Článek
Kromě hyperaktivního Čáryfuka žila v osadě Vyšný celá řada různých postaviček a svérázných figurek. Letmo jsme se v rámci kroniky osady Vyšný již seznámili s bývalým hostinským známým v těchto končinách pod přezdívkou Rumcajs, přičemž dodnes se vyšenská hospoda honosí názvem U Rumcajse, ačkoliv se nachází nějakých dvě stě padesát kilometru daleko o lesa Řáholce. Zběžně jsme poznali i některé Čáryfukovými kamarády a kamarádky včetně Anči Růžičkové, jakož i jejího vlčáka Nera. I s ním se nakonec Čára skamarádil.
Při řešení problému, kterým směrem pokračovat v rámci kroniky osady Vyšný v líčení dalších příběhů, nakonec pravděpodobně vcelku po právu zvítězil Jarda Hájků. Ten se zejména proslavil jako největší vyšenský buditel. V případě Jardy Hájků se však nejedná o to, že by se nějak zasloužil o jakékoliv probuzení českého národního sebevědomí na území spadající pod bývalé Sudety, kdy zdejší osada měla název Weischseln. Jeho buditelská činnost byla totiž úzce spojena s nadměrnou konzumací alkoholických nápojů, a to zejména pak piva a tuzemského rumu, jakož i vína.
Pravdou je, že Jarda Hájků se během soboty, kdy nemusel do práce, dokázal se zcela železnou pravidelností dostat do stavu, který je běžně nazýván slovy opít se do němoty, až pětkrát. Patřil totiž mezi ty vyšenské násosky, co v sobotu začínali s konzumací alkoholu již ráno po osmé hodině v přístěnku na rampě vyšenského obchodu. Jardovou specialitou však bylo, že, když se dostal do stavu nadměrné opilosti, šel se domů prospat. Jeho výhodou pak bylo, že to neměl z míst konzumace alkoholu domů nikterak daleko. Z hospody zhruba tři sta metrů, z přístěnku u krámu necelých dvě stě a z garáže u Drozdů pak sto deset metrů. Prostě, co by kamenem dohodil a zbytek se ve stavu značné opilosti dopotácel domů.
Poté, co se vždy z nejhorší opice prospal, vyrazil na další tah. Povětšinou však již do hospody. A tak to šlo v sobotu stále dokola. Přitom právě při návratech ze svých pijatik vykonával roli vyšenského buditele. A to bez rozdílu, zda se šel prospat pouze na chvíli před další konzumaci alkoholických nápojů nebo definitivně, jelikož ten den již bylo všude zavřeno.
Výkon vyšenského buditele spočíval v tom, že se cestou domů zastavoval u každého baráku a jeho obyvatelům, hrozíce svou drobnou pěstí, nadával z plných plic do bolševiků. Nezůstalo jenom u těch bolševiků, neboť je častoval i dalšími invektivy a vulgarismy doplňovanými různými nepěknými adjektivy. Avšak vše je na Mediu jaksi nepublikovatelné. Obzvláště pak při návratech v čase okolo půlnoci svými nadávkami budil spící spoluobčany ze spaní, a tak právě vykonával úlohu místního buditele. Naštěstí pro většinu vyšenských občanů se však domů takto potácel pouze kolem deseti obydlí.
Jarda Hájků nadávkami do bolševiků vyjadřoval svůj odvěký vztah ke komunistům. Jestliže v Čáryfukově případě záporný vztah ke komunistickým ideálům ovlivnilo i to, že v jeho třinácti letech osadní výbor KSČ v souznění s jeho otcem rozhodl o jeho deportaci do opařanské polepšovny, u Jardy to bylo podobné. Jeho otec, který byl jako bývalý nemajetný domkař rovněž zažraný komunista, jej nechal v jeho osmnácti letech odvézt na záchytku.
Jestliže Čára holdoval alkoholickým nápojům od dětství prakticky veřejně, Jarda ochutnával kořalku tajně, aby o tom jeho otec nevěděl. Někdy to končilo i malérem. Jednou chtěl Jardův otec zapít se starým Mužíkem dovoz dříví na zimu, a tak šáhl v komoře pro láhev vodky, v dobré víře nalil dva ťapíky, aby si ťukli a kopli obsah do sebe. Ale k jejich zděšení to nebyla vodka, ale voda. Jarda na tajňačku vodku vyslopal a aby to nebylo poznat, místo ní nalil do láhve obyčejnou vodu.
