Článek
I když byl Čáryfuk ve svém konání všehoschopný i na vojně, jeho impulsivní záměr být jako Jurij Gagarin nebyl v žádném případě spojen se zapojením do kosmického programu. Tzn. neměl v úmyslu následovat našeho prvního kosmonauta Vladimíra Remka. Nápad napodobit Gagarina byl spojen se zcela jinou činností. Konkrétně s Politickým školením mužstva (zkratka PŠM), kterému byli nemilosrdně a s každotýdenní železnou pravidelností vystaveni během vojenské služby všichni záklaďáci vyjma absolventů. Ti byli nuceni absolvovat během vojenské základní služby obdobnou nalejvárnu, a to Marxisticko-leninskou přípravu (zkratka MLP). Z tohoto názvu zároveň pak jednoznačně vyplývá, co bylo podstatou PŠM či MLP.
Čárově pokusu stát se kosmonautem předcházela příprava na prověrky bojové připravenosti útvaru, a to včetně politické připravenosti bránit budování socialismu. V prvním roce Čáryfukovy vojenské služby měly u jeho útvaru probíhat tyto prověrky za účasti sovětských instruktorů. Tzn., že se útvar na ně musel obzvláště dobře připravit, aby nejvyšší útvaroví velitelé zdárně přečkali na svých pozicích.
Jelikož součástí těchto prověrek bylo i Politické školení mužstva, výrazně se zintenzivnila i činnost v rámci PŠM. Por. Troščák coby rotní politruk vcelku oprávněně očekával, že nejslabším článkem nejen jejich roty, ale i celého útvaru bude Čáryfuk. Ne že by se Čára politicky neorientoval, ne že by nevěděl, kdo je Lenin či další komunističtí představitelé, měl však tuto komunistickou nalejvárnu zcela na háku. Prostě nemohl komunistům zapomenout, že to byla základní organizace KSČ, která před léty rozhodla o jeho potupné deportaci do opařanské polepšovny.
Pro vymývání mozků byla v rámci PŠM na každé rotě zřízena učebna PVS (politicko-výchovná světnice) či na útvarech dislokovaných na Slovensku PVI (politicko-výchovná izba). Ty byly vyzdobeny nástěnkami s různorodým ideologickým materiálem včetně plakátů a fotografií tzv. klasiků marxismu-leninismu, nejvýznamnějších státních představitelů, ať československých či sovětských, a nejvyšších vojenských velitelů. Obzvláště poručík Troščák na této ideologické výzdobě rotní učebny PŠM velmi lpěl a prakticky na stěnách nebylo místo, kde by nebyl nějaký propagandistický materiál.
Poručík Troščák ve snaze vštěpit před prověrkami Čáryfukovi alespoň základní politické znalosti mu ukazoval pomoci optického ukazovátka fotografie různých bolševických potentátů, přičemž se Čáry ptal: „Soudruhu vojíne, kdo je to?“ Začali u Lenina. I když Čáryfuk věděl, jak vypadá Lenin, nezapomeňme, že právě jeho portrét chtěl na základce vyhodit z okna, tak v rámci své zarputilé ignorace vůči komunistické ideologii, odpověděl: „Nevím.“ Troščák zoufale ukazoval na další a další fotografie: Klement Gottvald, Gustav Husák, Leonid Brežněv, který byl tehdy již dva roky po smrti, avšak místo něho nestačili dát na rotní PVS ani portrét Jurije Andropova ani aktuální Konstantina Černěnka, avšak Čára u všech dalších portrétů neochvějně odpovídal to svoje: „Nevím.“
Když se dostali k fotografii tehdejšího československého ministra národní obrany Martina Dzura, Čára po své odpovědi: „Nevím,“ vytáhl z peněženky fotografie svých kamarádů a kamarádek. Postupně je ukazoval rotnímu politrukovi a ptal se ho: „Náčelníku, teď vy, kdo je to?“ Zpitomělý poručík Troščák v zoufalé snaze připoutat nezkrotného Čáryfuka k problematice PŠM vždy po pravdě odpověděl: „Nevím.“ Když tak učinil u šesté fotografie, Čára mu s bohorovným klidem řekl: „No vidíte, náčelníku, vy máte svoje kamarády a já mám taky svoje kamarády.“ Rozzuřený poručík Troščák vyběhl na chodbu a v rozčílení zoufale řval na dozorčího roty: „Držte mě nebo ho musím zastřelit!“ Opouštět rotní učebnu PVS však neměl, neboť mu Čára se slovy: „To ještě nemám,“ nenávratně štípl optické ukazovátko.
Avšak právě prověrky PŠM a na ně navazující události definitivně rozhodly o Čáryfukově osudu u bojového útvaru. Čára si vytáhl kombinaci dvou otázek. První zněla: „Jak se jmenuje nejvyšší představitel lidově demokratického Afganistánu?“ Tehdy v Kábulu vládl od roku 1979 za pomoci sovětských tanků dosazený soudruh Babrak Karmal. Čáryfuk se s ním teoreticky mohl setkat i osobně při svých tajných potulkách do českokrumlovských kasáren. Zde totiž bylo pod ochranou ČSLA umístěno i Mezinárodní školící středisko komunistického hnutí, kam Sověti schovali Babraka Karmala v rámci bratrovražedných půtek mezi tehdy vládnoucími afgánskými komunisty pro jeho budoucí použití.
