Článek
S vyšenským Čáryfukem jsme se rozloučili před prázdninami vyprávěním o tom, jak byl nedopatřením unesen z Českých Budějovic do Prachatic. A to s příslibem, že po prázdninách budou jeho příběhy pokračovat. Člověk míní, ale časy mění. Prostě do toho vstoupila borelióza, která poněkud oddálila další pokračování nekonečných příběhů o Čáryfukovi.
Jestliže únos do Prachatic byl spojen s obdobím, kdy se Čáryfuk živil jako zedník, potom jeho další příběhy jsou spojeny s dřevorubeckou kariérou. Čára měl od mala velmi blízký vztah k lesu. V tom měl podporu ze strany dědy Čížků. Blízký vztah měl od školních let i ke všem místním drvákům. Není proto divu, že nakonec pověsil zednické řemeslo na hřebík a se stal OSVČ, přičemž předmětem jeho činnosti byly lesnické práce. Prostě i Čára se stal drvákem, který se svým traktorem Lízou opatřenou vlekem, motorovou pilou a parťákem Mirkem Koutným vyrážel hned pro ránu do lesů na svahu Blanského lesa vykonávat přidělené dřevorubecké práce.
Aby nevznikla mýlka s ohledem na mnohaletou konzumaci alkoholických nápojů, Čáryfuk vyrážel do lesa bez alkoholu. Pouze s petkou limonády, kterou si nechal natočit vždy večer před svým odchodem z hospody. Pravdou však je, že před dvanáctou hodinou, někdy i dříve, byli s Mirkem z lesa zpět a seděli u krámu, kde spokojeně popíjeli jednoho lahváče za druhým. A ty občas proložili rumem. V té době byla zdrojem Čárových příjmu nejen fakturace za vykonané dřevorubecké práce, ale i hotové peníze od vyšenských občanů za dodávky topného dříví v podobě soušek a oklešků.
Jelikož lesy na svahu Blanského lesa spadaly pod správu LČR, pravé žně tak Čárovi a jeho parťákovi nastaly začátkem července, kdy v tomto státním podniku měli dvoutýdenní celozávodní dovolenou. To putovaly do Vyšného a okolí dodávky palivového dříví tvořené z dvoumetrových polen statných a zdravých smrků. Jenom ten pařez po jejich pokácení a jeho okolí s pilinami museli šikovně zamaskovat chvojím, aby lesní, pokud možno, nezjistil jejich lesní pych.
Jednou, když Čáryfuk kácel stromy se svým parťákem těsně pod hřebenem Blanského lesa, otevřel se jim přes mýtinu pod nimi výhled do kraje. Tehdy, když byly dobré povětrnostní podmínky, mohli odtud pozorovat i alpské vrcholky. Stalo se, že Čára seděl v pátek večer na svém detašovaném pracovišti ve vyšenské hospodě. Hospoda byla narvaná. Tak jak to v pátek bývalo. Čára tehdy nepronášel své obvyklé opilecké řeči, že každého, ratata, podřeže, ale tenkrát zcela duchaplně prohlásil, že z Kletě jsou vidět Alpy.
Na to zareagovala Anča Růžičková slovy: „Co Alpy, z Kletě jsou vidět i Tatry!“ Po těchto slovech vznikla v hospodě neskutečná vřava. Anča nekompromisně hájila své tvrzení, kdežto ostatní o něm pochybovali. Nejvíce samozřejmě Čáryfuk. Ten Anče oponoval tak vehementně, že neskonale naštval Vlastu Kovářovou. Natolik, že po něm mrštila popelník, jak bylo jejím zvykem řešit hospodské spory. Ale Čára byl od mala mrštný, a tak i tentokrát hbitě uhnul. Popelník tehdy knokautoval za ním sedícího Jardu Ptáčka.
Anča Růžičková spor o výhled na Tatry začala a také jej v ten pozdní páteční večer ukončila, když všem pochybovačům řekla: „Když mi nevěříte, zítra je sobota, a tak můžeme vyrazit na Kleť podívat se, kdo má pravdu.“ Sraz si v sobotu ráno dali na devátou v prostřední zátočině u domku Franty Kneifla. Přišli všichni. Jenom Jarda Hájků nepřišel. Se slovy: „To se doma vyspává ze včerejší opice,“ nad jeho nepřítomností mávli rukou. Na místě srazu štamgasti z vyšenské hospody vykouřili první cigaretu a potom došlo i na slivovici, kterou přinesl Franta zvaný Baron. A to hned po dvou ťapících do každé nohy po jednom, aby na některou nohu nekulhali.
