Článek
V důsledku svých nekonečných lumpáren, nezbedností a vylomenin byl Čáryfuk bit od mala jako to žito. Máma to řešila stejně jako v případě svého muže Andreje rázným pohlavkem, popřípadě nezbedného syna usměrnila třemi svižnými ranami přes zadek. Fackovaný táta bil Čáru bejkovcem, děda Čížků občas sešvihal svého hauptkluka bičem a děda Hošků si na potrestání nezbedného vnuka vždy vytáhl pásek z kalhot. Malý Čára však býval bit i ve škole. A to nejen kvůli kouření, kdy již ve vyšenské jednotřídce od začátku třetí třídy ho běžně nachytal učitel či pan řídící se zapálenou cigaretou v puse či kapsami plnými cigaret. Čáru tedy bili všichni. A to většinou hlava nehlava. Pravdou však je, že po výprascích ve škole vyhrožoval svým učitelům: „Počkejte, přijede děda Hošků z Moravy s kulovnicí a všechny vás vystřílí jako škodnou.“
Jestliže se tehdy i v mnohých pedagogických kruzích tradovalo: „Škoda rány, která padne vedle,“ potom toto úsloví však v případě Čáryfuka neplatilo ani náhodou. Naopak každodenní výprasky jej zocelovaly a podporovaly v tom, aby vymýšlel stále nové a nové lumpárny. Jenom proto aby všechny exekutory fyzických trestů svou vzdorovitostí naštval. Trestání malého Čáry nejenže nerespektovalo pedagogické zásady, ale přitom nebyla dodržována ani základní právní zásada „ne bis in idem“, která ve svých důsledcích mj. znamená, že za jeden prohřešek nelze trestat dvakrát. Čára totiž zcela běžně dostal za své jednotlivé prohřešky dva výprasky a v některých případech i tři či dokonce i více.
K tomu Čárovi pomáhala sestra Ivana, jeho dvojče, která na něj doma neustále žalovala, že Petr zase dostal ve škole výprask od pana řídícího, protože kouřil na záchodě, či co provedl cestou domu ze školy. Jeden výprask tedy nestačil, a tak došlo na otcův bejkovec. Ivana však na něj sváděla i svoje neplechy, a tak býval Čára bit zcela nespravedlivě i za to, co provedla ona. Na Čáru nežalovala pouze sestra, ale v tomto směru si na něj zasedl ve škole jeho spolužák Míša Krátký. Díky němu, pak učitel či pan řídící věděli, že Hoško zase kouřil na klučičích záchodech. Díky němu taky dostal Čára ve druhé třídě společně s některými dalšími spolužáky do notýsku poznámku: „Co nejvýše kropí dlaždičky,“ jelikož o přestávce vymyslel soutěž, kdo se vyčůrá výš.
K vícekrát potrestanému prohřešku dospěl Čára již v první třídě. Tehdy při cestě ze školy našel se svým kamarádem Láďou Berků před stavbou místního obchodu dva soudky s disperzním lepidlem. Oba tak dlouho do soudků šťourali, až všechno lepidlo vyteklo. Kluci byli od něj zalepení od hlavy až k patě. Lepidlo měli nejen na botách, kalhotách, bundách, ale až do vlasů se jím dostalo. Navíc znehodnotilo i obsah jejich školních aktovek, kde lepidlo dokonalo dílo zkázy i na slabikáři, početnici, ale i sešitech a školním notýsku.
První záhlavce pak kluci dostali od předsedy národního výboru, který přišel zkontrolovat, jak stavba pokračuje. Další výprask Čára schytal po příchodu domů. Navíc mu tenkrát museli ostříhat do hola jeho blonďaté kudrny až do hola, neboť snaha dostat z Čárových vlasů zaschlé lepidlo byla naprosto marná. Potřetí byl Čára kvůli lepidlu bit, když rodiče museli uhradit ve škole nové učebnice a po čtvrté, když Hoškovi museli s Berkovými zaplatit znehodnocené lepidlo.
Ve třetí třídě se Čára vracel z vyšenské jednotřídky domu přes luka a nad Donátovými našel Švihálkovu kvočnu, jak sedí na vejcích. Nevymyslel nic chytřejšího, než že kvočně vejce sebral a strefoval se s nimi do stromu. Pan Švihálek ho uviděl a již byl Čára opět bit jako žito. Navíc dostal doma návdavkem výprask otcovým bejkovcem. Když se druhý den ptal ve škole učitel: „Hoško, co se ti stalo?“, Čáru mu drze odpověděl: „Přepadl mě v lese medvěd.“ V ten moment dostal záhlavec i od učitele.