Čáryfuk po přečtení první otázky potěšil přísedícího ZVP roty, když odpověděl: „Náčelníku, tak tohle vím.“ Poručík Troščák si bláhově v duchu pomyslel: „No přeci jenom se ten ignorant a postrach celého útvaru pod mým politickým vedením alespoň něco naučil.“ Čárova odpověď však byla nejen pro něj, ale i pro všechny přítomné ohromující: „Abdul Hasan Čabrak.“ Rotnímu politrukovi po Čáryfukově odpovědi ztvrdl úsměv na tváři a čelo mu zalil studený pot. Ve snaze mít za sebou blamáž s Čáryfukem co nejdříve řekl: „No dobře, soudruhu vojíne, přejdeme tedy k druhé otázce.“ Ta zněla: „Co je smyslem Helsinské mírové konference?“
Pravdou je, že Čáryfuk v zeměpise jaksi nevynikal. Sice věděl, kde leží Český Krumlov, Chvalšiny, Jeseníky, Praha, České Budějovice či Opařany, ale o tom, že existují nějaké Helsinky a kde vůbec leží, neměl sebemenší potuchu. Natož pak, aby něco věděl o Helsinské mírové konferenci. Poručík Troščák se mu snažil pomoci otázkou: „Soudruhu vojíne, víte, jakého kontinentu se týká Helsinská mírová konference?“ Čárova odpověď byla strohá: „Nevím, náčelníku.“ ZVP roty pomáhal tedy dále: „Na jakém kontinentu leží naše socialistická republika?“ Čárovi se rozsvítila očka, avšak k naprostému zděšení všech členů zkušební komise odpověděl: „V Asii.“ Rotní politruk pochopil, že opět není něco v pořádku, a tak se zeptal: „Kolik tedy máme na zeměkouli kontinentů?“ Čáryfuk ho svojí odpovědi: „Dva, náčelníku,“ zcela dorazil, neboť již ani na další otázku nečekal, chopil se ukazovátka a pomoci něho obkroužil Asii, Evropu a Afriku a řekl: „Asie.“ Následně obkroužil Severní a Jižní Ameriku a řekl: „Amerika.“
Po skončení prověrek z PŠM se sovětští političtí instruktoři ptali ZVP pluku podplukovníka Grubera: „Kto éto tavaričš Abdul Chasan Čabrak? I pačemu étot saldat každovo nazyval načalnik?“ Na tyto dotěrné a nepříjemné otázky podplukovník Gruber odpověděl: „Tavarišči, davajtě vypijem vodky, u nás byl očeň ťaželyj deň.“ V okamžiku, kdy se velení Čárova pluku podařilo opít sovětské politické instruktory do němoty, přičemž krátce před tímto stavem po několika stakanech vodky napsali do hodnocení, že útvar dopadl při prověrkách PŠM výtečně, vtrhl do zasedačky velitele útvaru bez ohlášení pomocník dozorčího útvaru a zcela vyděšeně volal: „Súdruh major, voják Hoško robí Gagarina a těraz sa všeci bojíme, že naozaj dočista umre, ako ten Gagarin.“
Veliteli útvaru majoru Mejzlíkovi v tu chvíli radostně zaplálo v očích. Svůj zrak upřel ke stropu místnosti, přičemž zbožně sepjal obě ruce, a ačkoliv se vydával za přesvědčeného marxistu, povznešeně pravil: „Děkuji Ti, všemohoucí Bože, že k sobě chceš povolat svého věrného služebníka Petra Hoška.“ Plukovní politruk podplukovník Gruber si při těch upřímných slovech vzpomněl na krásné chvíle, kdy jako kluk dělal ve Spišské Belé ministranta a doprovodil velitelovu řeč hlasitým: „Amen!“ Podplukovník Gruber se však svého Amen notně vylekal a zcela neochvějně se vrátil na pozice marxismu – leninismu: „Súdruhovia, čo to tuná tárame za nesmysle. Choďme sa pozerať, čo ten babkin kokot opäť vyvádza, něch tuná němame, nědaj bože, voľakú mimoriadku.“
Tenkrát se stalo, že Čáryfuk povzbuzen svým vystoupením při prověrkách z PŠM, a především pak přítomností udatných ruských oficírů, našel v parčíku před útvarovou knihovnou velkou skleněnou kouli z veřejného osvětlení. Tu si navlékl na hlavu ve snaze udělat sovětským instruktorům radost. Šlo to těžce, ale Čára tam tu hlavu dostal. Se skleněnou koulí na hlavě začal běhat po buzerplace a křičel: „Jsem Jurij Gagarin!“ Čáryfuk hlavu do koule dostal, ale nazpátek to jaksi nešlo. Prostě jí za žádnou cenu ani za pomocí dalších vojáků nemohl z hlavy sundat.
Takto jej značně promodralého se skleněnou kouli na hlavě nalezla suita velitele útvaru. Podplukovník Gruber si vzpomněl, že před zahájením své politické kariéry v ČSLA byl buldozeristou v JRD Spišská Belá a že tenkrát na všechny opravy používal jediné nářadí. Kladivo. A tak rázně zavelel: „Prinestě mi chytro kladivo!“ Potom Čáryfukovi položenému na silnici poručil: „Těraz, ty hovado, zatvor oči!“ Následně po slovech: „Něotváraj oči a lež, somár sprostý,“ několika opatrnými, avšak dobře mířenými ranami kladivem vysvobodil Čárovu hlavu ze zajetí skleněné koule. Potom již rozhodoval pouze velitel pluku major Mejzlík: „Skleněnou kouli mu nechte zaplatit. Zavřít do basy za hanobení hrdinné památky Jurije Gagarina. Neprodleně odeslat před lékařskou komisi za účelem přezkoumání jeho duševního stavu.“ A to byl začátek konce Čáryfuka u bojového útvaru.
Na závěr desáté povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu o Čáryfukovi, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta devátá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Čáryfuk na vojně exceluje nejen v chemické přípravě.“ V těch předchozích povídkách jsou pak odkazy na všechny předcházející povídky.
