Článek
Čárovi v letech, kdy navštěvoval výšenskou jednotřídku, uběhlo rané dětství jako voda. Docházku do jednotřídky měl proloženou různými lumpárnami a následnými výprasky, přičemž byl občas bit i nespravedlivě. Od třetí třídy se k tomu připojilo nespočetné množství vykouřených cigaret. Ani v konzumaci alkoholu již v té době nikterak nezaostával. Jeho matka roznášela poštu, a tak na něj vcelku brzy padl úkol roznášet sobotní noviny. Jelikož se tenkrát obzvláště pak v osadě Vyšný nehledělo při konzumaci alkoholu na věk, ale na tom, zda člověk umí pít či nikoliv, což Čára díky škole svých dědů uměl, dostával za donášku novin u některých lidí panáka. Ti z toho navíc měli srandu, jak přiopilý Čára blábolí své nesmysly.
Konzumace alkoholu, ale i provozování nevinné hry „Člověče, nezlob se“ se svými kamarády zdržovaly Čáru při roznášce novin. Občas někomu doručil noviny až v noci, což nejvíce vadilo zažraným komunistům.Ti již od ranního kuropění dychtivě čekali na své Rudé právo a mnohdy jim ho Čára přinesl až po setmění. I toto vše bylo součásti Čáryfukova dětství.
Co se týče docházky do vyšenské jednotřídky, byl Čáryfuk zralý na propadnutí již v jejím průběhu. Avšak pan řídící se zachoval naprosto pragmaticky a ostatním učitelům nastínil: „Hoško je zcela nezkrotný živel. Čím dříve se ho zbavíme, tím to bude pro nás a pro naši školu lepší. Prostě mu dáme na vysvědčení čtyřky, ať se s ním zlobí na základní škole v Krumlově.“ Tak se i stalo.
V důsledku pragmatického rozhodnutí pana řídícího se Čáryfuk vydal do světa za novými dobrodružstvími. Nikterak daleko. Cílem jeho dalšího působení byla jedna z českokrumlovských základních škol, a to konkrétně Základní škola umístěná nyní v ulici T.G. Masaryka zvaná podle názvu městské části Českého Krumlova „škola na Špičáku.“ V podstatě to představovalo nějaké čtyři kilometry jízdy autobusem na šestou autobusovou zastávku. Pěšky to bylo od vyšenského obchodu dva a půl kilometru.
Každému je pravděpodobně jasné, že Čáryfuk, zocelený mnoha výprasky z dob jeho působení ve vyšenské jednotřídce, se stal zcela nezkrotným živlem i ve škole na Špičáku. I zde díky své neskutečné hyperaktivitě prováděl své lumpárny a nezbednosti. Navíc je s věkem jaksi stupňoval. Nezapomeňme na jeho prvotní přezdívku Bidlo, kdy díky své vytáhlé postavě byl vyšší než řada učitelů a o učitelkách ani nemluvě.
Takže, když mu učitel vyprovokovaný jeho neskutečnými lumpárnami uštědřil pohlavek, již učiteli nevyhrožoval, že přijede z Moravy děda Hošků s kulovnicí a všechny učitelé vystřílí jako škodnou. Prostě se slovy: „To máš za to, abys věděl, že se děti ve škole nesmí bít,“ mu tu facku vrátil a jako varování mu přidal i další z druhé strany. Čára totiž vcelku brzy pochopil, že učitel nemá šanci řešit spor za použití facek či pěstí před dalšími žáky. Jak by totiž učitel vysvětloval nastalý stav, že se porval se žákem, kterému jako první dal facku.
I když ze svých lumpáren nevynechal ani učitelky, budiž mu ku cti, že proti nim nepoužíval přímé fyzické násilí. Ale i proti atakům učitelek se Čáryfuk uměl účinně bránit. Krátce po jeho přestupu do krumlovské školy se stalo, že zcela nestydatě snědl učitelce češtiny svačinu. Dojídajíc její chleba s máslem a šunkou se jí drze smál do očí, a korunu všemu nasadil slovy: „Měla jste to dobrý, soudružko učitelko.“
Není divu, že postižená učitelka ve svém neskonalém rozezlení či spíše návalu vzteku chtěla Čáru ztrestat dobře mířenou fackou. Učitelčin pohlavek byl sice správně namířený na Čáryfukovou levou tvář, avšak trestající učitelka hrubým způsobem podcenila Čárovu hbitost. Jelikož se Čára bleskurychle uhnul, učitelčina pravačka máchla do prázdna. Protože byla zvyklá častovat pohlavky i svého muže, když se večer vrátil pozdě z hospody, a to i zprava i zleva, pokusila se levačkou vše napravit dobře umístěnou fackou na pravou Čáryfukovou tvář. Avšak hbitý Čára obratně uhnul i útoku zleva. Jak učitelka promáchla i podruhé, ztratila rovnováhu a spadla na zem. Čáryfuk stojíc nad ní pak ukončil konflikt slovy: „Alespoň si budeš pamatovat, že učitel nemůže ve škole žáky fackovat.“
V případě učitelů to bylo jiné. Tam Čára postupoval v duchu starozákonního: „Oko za oko, zub za zub.“ Navíc postupem doby dospěl Čáryfuk i k tomu, že pod heslem nejlepší obrana je útok, udeřil jako první. Když dotěrnost učitele přírodopisu v jeho snaze vštípit Čáryfukovi nějaké vědomosti přesáhla z Čárova svobodomyslného pohledu únosné meze, Čáryfuk udeřil jako první a nebohého učitele počastoval několika pohlavky. Jelikož však byl tento učitel dotěrný, když se slovy: „Co nám k tomu řekne studující Hoško,“ požadoval po Čárovi alespoň minimum znalostí, přinesl si Čáryfuk druhý den do školy vzduchovou pistoli a honil nebohého učitele po škole se slovy: „Až tě chytím, tak tě zastřelím.“
Co se v mládí naučíš, později jako když najdeš. Není tedy divu, že si Čára do krumlovské školy přinesl i svou zálibu v kouření. Vcelku brzo se přestával schovávat s cigaretou na školních záchodech a kouřil zcela veřejně na školních chodbách. Na výtky v ředitelně pak odpovídal: „Však vy také kouříte, soudruhu řediteli. Tak vo co vám jde.“ Pravdou je, že ani poznámky v případě Čáryfuka nikterak nepomáhaly. Čára po napsání poznámky, vytáhl z kapsy zapalovač a se slovy: „To jsem zvědavý, jak to budou doma rodiče podepisovat?“ žákovskou knížku prostě a jednoduše zapálil.
