Článek
Čáryfuk vzdorovitě snášel každodenní výprasky. Mnohdy byl jejich příčinou chvilkový impuls, v jehož důsledku by pak bylo při následné tělesné exekuci pozdě brečet nad rozlitým mlékem. Stačilo, aby se Čára jaksi nudil a hned byl nápad končící povětšinou výpraskem na světě.
Jednou takhle seděl Čára na kamenné bráně myslivny a čekal na svého nerozlučného kamaráda Láďu Berků. Sedí, čeká a má dlouhou chvíli. Vtom spatřil, jak na dvorek napochodovaly kachny. Z kapsy vytáhl rybičku, zkušeným okem zamířil a hodil. Samozřejmě, že se trefil. A to právě v okamžiku, kdy z domu vyšel pan Berka. Nebylo divu, že byl zase bit. Tentokrát si na něm zchladil žáhu hned za tepla pan Berka, ale Čára věděl, proč mu jeho pásek zvalchoval hřbet.
Poté, co hodil nebohou kachnu domu do kuchyně, pan Berka považoval tuto politováníhodnou situaci za vyřízenou. Takže v tomto případě nedošlo na otcův bejkovec. I když je pravda, že i v tehdy byl Čára potrestán vícekrát. Nejprve přišel o předmět doličný, tj. svou vzácnou rybičku. Pak následoval výprask, a nakonec ho pan Berka zavřel na dlouhou dobu do psího kotce ke psovi Bejlovi, což byl rasou bulteriér.
S určitou nevolí Čáryfuk snášel výprasky ve vyšenské jednotřídce od svých učitelů či pana řídícího, jako by již tehdy podvědomě tušil, že by pedagog neměl žáky tlouct. Zejména mu pak nebyly po vůli domácí exekuce pomoci otcova bejkovce v důsledku neustálého žalování své sestry Ivany. Obzvláště pak v případech, kdy na něm byl již vykonán fyzický trest pedagogickým sborem. Prostě sestřino žalování vedlo k tomu, že byl potrestán i za své neplechy, o kterých by se otec jinak nemusel dozvědět a mohly mu tak projít bez úhony, či doma díky tomuto žalování dostal přídavek, za co byl již jednou bit ve škole.
Zcela proti jeho dětské mysli mu byly výprasky, když na něj sestra svedla své prohřešky. Pravdou je, že se zpočátku snažil zoufalým křikem: „To já ne, to Ivana,“ ochránit svoje záda či zadek, ale bylo to naprosto marné. Navíc pochopil, že v tomto případě mu sdělení pravdy významně přitěžuje, jelikož mu otec vždy se slovy: „Tak, ty lumpe, nejenže nevíš, co bys roupama proved, ale ty budeš ještě lhát,“ naložil návdavkem další výprask. Místo jednoho výprasku tak nebohý Čára dostal dva. Proto raději mlčel, že ona neplecha je dílem jeho dvojčete, a spokojil se raději pouze s jedním výpraskem. Byť nespravedlivým.
V řadě dalších případů byl však Čára bit zcela nevinně nebo za jeho dobrý úmysl. Vyšenští kluci se jeden čas vzhlédli v jízdě na minikáře, což vypadala jako poklidná činnost v porovnání s jejich každodenními lumpárnami. Nejprve nastalo období výroby minikár. Míra Petříčků měl díky zručnosti svého dědy naprosto dokonalou minikáru i s volantem a brzdami. Čárovi pomohli udělat minikáru místní drváci a měla skromnější vybavení. Aby mohl zatáčet, musel tahat za provázek a brzdil pomocí klacku. Osičky s kolečky uchytil pomoci hřebíků, které tajně sebral strejdovi. Pravdou však je, že i Čárova kára pěkně svištěla z kopce.
Následovaly zkušební jízdy. Po nich došlo ke každodenní klučičí zábavě, kdy délka jejich jízdy se odvíjela od toho, jak daleko si po lesních asfaltkách vytáhli svoji minikáru směrem ke Kleti. Jednou si půjčil Mírovu dokonalou minikáru Ruda Polášků. S Čárou pak dotáhli své minikáry až k Modrému obrázku, odkud vyrazili z kopce směrem k vyšenské dřevěnce na bezmála dvoukilometrovou jízdu. Ruda na Mírově minikáře vpředu a Čára za ním.
Rudovi však na kraji lesa u křižovatky s Červenodvorskou cestou vyjeli do cesty koně od Chvalšin. Ruda se lekl, strhl volant a vletěl u Tomášků do škarpy plné kopřiv a kamení. Skutečně letěl, jelikož přistál v kopřivách až po patnácti metrech. Jelikož se Ruda na svojí první jízdu vydal v kraťasech a tričku, byl po svém karambolu nejen popálený od kopřiv, ale celý odřený. Navíc si roztrhl nohu, takže v okamžiku měl holínku plnou krve. Ve chvíli, kdy se Čára, který se bravurně vyhnul koním, snažil pomoci potlučenému kamarádovi, přiběhla ze zahrady bába Tomášků.