Když chodil posledním rokem do výšenské jednotřídky, bloumal s dalšími kluky po vesnici a strefovali prakem do všeho možného. Vtom uviděli na zahradě paní Břízovou, jak pije kafe. Kluci hecovali Čáru: „Že se netrefíš do hrnku?“ To neměli říkat. Čára dal do praku kámen, natáhl prak a zamířil. Potom události dostaly rychlý spád. Čára vystřelil a následně se ozvalo: „Břink!“, jak se hrníček rozlétl na všechny strany. Co čert nechtěl, vše viděla sousedka. Ta popadla lať a Čáru seřezala na místě činu latí. Navíc hned za tepla šla žalovat k Hoškům. A tak doma na Čáru čekal další lynč, kdy jeho táta opakovaně říkal: „Vstaň!“, když Čára po jeho dobře mířených ranách bejkovcem padal do strouhy Vyšenského potoka tekoucího hned vedle jejich domu. Čára vstal, aby hned chytil další ránu bejkovcem.
Posledním rokem docházky do vyšenské jednotřídky Čáryfukovy lumpárny jaksi gradovaly. V té době byl již protřelým kuřákem a s kouřením byla spojena jedna pomůcka. Zdroj ohně. Čára nejčastěji používal zápalky. Ty mu sloužily nejen k zapalování cigaret, ale jeho oblíbenou zábavou bylo zakládání různých ohníčků. Jednou vypaloval trávu na kraji lesa a jeho pyromanská činnost se mu vymkla z rukou. Oheň totiž přeskočil na velkou hromadu borových oklešků. V tu chvíli z hromady suchých borových větví šlehaly plameny až do výše pěti metrů.
Lidé z horního konce osady utíkali hasit. Cestou načapali Čáru, o němž byl jeho vztah k zakládání různých ohníčků známý, zfackovali ho a preventivně mu prohledali všechny kapsy. Z nich mu vytáhli všechny zápalky a zavřeli ho u Polášku do chlívku k praseti. Ve chlívku byla tma tmoucí. Jestliže si vyšenští občané, hasící oheň na kraji lesa, mysleli, že Čárovi sebrali všechny zápalky, byli na velkém omylu. Čára měl díky vynalézavosti, kterou zdědil po dědovi Čížků, ukryto několik plochých balení zápalek se škrtátkem i v ponožkách.
Proč by tedy Čára měl sedět ve smradlavém chlívku po tmě? Vytáhl své tajné zásoby zápalek a škrtl zápalkou, aby měl světlo. Pak druhou, třetí a když jej pálily do prstů, sfoukl je a odhazoval je za sebe do slámy. Není divu, že ten den Čára podpálil nejen hromadu borových oklešků, ale i Poláškův chlívek. Naštěstí si lidi včas všimli i druhého požáru a Čáru vytáhli ze chlívku včas. A tak jej zachránili, aby mu otcův bejkovec zvalchoval ten den opět záda do modra.
Jestliže s nerozlučným kamarádem Laďou Berků v rámci docházky do vyšenské jednotřídky své lumpárny začal, tak s ním i toto období ukončil. O prázdninách po čtvrté třídě šli svorně kolem Hlaváčových, kteří zde měli na pastvě krávu. Pod vlivem četby rodokapsů se kluci dohodli, že si nebohou krávu ochočí a budou na ní jezdit. Nejprve zkusil kravské rodeo Čára a po něm jel Láďa. S ním šla kráva pomalu, a tak na něj Čára křičel: „Kopej jí do slabin, potvoru línou!“ Láďa poslechl. Několikrát tedy kopl krávu patami a situace opět dostala rychlý spád. Kráva se totiž splašila. Proběhla s Láďou na hřbetu křovím a vzala to i přes ohradník. Následný výprask byl úměrný stížnostem paní Hlaváčové, že jí kráva tři dny nedojila.
Kdyby Čárova záda, zadek a tvář uměly mluvit, dokola by opakovaly slova bejkovec, bič, pásek od kalhot, prut, ukazovátko, lať, klacek či prostě jen tak facka. Na závěr čtvrté povídky opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu, přičemž pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta třetí byla zveřejněna pod názvem „Další Čáryfukova dobrodružství - Malý Péťa jde s dědou připouštět kozu“, přičemž v těch předchozích jsou odkazy na ty předcházející povídky.
