Článek
Tak už to v životě chodí. Každý může mít nějakou fóbii. Jelikož platí, že nejhorší je smrt z vyděšení, pak postiženým lidem může nejvíce uškodit permanentní panický strach způsobený pantofobii neboli panofobii, tj. strach ze všeho. Někdo má strach z uzavřených prostor (klaustrofobie) a jiný zase z otevřených prostranství (agorafobie). Úsměv může vyvolávat strach z klaunů (coulrofobie).
Pokud se člověk podívá na ucelený seznam fobií, možná si s hrůzou uvědomí, kolik těch fobii vlastně má. A to v tomto dostupném seznamu není strach z rotujícího kotouče puštěné cirkulárky nebo strach z prasknutí řetězu řetězové pily či obavy z utonutí ve hluboké vodě. Stejně tak v tomto dostupném seznamu není strach z vražedného přepadení, kterým trpěl Čáryfuk ve stavu značné opilosti při nočních návratech z hospody. Nejblíže Čárově problému je nyktofobie, tj. strach ze tmy a noci.
Jestliže Čáryfuk tedy trpěl fobii při cestě z hospody potmě, bylo by však mylné se domnívat, že právě jeho postihla i fobie z žab. Se žábami a jinou havětí včetně zmijí, kterých bylo na některých místech v okolí Vyšného hodně, problém neměl. Přesto však jednou kvůli fobii z žab neskutečně trpěl.
Panický strach z žab v osadě Vyšný měla Anča Růžičková, ačkoliv na dolním konci zahrady měla malý rybníček, v jehož blízkosti nebylo o žáby nouze. Anča Růžičková patřila mezi tvrdé jádro ženské sekce štamgastů výšenské hospody U Rumcajse. S tvrdým jádrem ženské sekce zdejší hospody nebylo radno si zahrávat. Obzvláště pak s Vlastou Kovářů. Tu, když někdo v hospodě naštval, tak po něm mrštila těžký popelník. Povětšinou ji vytočil Čáryfuk, ale ten si i ve vyšším věku udržel obratnost a hbitě před letícím popelníkem uhnul. A tak to odnesl ten, co seděl za ním.
Co se týče samotné Anči Růžičkové, ta kromě toho, že dokázala dotěrnému nebo nevychovanému hostovi zasadit svižný pravý hák na bradu, až spadl ze židle na záda, či mu rozbít půllitr o hlavu, byla specialistkou na objednávání frťanů neboli ťapíků. Ty ve stavu značné opilosti objednávala, aniž byla nadále schopna je konzumovat, jenom prostě pro to samotné objednávání. Není tedy divu, že její návštěva hospody povětšinou končila těžkou opilostí. Právě ve stavu těžké opilosti její fobie z žab nastartovala do neskutečných obrátek a získala tak podobu panického záchvatu doprovázeného intenzivní úzkostí a pocitem strachu až hrůzy, jako by měl nastat konec světa. Pravdou však je, že ve střízlivém stavu výskyt obojživelníků ve své blízkosti s respektem tolerovala.
Konstelace těžké opilosti a výskytu žab, a to v neskutečném množství, nastala jednou zjara po večerním dešti. Tehdy lezlo přes asfaltku od hospody k hornímu konci Vyšného velké množství žab. Za této, pro ní neblahé situace vyrazila Anča Růžičková z hospody společně s Čáryfukem, jelikož měli ke svým domovům až ke křižovatce u Pavlíčků stejnou cestu. Čára byl se svým strachem z vražedného přepadení rád, že nepůjde sám. K zásadnímu obratu spíše poklidného potácení se k domovu však došlo hned za první zatáčkou u hospody.
Anča Růžičková kousek za první zatáčkou u hospody spatřila žabí spoušť. V tu ránu zbledla, nohy jí zdřevěněly a začala se panický třást hrůzou. Stačila pouze opakovat: „Fuj, fuj, žáby, já nikam nejdu.“ Na okamžik se chtěla spasit útěkem zpět k hospodě, ale když se otočila, s hrůzou zjistila, že plno žab je i zde. Pouze si jich ve stavu těžké opilosti nevšimla. Až tady za zatáčkou pod lampou.
Jelikož Čáryfuk byl v podstatě dobrák, tak se nabídl, že odnese strachem se třesoucí Anču domů na zádech. Tak se i stalo. A byla to pořádná fuška, neboť cesta od hospody k hornímu konci osady je velmi do kopce a krátká rovinka je pouze za prostřední zátočinou. Anča se pevně držela Čáry a pouze dokola drmolila: „Fuj, fuj, žáby.“ Tenkrát byla v prostřední zátočině lavička a Čára si chtěl na chvíli odpočinout. Marně však prosil Anču: „Aničko, tady si na chvíli sedneme. Já si odpočinu a pak půjdeme dál.“ Marně žadonil: „Ančo, kurňa, já fakt už nemůžu.“
Anča byla neoblomná. Ještě pevněji se chytila Čáryfuka kolem krku. Ještě více přitiskla stehna a kolena k Čárovým bokům. Na Čáryfukovo žadonění pouze odsekla: „Ani nápad, Petře. Blázníš? Podívej se, kolik je kolem žab.“ Jelikož se ho držela pevně jako Káča čerta, Čárovi nezbylo než, aby Anču na svém hřbetu odnesl až domů. Ta přitom pokračovala ve stejném duchu: „Fuj, fuj, žáby.“ Až teprve u svých schodů Anča slezla Čáryfukovi ze zad. Ten byl zmožený a utrmácený neskonale více, než když za mlada s mladým Honzou Pavlíčkem uklízeli Anče uhlí do sklepa a pak se nemohli při cestě z hospody vymotat z vyšenské strže.