Jarda pak na toto téma od svého otce slýchával: „Na alkohol máš dost času, až ti bude osmnáct.“ Jarda se tedy s očekáváním těšil na své osmnácté narozeniny. Na tento slavný den i šetřil. V té době byl již třetím rokem v učení, a tak měl i z čeho. Léta páně 1972 se v dobách nastupující Husákovské normalizace konečně dočkal. Den jeho osmnáctých narozenin padl na sobotu. Nic lepšího si Jarda nemohl přát. Hrdě vyrazil do hospody, kde sám od sebe ukázal Rumcajsovi občanku a pak byla hospoda jeho.
Společně se svými kamarády se pustil do bujarých oslav. Když se jeho otec dozvěděl, že Jarda hostí polovinu hospody, vyrazil za ním do hospody. Jarda jeho kázání odbyl slovy: „Za tvoje peníze nepiju, tak vo co ti jde.“ To bylo na starého Hájka dost. Přímo z hospody zavolal hlídku VB, aby jeho nezdárného syna odvezla na záchytku.
Tak se Jarda Hájku poprvé ocitl na záchytce. Za svého života to stihl celkem osmkrát, čímž předčil i Čáryfuka, který byl sice v polepšovně, ale na záchytce ani jednou. Jarda však nikdy svému otci neodpustil, že mu pokazil oslavu jeho osmnáctin. Možná právě na protest proti zahanbení ze strany otce, začal nezřízeně chlastat a vydal se tak na životní dráhu opilce, která jej nakonec dovedla až do role největšího vyšenského buditele.
Jarda Hájků byl o dvanáct let starší než Čáryfuk. Tj. z hlediska školní docházky o jednu generaci. Na rozdíl od Čáry dochodil základní školu až do deváté třídy. Následně se vyučil zámečnickému řemeslu. Ačkoliv byl spíše sporé postavy, stal se v období své školní docházky vůdčí postavou mezi vyšenskými kluky, jelikož se uměl prát. Právě on vnesl do žargonu vyšenských kluků a následně pak mezi dospěláky otázku: „Chceš tečku mezi voči?“ Tak začínala každá jeho klukovská rvačka.
V dospělosti pak přenechal vůdčí úlohu Čáryfukovi. Ten byl jednak silnější a jednak vytvářel neskutečné příhody jako na běžícím pásu. Kdežto Jarda Hájků se propadl do svých životních stereotypů. Ve všední den ráno do práce, odpoledne domů, a hlavně zkonzumovat co nejvíce piva a rumu. Tím začal při návratu z práce u vyšenského obchodu. Ale to už je obehraná písnička.
Tak jej známe všichni, co jsme s Jardou sedávali ve vyšenské hospodě. Jak ráno šel pěšky do Krumlova na šichtu, odpoledne zpět domů se zastávkou u krámu a pak holdoval alkoholu. Pěšky chodil kvůli tomu, že jednak si nemusel v autobuse kupovat jízdenku a ušetřil tak něco málo ve prospěch alkoholu, a hlavně před výplatou utrácel jak v hospodě, tak i v obchodě na dluh. A na dluh by mu autobusák jízdenku nedal ani náhodou. Tyto dluhy však vždy po výplatě uhradil a chlastal dál. Takto si jej pamatujeme, jak ve stavu blízkému deliriu z hospody mizel, aby se za nějaké dvě, tři hoďky vrátil prospalý se svou obligátní hláškou: „Já jsem Jarda Hájků, Vyšný 46, žádný syčák,“ kterou zakončil svým typickým odfrknutím, jež by snad bylo možno nejlépe popsat citoslovcem: „Phh!“
Toliko další povídání z kroniky osady Vyšný. Pro ty, kteří se k příběhům z osady Vyšný dostali až teď, vězte, že předchozích dvacet jedna povídek bylo věnováno nezkrotnému Čáryfukovi, přičemž ta poslední byla zveřejněna pod názvem „Zavřete oči. Čáryfuk odchází.“ A ta první následující, ve které Čára již nebyl hlavním hrdinou, pak pod názvem „Kronika osady Vyšný: Seznamte se s vlčákem Nerem.“Avšak ve všech těch předchozích povídkách jsou pak postupně odkazy na všechny předcházející povídky, a tak se čtenář může postupně prokousat až na samotný začátek Čáryfukova nekonečného příběhu, resp. celé kroniky osady Vyšný.