Ta místo toho, aby pomohla Čárovi postavit Rudu na nohy a ošetřit ho, utíkala jak o závod žalovat k Hoškům. Ten den pak dostal Čára zcela nespravedlivě otcovým bejkovcem za to, že se Ruda Polášků pomlátil na minikáře vypůjčení od Míry Petříčků. Čára se potom za tento nespravedlivý výprask Rudovi pomstil. Za nějaký čas, kdy si Čárova záda ještě pamatovala rány bejkovcem, uvázal Rudu v lese vedle mraveniště ke stromu a polil ho jablečnou šťávou. Ten den měl chudák Ruda mravence až v nosu.
Čára rovněž vcelku brzy poznal, že konat dobro se nevyplácí. Jednou společně s dalšími výtečníky umístili u zadních vrat hospody dělbuch a natáhli k němu zápalnou šňůru. Záměrem bylo vylekat odpolední hosty v hospodě, a tak nenápadně zapálili šňůru a utíkali se schovat. Přitom Čára uviděl, jak za zatáčkou přichází paní Hroudová, které se po vsi říkalo paní Moučková, jelikož byla nějaký čas provdána za Frantu Moučku. Po rozvodu si vzala zpět své dívčí jméno, jelikož se rozešla se svým bývalým mužem ve zlém. Jak to při rozvodu většinou bývá.
Čára v dobré snaze jí zachránit před leknutím na ní volal: Paní Moučková, paní Moučková, nechoďte tam, bouchne to!“ Paní Hroudová však nevnímala, že má něco bouchnout. Avšak o to více vnímala, že na ní někdo volá paní Moučková, což považovala za velkou pohanu, protože se svým bývalým mužem již do smrti nechtěla mít nic společného. Značně rozezlena začala Čáru mlátit deštníkem hlava nehlava. Přitom na něj křičela: „Já nejsem Moučková. Já jsem Hroudová. Zapamatuj si to, smrade jeden usmrkanej!“
Po vykonání trestu šla paní Hroudová dál svou cestou směrem k hospodě. Čára neměl již ani tu nejmenší chuť jí dále varovat před hrozícím nebezpečím. V okamžiku, když paní Hroudová přišla na úroveň zadních vrat hospody, zapálený dělbuch vybuchl těsně vedle ní. Paní Hroudová si leknutím sedla na zadek. Zmlácený Čára si za rohem pomyslel: „Vidíte to, paní Moučková, vždyť jsem vám říkal, abyste tam nechodila, že to bouchne.“ Jestliže paní Hroudová seděla po výbuchu na zadku jenom chvíli, Čára si naopak po výprasku doma nemohl na něj pořádně posadit celý týden.
Další výprask v důsledku Čárova dobrého úmyslu byl stejně jako karambol Rudy Polášků spojen s jízdou z kopce. V tomto případě však rčení: „Pro dobrotu na žebrotu,“ na pro Čáru obvyklou verzi: „Za dobrotu pro výprask,“ změnila jízda na kole. Konkrétně Čárova ochota opravit kolo tetě Meinlové. Ta bydlela v domku u prostřední zátočiny a jednou jí Čára za plotem uslyšel, jak láteří nad svým rozbitým kolem: „Teď abych na stará kolena chodila i dolu do obchodu pěšky.“ Čára nelenil a ihned se nabídl: „Tetičko, já vám to kolo spravím.“
Jak řekl, tak se i stalo. Jeho oprava však měla jednu zásadní chybu. Kolo po Čárově opravě a důkladném promazání nebrzdilo, což paní Meinlová zjistila při své první jízdě, když si kousek od své chaloupky chtěla přibrzdit pomocí zadní brzdy, neboť zde má cesta velký spád. Po sešlápnutí pedálu dozadu však zadní brzda vůbec nereagovala. A kolo získávalo čím dále větší rychlost. Paní Meinlová se snažila situaci zachránit odbočením mimo cestu.
Snaha byla, ale nedopadla dobře. V důsledku zamyšleného manévru projela přístřeškem pana Hanuše na dříví. Jelikož ten byl v daný okamžik prázdný a zejména byl ztlučen jen tak nalehko z planěk, ani tato překážka jí nezastavila. Plaňky se po nárazu kola rozletěly jako třísky a paní Meinlová pokračovala dále z kopce. Tehdy v pravoúhlé zatáčce neměla vyšenská vápenka plot, ale byly tam vrata. Ty byly naštěstí otevřené a za nimi byla velká hromada koksu. Právě v ní ukončila paní Meinlová svou krkolomnou jízdu na kole opraveném Čáryfukem. Celá umouněná od koksu a značně odřená, ale přežila, aniž si něco polámala. I v tomto případě čekal na Čáru domácí výprask.
Na závěr páté povídky opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta čtvrtá byla zveřejněna pod názvem „Kronika osady Vyšný - nezbedný Čáryfuk byl od mala bit jako žito“, přičemž v těch předchozích jsou odkazy na ty předcházející povídky.