Anča šla Čáryfukovi uvařit do kuchyně kafe a Čára k smrti unaven si sedl na schody, aby si po tom namáhavém výstupu do hospody odpočinul. Anča kafe uvařila, ale řádně opilý, ale především neskutečně unavený Čáryfuk na schodech hluboce usnul. Anča ho za žádnou cenu nemohla probudit, ať s ním třásla, jak chtěla. Tak přes něj pouze přehodila deku. Čára se probudil až před ranním kuropěním chladem a teprve pak se odbelhal do svého příbytku.
Jako by nestačilo, že se Čáryfuk musel pravidelně vypořádat při cestě z hospody se svým strachem z vražedného přepadení, a tak ho jednou potkalo, že neskutečně trpěl i kvůli fobii Anči Růžičkové z žab. Navíc ta jednou při jeho nočním návratu z hospody iniciovala jeho „vražedné přepadení“ v důsledku, kterého měl Čára málem smrt. Anča Růžičková tenkrát odcházela po půlnoci ze sousedského posezení u Kneiflů. Když se s nimi loučila a Franta Kneiflů zamykal za ní branku, uslyšeli v dálce Čáru, jak si to štráduje směrem od hospody svým obvyklým způsobem, kdy opět předstíral, jako by šli dva.
Franta měl doma poplašňák na plašení špačků, a tak mu Anča povídá: „Franto, vem poplašňák a schovej se nahoře v zahradě. Až Čára přejde kolem tebe, dvakrát nebo třikrát vystřel z poplašňáku.“ Anča pak pokyny k připravovanému „přepadení“ Čáryfuka dokončila slovy: „My se s Věrou schováme za cestu do lesa a taky ho pořádně vystrašíme.“
Jak řekla, tak se i stalo. Čára kouřící dvě cigarety a vedoucí sám sebou obranný dialog, aby si každý myslel, že jdou po cestě dva, přešel kolem Franty, který byl schovaný na zahradě za hromadou dříví. V tom okamžiku Franta Kneiflů vystřelil poprvé. Čára strachy zkoprněl. Když však v lese začaly Anča s Věrou bušit klacky do stromů, a přitom vydávaly strašidelné zvuky doprovázené pokřikem: „Nadešla tvoje poslední hodina,“ a když Franta souběžně s tímto pokřikem vystřelil podruhé, Čára na nic nečekal a na svých čapích nohách zběsile uháněl, co mu síly stačily, směrem k domovu. Potom již kromě bušení do stromů, třetího výstřelu, dupotu svých bot a svého supícího dechu nic jiného neslyšel. Neslyšel tedy ani smích Anči Růžičkové a jejich kumpánů, co ho tenkrát v zátočině přepadli.
Doběhl však pouze za zátočinu k Pavlíčkům. U nich pevně přitiskl palec ke zvonku a nepovolil, dokud starý Pavlíček, notně rozespalý, nevylezl z domu. Na uvítanou se Čáry zeptal: „Co nás, Petře, tak burcuješ uprostřed noci?“ Čáryfuk sotva popadal dech po tom zběsilém úprku a s hrůzou v očích odpověděl: „Někdo po mě v zátočině střílel. Někdo mě chce zabít.“ Neodbytně se vecpal k Pavlíčkům do domu. Zde pokračoval v líčení hrůzy, kterou před chvíli zažil: „Honzo, oblíkni se a musíš mě jít doprovodit domů, protože mě někdo chce zabít.“
Jelikož starý Pavlíček byl stejný strašpytel jako Čára, odvětil: „Co blbneš, Petře? Kdo by tě chtěl zastřelit?“ Potom pokračoval: „Uklidni se a pojď radši na kafe.“ V kuchyni mu starý Pavlíček uvařil kafe, avšak při jeho pití Čáryfuk dokola žadonil: „Až dopiju kafe, musíš jít, Honzo, se mnou domů nebo mě někdo zastřelí.“ Starý Pavlíček však Čáru vyprovodil pouze k brance, kterou za nim raději zamkl. Jelikož nic nebylo slyšet a nikoho nebylo vidět, řekl mu na rozloučenou: „Běž domů sám a ničeho se neboj. Podívej, vždyť tady nikdo není.“
Ono se řekne, že se není čeho bát, když někdo stejně jako Čára trpí fobií z vražedného přepadení. Čára se tak celou cestu od Pavlíčků ohlížel, zda za nim nikdo skutečně nejde, až konečně strachy bez sebe dorazil do svého příbytku. Takový byl tedy Čáryfuk skutečný „hrdina“, a tak nic nedejte na jeho udatné řeči v hospodě. To byla a je pouze příprava na jeho strastiplnou cestu domů se dvěma zapálenými cigaretami v rukou.
Na závěr šestnácté povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu o Čáryfukovi. Pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta patnáctá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Proč Čáryfuk při cestě z hospody nebyl žádný hrdina.“ V těch předchozích povídkách jsou pak odkazy na všechny předcházející povídky
