Článek
Čáryfuk nakonec přečkal vojenskou službu bez větší úhony. Nebylo to bez ztráty kytičky, ale mohlo to být s ohledem na jeho nezkrotnou povahu i podstatně horší. Mějme na paměti, že v rámci obrany socialistické vlasti stačilo málo a záklaďák se mohl dostat do pořádného průšvihu, neřku-li i do spárů vojenské kontrarozvědky či vojenského prokurátora, což povětšinou bylo spojeno s přesunem nešťastníka do vojenské věznice v Sabinově pomoci ozbrojené eskorty.
V rámci ČSLA bylo považováno za mimořádnou událost neboli mimořádku i to, když na PVS (politicko-výchovná světnice) někdo vypíchal špendlíkem oči různým bolševickým potentátům na agitační výzdobě. A nedej bože, aby tak bylo učiněno na fotografii Vladimíra Iljiče Uljanova či Gustava Husáka. Jelikož však chodby ubytovacích prostor musely být čisté, zajišťovali vojáčci tento požadavek tím, že na umytou podlahu pokládali noviny. Pro tyto účely bylo oblíbené vzhledem ke svému velkému formátu a počtu stran Rudé Právo. Politruci pak měli problém, zda je to v souladu s komunistickými ideály, když vojáčkové šlapou po komunistických představitelích. A jelikož obecně v té době byl toaletní papír nedostatkovým zbožím, trauma politruků mělo ještě horší podobu, jelikož si záklaďáci stranickým tiskem běžně vytírali zadky.
Pravdou je, že Čáryfuk hned dvakrát zažil ozbrojenou eskortu coby eskortovaný. Ale v jeho případě to bylo preventivní opatření, aby byl poprvé po nepovedeném pokusu napodobit Jurije Gagarina skutečně podroben ve vojenské nemocnici přezkumu duševního zdraví a podruhé, aby byl předán od bojového útvaru ke stavební jednotce ženijního vojska. V prvním roce několikrát pobýval i v útvarové base a ve druhém pak opakovaně zápasil s filckami, aby se těsně před odchodem do civilu nakazil i kapavkou. Tedy nic zásadního, co by Čára nemohl ve zdraví přečkat nebo co by vojenští felčaří nedokázali vyléčit.
Tři měsíce před ukončením služby vlasti dostal Čáryfuk dovolenku za druhý rok. Doma jednak opět pomohl podplukovníkovi Pelánovi se dřívím na zimu. Samozřejmě navštěvoval i vyšenskou hospodu. Zde se potkal i s Honzou Pavlíčkem, který byl doma z vojny na opušťáku. Slovo dalo slovo. Honza prozradil Čárovi vojenské tajemství, že je u spojařů a Čára se zase pochlubil, že je útvarovým topičem. Od kotelny bylo tenkrát blízko k uhlí coby palivu.
A tak si oba vzpomněli, jak zhruba před pěti lety pomáhali uklízet uhlí Anče Růžičkové. Té tenkrát v létě přivezli 25 q uhlí. Tehdy ještě mladiství Čára a Honza Pavlíček se v hospodě ochotně se slovy: „Jestli máš láhev bílého rumu, tak ti, teta, uhlí odnosíme do sklepa,“ nabídli, že jí ho uklidí. Ale s tím rumem to bylo spíše v nadsázce. Teta Růžičková však měla doma čirou náhodou kubánský rum, ale klukům to raději neřekla. Měla obavy, aby kluci ho během úklidu uhlí neupíjeli. Přesto jejich nabídky využila se slovy: „Tak, kluci, jestli mi to uhlí uklidíte, já někde tu láhev bílého rumu schrastím.“
Hospodské sliby a dohody platí, a tak oba mladiství příští den dorazili na úklid uhlí. Venku bylo horko, ale Čára se s Honzou snažili, až se z nich kouřilo. Za necelé dvě hodiny hrdě hlásili: Tak, teta, uhlí máš ve sklepě.“ Anča Růžičková je naopak překvapila tím, že ve mžiku přinesla z domu slíbenou láhev kubánského rumu. To oba kluky zaskočilo, neboť si mysleli, že jí teprve bude shánět. Přitom jim Anča nakázala: „Ještě vám není osmnáct, tak si jí vypijte někde v lese!“ Nechtěla, aby někdo viděl, že se kluci zkoulovali u ní.
Čára procedil mezi zuby: „Neboj se, teta, mi půjdem ke krmelci.“ Anča uspokojena Čárovou odpovědí, šla domu vařit. Přitom však netušila, že oba kluci zmožení únavou si sedli na schody. Když už se posadili, svorně si řekli: „Dáme si malý hlteček bílého rumu. Aspoň zjistíme, jak chutná. Pak si ho dopijem v lese u krmelce.“ Jenže dali jeden hlt a konstatovali: „To je jiný kafe než hospodský rum. Přece tady s takovou dobrotou nebudem sedět na sucho.“ Dali tedy druhý hlt, třetí, čtvrtý, a tak to malých locích pokračovalo, až ve chvilce byla láhev prázdná. V tu chvíli nebyli oba kluci zmoženi pouze prací, ale i vlivem vypitého alkoholu. Takto je Anča Růžičková našla sedět na schodech a nekompromisně je vyhnala domů: „Co jsme vám, kluci, říkala, abyste si vypili rum někde v lese. Seberte se a střihejte domů, ať vás nikdo moc nevidí.“
Čára a Honza Pavlíček, zmožení skládáním uhlí a kubánským rumem se sice sebrali, ale domů nešli. Na křižovatce u Pavlíčků, kdy Honza už byl prakticky doma a Čáryfuk měl k domovu zabočit doprava, dostali další slinu a odpotáceli se doleva přes louky až k hospodě. Zde byla toho dne svatba, a tak si oba sedli dozadu na zadní chodbu, na které normálně popíjeli záklaďaci z krumlovských kasáren, aby byli skryti před zraky lampasáků, kteří nezřízeně nasávali v lokále. V lokále u dveří na chodbu seděl Honza Breireů, který Čáru a Honzu zásoboval pivem, hospodským rumem a vodkou. Vše na účet svatby. Takto tady oba kluci popíjeli až do hluboké noci.
