Hlavní obsah
Příběhy

Kronika osady Vyšný: Seznamte se s kočkou Lízou

Foto: Mapy.COM

Právě zde sedávala na sloupku u plotu černobílá kočka Líza.

Samotný život píše ty nejlepší příběhy. Stačí pouze klást slova na papír, přičemž na okraji osady Vyšný bývalo na sloupu přibito prkno s nápisem: „Vyšný d.c. – Úředníkům a policii vstup zakázán!“

Článek

Povídání o vyšenském buditeli Jardovi Hájkovi se v rámci kroniky osady Vyšný pomalu a jistě blíží ke konci. Příběhů o zasloužilém vyšenském buditeli není díky jeho stereotypnímu holdování alkoholu toliko jako v případě nezkrotného a zejména pak hyperaktivního Čáryfuka, byť byl Jarda o osmnáct let starší než Čára. Před poslední povídáním o Jardovi Hájkovi učiníme malou odbočku. Dokonce dvojitou. Hrdinkou té první odbočky bude kočka Líza.

Černobílá kočka Líza sedávala spokojeně na rozvodném sloupku u domku Pavly Šimákové. Do dáli svítila její bílá náprsenka a bílý flek na čumáčku. Spokojeně zde podřimovala, ale přitom bedlivě sledovala své okolí. Na první pohled by se dalo říci: „Taková obyčejná kočka.“ Zdání však klame. Jakmile Líza spatřila na silnici nějakého psa či psíka, bez ohledu na jeho velikost, okamžitě zpozorněla. V každém případě před žádným psem neutíkala do bezpečí zahrady za plotem. Naopak, jako by říkala: „Tak pejsku, pojď pěkně blíž. Ať si s tebou polaškuji.“ Prostě ve stylu, jako když ve francouzské seriálu Asterix a Obelix, posilnění kouzelným lektvarem, lákají kohorty římských vojáků k pro ně předem prohranému boji.

Kočka Líza totiž nekompromisně vyprovodila každého psa, který se dostal do její blízkosti. S jejími drápy se detailně seznámil i dominantní vyšenský pes – vlčák Nero. Ten, jakmile jí při svých potulkách za místními fenkami zahlédl sedět na sloupku u plotu, nezaváhal ani chvilku a vyhnul se jí velkým obloukem přes volejbalové hřiště. Velice dobře si totiž pamatoval, co ta potvora kočičí dovede. A hlavně, že to neskutečně, ale neskutečně bolí.

Toliko prvotní seznámení s černobílou kočkou Lízou. Avšak dva odstavce by bylo na povídku jaksi málo. A tak se zastavme u její paničky. Pavla Šimáková byla nejmladší dcerou Marty Kulhavé. Pozorný čtenář si pamatuje, že Marta Kulhavá, rozená Panská byla postižena sexuálně kompulsivním chováním neboli hypersexualitou. Ta je mezi prostým lidem známa jako nymfomanie. Ne náhodou to byla právě nymfomanka Marta Kulhává, která připravila o věneček samotného Čáryfuka.

Matčina hypersexualita měla dopady i na starší sestry Pavly Šimákové. Martu a Hana. Ty, když přivedly domů představit své nápadníky, jejich matka nelenila a při první příležitosti je vyzkoušela na ostro v posteli. A je pravdou, že ti první nápadnici při křtu ohněm nevyhověli, v důsledku čehož Marta Kulhává po neblahých zkušenostech se svým mužem Petrem, který držel krok s jejím nenasytným apetitem pouze několik měsíců po svatbě, důrazně domlouvala svým dcerám: „Toho si neber, ten nestojí za nic a byla bys s ním nešťastná. Raději si sežeň pořádnýho bouchače.“

Nejmladší Pavla, která sice nejvíce zdědila matčino postižení, se jejímu prubování nápadníků vyhnula, jelikož do sexuálního života vletěla pěkně zostra po hlavě. Či spíše s doširoka roztaženýma nohama. Není tedy divu, že Pavla poprvé rodila v šestnácti a v sedmnácti pak již byla dvojnásobnou matkou. Není rovněž divu, že Pavla poté na matčino naléhání dobrovolně podstoupila sterilizaci. Avšak stejně jako v případě její matky by bylo neskonale laciné jí za to nějak odsuzovat. Prostě, sexuálně kompulzivní chování si vybralo svou daň i u Pavly Šimákové.

Jestliže černobílá kočka Líza od jejich domku odháněla díky své udatnosti všechny psy, potom Pavlu nutila její hypersexualita, aby vábila dovnitř prakticky jakéhokoliv chlapa. V dobách, kdy žila v domku sama, používala za tímto účelem obdobnou metodu jako její matka. Přitom využívala toho, že bydlela kousek pod vyšenskou hospodou, přičemž spoléhala na to, že opilý chlap se nebude tolik upejpat, když na něj vyvalí svého pěstěného bobra. V rámci svého lovu mívala pootevřené okno a jakmile v nočním čase, kdy její děti již spaly, slyšela, že se z hospody vypotácel nějaký mužsky a že kráčí směrem k jejímu obydlí, vyrazila do akce.