Ono se řekne jít na Kleť, ale hůře se to již realizuje. Od místa srazu to byly pouze čtyři kilometry, ale pořád do kopce, a to povětšinou strmě, kdy na výšenskou výpravu čekalo převýšení bezmála pět set metrů. Nic lákavého pro jejich kuřácké plíce. Od prostřední zátočiny to vzali po lesní pěšině. U křižovatky s cestou Čížkovka, kde na ně dle domluvy čekal Čáryfuk, si dali druhou kouřovou přestávku. Došlo i na posilnění alkoholickým nápojem. Tentokrát byl na řadě rum.
Další přestávku měli na křižovatce Červenodvorské a Senovážné cesty, a to opět se slivovicí, a následující pak až při rozcestníků U hájovny Plánský, kde naopak došlo na rum. Není tedy divu, že poslední část cesty po průseku směrem k hvězdárně absolvovala vyšenská výprava s vyplazenými jazyky, přičemž všichni její členové těžce popadali dech.
Po absolvování posledního odpočinku u hvězdárny výprava vyrazila ke kleťské rozhledně. Zde absolvovali po vyjití 110 schodů své poslední převýšení. Když byli na ochozu rozhledny, Čára jako první udeřil na Anču Růžičkovou: „Tak, Anči, kde máš ty Tatry?“ Anča správně máchla pravou rukou východním směrem, ale ne do dálky na horizont, ale dolů směrem k plešovickému lomu. S potměšilým úsměvem pak jen suše dodala: „Támhle stojí dole v plešovickém lomu.“ A skutečně v plešovickém lomu stálo šest nákladních vozidel se sklápěčkou značky Tatra.
Poté, co jim Anča ukázala z kleťské rozhledny Tatry, devět členů výpravy jí chtělo shodit z ochozu rozhledny dolu. Kromě Anči byl proti pouze jediný účastník výpravy. Její vlčák Nero. Jeho vyceněné zuby doprovázené zlověstným vrčením ostatní členy výpravy přesvědčily o tom, že se žádná vendeta konat nebude. Prostě všichni včetně Čáryfuka museli zkousnout, jak je Anča napálila.
Ke vší zlosti tehdejší provozovatel sousední restaurace byl děsný skrblík. Pivo zde točil nevábné chuti, a navíc bylo teplé. Tak akorát dobré na to, aby člověk při cestě z Kleti měl po něm rychlé běhání. Polévku podával pouze drůbeží. Ta však měla konzistenci, jako by ze sáčku drůbeží polévky Vitana určeného pro čtyři porce uvařil deset porcí. Jako druhé jídlo zde skrblík podával těstovinové vrtule s červenou omáčkou pochybného vzhledu a zejména pak chuti.
Když světák Franta zvaný Baron při vstupu do restaurace uviděl, jak si další hosté odnáší řídkou polévku a jak na stolech zůstaly po nich nedojedené zbytky těstovin s červenou omáčkou, prohlásil: „Tak tady snad pouze na té klobáse nemůžou nic zkazit. A slivovici a rum máme svůj.“ V tom měl pravdu, ale bohužel žízeň je žízeň, a tak došlo i na místní pivo pochybné chuti. Není proto divu, že členové výpravy při zpáteční cestě střelhbitě odebíhali do houští.
Členové výpravy spravili chuť až večer v hospodě, kam Anča přinesla pekáč vepřové pečeně a všem členům výpravy zaplatila několik rund tuzemského rumu. Toliko osmnáctá povídka o Čáryfukovi. Pro ty, kteří nezachytili před prázdninami ty předchozí povídky, tak ta sedmnáctá byla zveřejněna pod názvem „Jak se Čáryfuk stal obětí únosu. Ve všech těch předchozích povídkách jsou pak postupně odkazy na všechny předcházející povídky