Když ho však omrzelo neustálé káraní ředitele a učitelského sboru ohledně jeho kouření, ukradl společně s dalšími výtečníky dřevěnou lavičku na autobusové zastávce Špičák a odnesli ji do křoví na břeh nedaleké Polečnice, některými i v krumlovském úseku nesprávně nazývané jako Chvalšinský potok neboli Chvalšiňák. Sem pak výtečníci chodili za školu a oddávali se kouření. Přitom si libovali, jaké je to pokouřeníčko, když je nikdo kvůli tomu nekárá, jako tomu bylo ve škole.
Pravdou je, že idylka poklidného pokouřeníčka na břehu Polečnice výtečníkům včetně Čáryfuka dlouho nevydržela. Prostě jejich rojení v houští u Polečnice ve školní době neuniklo pozornosti bedlivých příslušníků Veřejné bezpečnosti. Tak se stalo, že je zde jednou Venda s Bedou vychytali a potupně záškoláky odvedli do školy. To se pak opakovalo se železnou pravidelností, jelikož se Čára a jeho kumpáni nehodlali tohoto místa vzdát. Avšak díky značně omezené inteligenci příslušníků VB, která se například projevovala tím, že soustavně přemýšleli při sepisování svých hlášení, zda ve slově kino napsat i nebo y, když se to vyslovuje tvrdě, tehdejší ochránce zákona nikdy nenapadlo, že lavička na břehu potoka je vlastně ta lavička z autobusové zastávky Špičák, kterou již přes rok marně hledají. V důsledku toho si měli kouřící výtečníci kam sednout, než pro ně opět přišla ruka zákona.
Nelze se divit, že kromě kouření a fyzických útoků na učitele zhoršovaly Čárův kádrový profil žáka socialistické školy i další prohřešky. Jednou učitelka kreslení vynesla nahlas před celou třídou svůj soud, že Čáryfuk namaloval sovětský tank špatně. Čára známý nejen svojí zálibou v kouření, ale i vřelým vztahem ke zbraním, kdy tajně vnikal nejen na vojenský cvičák, ale i do samotného areálu krumlovských kasáren, střežených hrdinnou ČSLA, si tu potupu nenechal líbit. Vstal a šel k řadě u zdi. Zde vyskočil na lavici a díky své vytáhlé postavě sundal ze stěny Leninův obraz.
Než se učitelka stačila vzpamatovat stál s obrazem u otevřeného okna a důrazně na učitelku volal : „Jestli neodvoláte, že jsem namaloval sovětský tank špatně, vyhodím Voloďu Iljiče z okna.“ Jelikož Čáryfuk bránil svůj tank osobitým způsobem v dobách tuhé husákovské normalizace, učitelka raději svoji kritiku Čárova výkresu odvolala. Nechtěla, aby jí stranické orgány popotahovaly kvůli vyhozenému obrazu Vladimíra Iljiče Uljanova, známého dodnes nejen v bolševické galerce pod jménem Lenin.
Jak jsme již přesvědčili, mnohdy byla Čárova lumpárna dílem okamžiku a jeho pohotové reakce. Stalo se, že se v pracovním vyučování nad ním naklonila učitelka, aby zkontrolovala jeho práci. Než stačila zaostřit svůj již slábnoucí zrak na jeho výtvor, Čáryfuk, v ten okamžik pracující s nůžkami, ji hbitě přestřihl šňůru s korály, kterou měla na krku. Potom, když učitelka zadržujíc své slzy za pomoci ostatních žáků sbírala z podlahy své korále, Čára prokázal, že se přeci jenom ve škole něco naučil. Vzpomněl si na jednu básničku českého klasika Františka Hrubína, kterou se učili ve vyšenské jednotřídce a okomentoval učitelčino snažení slovy: „Korále se nůžek lekly, hned se všechny rozutekly.“
Není divu, že svou vygradovanou decimací učitelského sboru základní školy na Špičáku, Čára čím dále častěji slýchal slova jako lotr, lump, nezvladatelný, ale i hyperaktivní a zejména pak sousloví diagnostický ústav, a to především v jeho zkrácené formě polepšovna. Není divu, že k dalším dobrodružstvím v zařízení nazývaném lidově polepšovnou spěl Čára za svého působení v krumlovské škole mílovými kroky.
Na závěr šesté povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta čtvrtá byla zveřejněna pod názvem „Kronika osady Vyšný: Čára občas dostal výprask nespravedlivě“ přičemž v těch předchozích jsou odkazy na ty předcházející povídky.