Jen tak v košili, nahoře nedbale rozepnuté, a v kalhotkách vyběhla s odpadkovým košem k popelnici, stojící u vrátek, jakože jde do ní vysypat komunální odpad, aby zde narazila na svou oběť. Tu pak, předstírajíc překvapení, oslovila: „Ahoj, Jardo, kam jdeš?“, přičemž dotyčnému neponechala žádný prostor pro odpověď: „Z hospody domů,“ a ihned pokračovala neodolatelnou výzvou: „Pojď na kafe.“ Uvnitř však až na jeden případ na kafe nikdy nedošlo.

Pozorný čtenář si použité oslovení: „Jardo,“ pravděpodobně spojil s postavičkou samotného vyšenského buditele Jardy Hájka. I když to mohl být i Jarda Ptáček, bydlící ve stejném směru ob jeden barák, pozorný čtenář se v tomto případě nemýlil. Byl to totiž mimo jiné i Jarda Hájek, který byl pozván nymfomankou Pavlou na kafe. Ta se s ním posléze poněkud zklamaně loučila se slovy: „No, Jardo, nebyla to žádná sláva. Nesmíš tolik chlastat a musíš se příště polepšit.“ Na závěr pak ještě již poněkud smířlivěji dodala: „Ono jsi vlastně měl v hospodě pravdu, když jsi o sobě říkal, že jsi v posteli jako králík. Třikrát píchnout a dost.“

Avšak na Pavlína slova: „… musíš se příště polepšit,“ již nikdy nedošlo, jelikož, když pootevřeným oknem slyšela, jak se od hospody štrachá Jarda Hájek a u každého domu, hrozíc pěstí, nadává všem sousedům do hnusných bolševiků, vzpomněla se na Jardovo: „Třikrát a dost!“ a přešla jí chuť na sousedskou výpomoc v jeho neuspokojivém podání. Přitom při pozvání na kafe dopadl podstatně ještě hůře Tomáš Fousek.

Ten byl od přírody natolik líný, že si jako vyučený pokrývač, který se tím i živil, na opravu vlastní střechy pozval firmu. Co se týče sexu, stěžovala si jeho žena sousedkám na to, že když jdou spát, že si její muž Tomáš na sebe navléká troje trenýrky a dvoje pyžamové kalhoty, aby se snáze ubránil jejím občasným požadavkům na plnění manželských povinností. Právě Tomáš Fousek byl ten ojedinělý případ, který se Pavly posléze, když na něj vybalila svého pěstěného bobra a kozičky se vztyčenými bradavkami, zeptal: „Dobrý, ale kde máš to kafe?“ Není divu, že se ani Tomáš Fousek nedočkal dalšího pozvání na kafe.

Rovněž není divu, že nejlépe uspěl mezi náhodnými návštěvníky vitální a nezkrotný Čáryfuk. I ten byl poprvé zatažen do Pavliny postele pod záminkou nabídky kafe, ale posléze jí navštěvoval podle jejich požadavků prakticky denně nebo obden. Tak to i k Čáryfukově spokojenosti probíhalo pomalu dva měsíce. Jelikož Pavla pracovala na tři směny, jednou se s ním po večerním laškování před noční směnou loučila se slovy: „Čáro, přijď ráno ve čtvrt na sedm, až budu doma z noční.“

Natěšený Čáryfuk ráno vyrazil dolu přes luka. Pavlino auto již stálo na dvorku, a tak mu bylo trochu divné, že je zamčeno, jelikož byl zvyklý, že Pavla na smluvený čas nechávala venkovní dveře odemčené. Čára si v duchu povzdechl: „Co se dá dělat,“ a pokřikem: „Pavlínko, to jsem já Čára,“ čekal, až mu otevře. A skutečně za dveřmi se ozvaly kroky, zámek i posléze klika cvakly, ale v otevřených dveřích stál jenom v trenýrkách Franta Šmídů, který ho vypoklonkoval slovy: „Co tady, Čáro, chceš? Teď jsem tady já.“ Ono se k Čáryfukově nelibosti stalo, že Pavla na noční směně svedla svého spolupracovníka ze skladu, kterého si pak na několik let přivedla domů.

Pokud se někomu zdá, že povídka o černobílé kočce jaksi odbočila zcela jiným směrem, je nutno mít na paměti, že s ohledem na další vývoj kroniky osady Vyšný byla skutečnou hlavní hrdinkou této povídky pouze a jedině kočka Líza. To následné povídání je pouze na dokreslení toho, jak to na konci světa v osadě Vyšný chodilo a s čím se zde člověk mohl setkat. A na doplnění shovívavého přístupu k ženám postiženým hypersexualitou nezbývá než připomenout: „Kdo jsi bez viny, hoď po mně kamenem.“

V rámci vyprávění o dalších vyšenských figurkách a ale i místní zvěři, v tomto případě o černobílé kočce Líze, jsme tedy pokročili dále. Předchozí povídka kroniky osady Vyšný byla publikována pod názvem „Opilý Jarda Hájek rád tancoval u tyče a ochotně předváděl striptýz.“ Jelikož dominantní postavou vyšenské kroniky je hyperaktivní Čáryfuk, který nám jaksi zabloudil i do povídky o kočce Líze, potom poslední povídka čistě o něm byla zveřejněna pod názvem „Zavřete oči. Čáryfuk odchází.“ Přitom ve všech zveřejněných povídkách jsou pak postupně vždy odkazy na všechny předcházející a tak se lze prokousat v rámci vyšenské kroniky k celému povídání až na samotný začátek.

hospoda vyšný – Seznam.cz

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz