli zastavil, aby si lokl zelené. Přitom si občas postěžoval koze, jaký to má těžký život s bábou Čížků a takhle mu ubíhala cesta až ke kozlovi.
Samotný Čáryfuk nejlépe ví, jaký to byl pro dědu Čížků svátek jít připustit kozu ke kozlovi a co vše s tím bylo spojeno, neboť ho občas bral s sebou. Když to bylo poprvé, bylo Čárovi pět let. Na dědu čekala páteční cesta s kozou z Vyšného přes Srnín až do Plešovic. Ráno se začal chystat a povídá Čárovi: „Petříku, oblékni se a půjdeš se mnou. Babička pořád jenom hudrá, že chodím s kozou, abych se mohl napít zelené, a tak mne budeš pěkně hlídat.“ Následný babiččin protest v zárodku zarazil slovy: „Když si pospíšíme, budeme do večera doma.“ Děda rozvážně vedl kozu a malý Čára, dědův hauptkluk, byl v sedmém nebi. Pobíhal kolem dědy, občas hodil do kaluže kámen či klacíkem zašťáral v mraveništi. Tenkrát si děda postěžoval i jemu: „To víš, Petříku, babička pořád hudruje a nemá ani proč.“
Za čtyři hodiny došli s kozou do Plešovic. Dovedli s hospodářem kozu do chléva ke kozlovi a v tu chvíli začalo brát dědovo předsevzetí za své, že by jako mohli být téhož dne doma do večera. Děda vytáhl placatici se zelenou a hospodář poslal svého vnuka do obchodu pro další. Čárovi koupili žlutou limonádu. Předtím dostal chleba namazaný máslem, který zapíjel kozím mlékem. A tak malý Čára hlídal dědu, aby babička nehudrovala. Takto vydrželi s kozou u kozla celý týden.
Jestliže vyšli v pátek po snídani, vrátili se domů až příští sobotu na oběd. Čára se vždy vyspal někde na seně a nějaké to jídlo se pro něj taky našlo. Děda popíjel s hospodářem zelenou. Přitom naříkali, jaké to mají se svými babičkami těžké a jaké to bylo za mlada, když dokázali při tancovačce vymlátit celou hospodu i s hostinským. Než došly dědovi peníze, neustále si posílali do obchodu nebo do hospody pro zelenou peprmitku a Čárovi pro žlutou limonádu. K osudovému okamžiku, kdy dědova portmonka byla prázdná, došlo příští pátek odpoledne. Děda vypil s hospodářem poslední láhev. Pak se všichni natáhli na seno a spokojeně spali až do rána.
Ráno naposledy dali Čárovi chleba s kozím mlékem a na cestu povidlové buchty . Malý Čára pak společně s dědou a kozou vyrazili ke svému domovu. Děda cestou dokuřoval poslední špetku tabáku a spokojeně říkal svému hauptklukovi: „Tak vidíš, Petříku, jak jsme stihli brzo. To babička bude ráda, že jsi mě tak pěkně pohlídal.“ Malý Čára byl opět v sedmém nebi. Poskakoval kolem dědy. Sem tam hodil kámen do kaluže či klacíkem zašťáral v mraveništi.
Pravdou je, že děda Čížků byl při svých výletech s kozami za svobodou velmi vynalézavý. To, že přišel až za týden, bylo spíše pravidlem než výjimkou. Někdy došel k majiteli kozla a místo toho, aby k němu připustili kozu, zavřeli jí do jiného chlívku a spokojeně popíjeli zelenou. Děda potom kozu odvedl domů. Za nějaký čas zkoumavě prohlížel kozu a významně před babičkou Čížkovou říkal: „No, neboj se malá. Ten kozel v Lazci je už k ničemu. Po něm kůzlata mít nebudeš. Holt, holka, budeme muset vyrazit k jinému kozlovi.“ Není divu, že babička při těch slovech obracela oči v sloup.
Takový tedy vedl život vyšenský chovatel koz, který byl pro malého Čáru velkým učitelem a ochráncem. Pravdou však je, že děda Čížků na jednu stranu chránil nezbedného vnuka před otcovým bejkovcem, když svého zetě napomínal: „Nech ho už být nebo ho zabiješ nebo zmrzačíš!“ Ale na druhou stranu, když Čára například pošlapal a poválel trávník určený pro kozy, děda nelenil a sundal ze zdi bič a sám ztrestal malého nezbedu bičem. Inu, v té době se říkalo: „Škoda každé rány, která padne vedle,“ což Čára díky svým nezbednostem poznával od mala na vlastní kůži prakticky denně .
Na závěr třetí povídky opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta druhá byla zveřejněna pod názvem „Kronika osady Vyšný - Prvními učiteli malého Čáryfuka byli jeho dědové“. A ve druhé je pak odkaz na tu první povídku.