Potom se ve stavu blízkém otravě alkoholem odpotáceli do kopce k domovu. Již na louce zmáčené po večerní bouřce padali jeden přes druhého, aby si pak navzájem pomáhali zpět na nohy. Větší překážka pak na oba však čekala u včelína starého Pavlíčka. Místo toho, aby pokračovali po louce, Honza Pavlíček zavelel: „Čáro, tady to již znám. Když podél včelína přelezeme rokli, za ní je louka a cesta, po které se konečně dostaneme domů.“ Srdnatě se tedy prodírali tmou přes tmou přes zarostlou rokli. Dolů spíše padali a nahoru se pak drápali po čtyřech.
Čára se vyšplhal na horní louku jako první. Ale jak pomáhal Honzovi ven ze strže, stalo se, že se oba zamotali a najednou oba stáli opět čelem k rokli. Čára poněkud zklamaně povídá: „Ty, Honzo, jsi říkal, že roklí bude louka a cesta, ale ona tady je ještě další rokle. Asi jsme, Honzo, zabloudili.“ Honza rázně odpověděl: „No tak se nedá nic dělat, musíme přelézt ï tuhle rokli. Jinak se domů nedostanem.“ Jak řekl, tak se oba za vzájemného padání a klopýtání prodírali tou samou strží nazpátek. Stalo se, že to vzali poněkud jiným směrem, a tak se vylezli ze strže o něco výše nad včelínem.
Zde si zopakovali postup z druhé strany rokle. Znovu se oba zamotali tak, že opět stáli čelem ke strži. Není tedy divu, že tou samou roklí se tu noc prodírali tam a nazpátek celkem čtyřikrát, než se dostali k hromadě dříví, složeného u Pavlíčkovy zahrady vedle cesty. Místo toho, aby hromadu dříví obešli po cestě a došli posledních dvacet metrů k brance na zahradu, Honza vítězoslavně zavelel k další zteči: „Čáro, je to dobrý. Už jsme skoro doma. Jenom přelezeme tu hromadu dříví a budeme u nás. Tam se konečně vyspíme.“
Co čert nechtěl, přes onu hromadu postupovali stejným způsobem jako přes rokli. Rovněž přes ní lezli celkem čtyřikrát. Když jí pokaždé přelezli, opět se jim podařilo, že po překonání hromady stáli čelem k ní. A tak Čára opět poněkud zklamaně prohlásil: „Ty, Honzo, ona je tu ještě jedna hromada dříví.“ Mladý Honza Pavlíček rezolutně zavelel: „Nedá se nic dělat, Čáro. Musíme přelézt i přes ní. Nevím, odkud fotr to dříví odpoledne přivezl.“
Jak lezli přes tu samou hromadu dříví tam a nazpátek, vzbudili i Honzova otce. Tehdy nebylo na horním konci Vyšného veřejné osvětlení, a tak starý Pavlíček v té tmě nepoznal, kdo se to tam drápe přes jejich hromadu dříví tam a nazpátek. Aby se šel podívat ven, na to byl starý Pavlíček velký strašpytel. Když však dvojice opilých mladíků lezla přes tu samou hromadu počtvrté, přestalo to starého Pavlíčka bavit a šel si opět lehnout.
Jak opilci dolezli přes nešťastnou hromadu po čtvrté, oba upadli a přitom se stalo, že seděli na zemi zády opření o dříví. K brance jim zbývalo posledních dvacet metrů, ale v té chvíli oba zmožení alkoholem a opakovaným překonávání zarostlé rokle a následně i hromady dříví usnuli. Před usnutím se oba cítili, jako by neuklízeli 25 q uhlí, ale hned celý vagón a nosili přitom uhlí v putnách do desátého patra.
Tak je tady našel ráno starý Pavlíček. Oba byli celí zablácení, potrhaní od prolézání křoví v rokli a zalepeni od smůly až za ušima. Hlavně oba byli stále řádně opilí. Starý Pavlíček je vzbudil se slovy: „Tak to jste byli vy, parchanti, co jste v noci lezli přes naše dříví? A kde jste se tak namazali?“ Právě starý Pavlíček mohl i po letech dosvědčit jejich zápolení s hromadou dříví. Jejich strastiplnou anabázi přes zarostlou rokli, tehdy dokladovaly jejich stopy v blátě a útržky jejich oděvů na větvích keřů. Místy byla půda na dně strže tak zválená, jako by se tam rochnilo stádo divočáků.
Na závěr třinácté povídky v rámci cyklu Kronika osady Vyšný opět pozvání na další pokračování nekonečného příběhu o Čáryfukovi, přitom s ohledem na plánovaný trek možná bude ta další povídka zveřejněna až za dva týdny. Pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta dvanáctá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Čáryfuk ukončil vojnu jako kotelník“ V těch předchozích povídkách jsou pak odkazy na všechny předcházející povídky.
