Článek
Jako by nestačilo, že Čáryfuk byl od mala bit jako to žito. Jako by nestačilo, že ve třinácti zavřeli Čáryfuka do polepšovny. Jako by nestačilo, že mu na vojně odebrali samopal. A jako by nestačilo, co si vytrpěl při nočních návratech z vyšenské hospody nejen v důsledku strachu z vražedného přepadení, ale i řady škodolibých ústrků od svých kamarádů a kamarádek kvůli své fobii. My, co jsme sedávali s Čáryfukem ve vyšenské hospodě, víme, že občas měl problémy i s obyčejným biologickým procesem, pro který se kulantně používá pojem jít na velkou stranu. Dokonce jednou byl v souvislosti s tím jaksi nedopatřením unesen z Českých Budějovic do Prachatic.
Někdy byly Čárovy příhody či občas trapasy spadající do této oblasti spojeny s nadměrnou konzumací alkoholu. Jiné pak s návštěvou okolních poutí, na kterých si Čáryfuk zadělával na problémy, když kromě nadměrného množství panáků různých lihovin a zejména pak piva točeného z nedostatečně vyčištěné pípy do sebe nacpal guláš, klobásy, kyselé okurky, ale i nějaké ty sladkosti. Některé tyto události Čáru potkaly v době jeho působení, když jakožto vyučený zedník pracoval v českokrumlovském OSP.
Ne všechny příhody a trapasy z této oblasti jsou však publikovatelné. A tak např. pouze úzký okruh návštěvníků vyšenské hospody má informace z doby jeho působení u stavební firmy o tom, co se mu přihodilo při rekonstrukci obytného domu v Českých Budějovicích, ve kterém v přízemí fungovala restaurace. Pouze hrstka zasvěcenců tedy ví, proč se tenkrát Čáryfuk při vstupu do této restaurace zeptal s bohorovným nadhledem svého parťáka Jardy Ptáčka: „Co je to tady za divnou rasu, že jsou všichni takoví pihovatí?“ Zbývá jen dodat, že Jarda Ptáček tehdy prchal z útrob této restaurace s hrůzou v očích a že to byl po letech on, který na Čáru ve vyšenské hospodě napráskal, co se tam tenkrát skutečně stalo.
Občas k maléru došlo i přímo ve vyšenské hospodě. Jednou, když byl Čáryfuk řádně ťonk, na jeho svěrač dolehly tlaky, při kterých ocel za normálních teplot teče. Pod tíhou nastalé situace se odpotácel na pánský záchod. Zde si střelhbitě sundal kalhoty, usedl pohodlně na záchodovou mísu a blaženě si ulevil. Teprve pak ke svému velkému zděšení zjistil, že si ve stavu značné opilosti zapomněl sundat trenýrky. Prostě tomu se říká mít pech. Něco takového se mohlo stát snad jedině Čáryfukovi.
Jak to tedy bylo s Čárovým únosem? K této politováníhodné události rovněž došlo v průběhu jeho zednické kariéry. Tehdy Čáryfuk pracoval na další stavbě v Českých Budějovicích. Když se Čára den před svým únosem vrátil z práce do Vyšného, zapadl do hospody. I když je vyšenská hospoda vzdálena od lesa Řáholce dvě stě kilometrů vzdušnou čarou, dodnes nese název U Rumcajse. Zapříčinil se o to místní hospodský František Šesták, který jako by z oka vypadl legendární postavě loupežníka Rumcajse z autorské dílny Václava Čtvrtka a Radka Pilaře.
Jelikož prakticky každý měl ve Vyšném přezdívku, nebylo v případě místního hospodského o čem přemýšlet. Prostě nejen les Řáholec u Jičína se může pochlubit Rumcajsem, ale Rumcajs byl i na území Blanského lesa ve Vyšném. Nezapomeňme i na to, jak Petr Hoško přišel ke své přezdívce Čáryfuk. Prostě se taky neskutečně podobal filmovému Čárfukovi. V době Čárova únosu ještě obsluhoval vyšenskou hospodu samotný Rumcajs. A do této hospody Čáryfuk zapadl den před svým únosem s prémiemi za zdárně dokončenou stavbu.
Jestliže do hospody U Rumcajse přišel před pátou odpolední, odešel z ní krátce po páté. Ale až druhý den ráno. Ve stavu, který odpovídal dvanáctihodinovému pití piva a rumu. Tzn. zpitý pod obraz a značně nevyspalý. Čáryfuk přesto, když se vypotácel druhý den z hospody, zvládl dojít na zastávku u obchodu a autobusem s přestupem na krumlovské zastávce Na Špičáku dojet až do Českých Budějovic. Zde se dokonce dopotácel na stavbu. Jelikož se vyprazdňovací procesy povětšinou přihlásí o slovo po ránu, Čára po příchodu na stavbu odešel na velkou do jedné budky TOI. Zde si sundal nejen kalhoty, ale poučen malérem z vyšenské hospody dokonce i trenýrky. Avšak po probdělé opilecké noci hned po usednutí na záchodovou mísu usnul tvrdým spánkem.
Jelikož budějovická stavba byla již zdárně dokončena a zbývalo pouze na stavbě uklidit a převést nářadí a stavební vybavení na další stavbu v Prachaticích, přijelo nedlouho po Čáryfukově usnutí auto s hydraulickou rukou. Pomocí ní řidič naložil budky TOI na korbu svého náklaďáku. Zde je pořádně přikurtoval, aby je cestou neztratil a potom dle jízdního příkazu vyrazil směr Prachatice.
Společensky zcela zmožený Čára spal jak o závod. Ani houpání budky při nakládání ho neprobudilo. Ani prudké zabrzdění v Netolicích u nádraží, když řidiči vyběhla bez rozhlédnutí do cesty jedna babka. Ve stavu tvrdého spánku přečkal i složení firemních TOI budek na prachatické stavbě. Čára se probral prakticky až za hodinu po složení budek. Dokončil všechny úkony spojené se svým pobytem na chemickém záchodu, natáhl si montérky a vyšel ven ze záchodu.
V ten okamžik byl v šoku a těžce zalapal po dechu. Po otevření budky nevěřil svým očím. Kolem nebyla žádná budějovická stavba umístěná v budějovické zástavbě. Nevěřícně zíral na neznámou stavbu s výhledem na šumavské vrcholky. Hlavně nechápal, jak se sem vůbec dostal. Vzhledem ke své předchozí opilosti si myslel, že měl pořádné okno. Naštěstí na neznámé stavbě potkal firemní tesaře, a tak se jich poněkud zoufale zeptal: „Kluci, kde to jsem?“ Odpověděl mu předák tesařů Mařata: „V Prachaticích, ty vole,“ a udiven Čárovou přítomností se ho zeptal: „Čáro, co tady děláš? Vždyť máte přijít až za dva dny.“
Čáryfuk ztěžka rekapituloval časovou osu posledních hodin: včerejší příjezd do Vyšného, chlastání v hospodě až do rána, odjezd autobusem do Budějovic, usednutí na chemický záchod po příchodu na budějovickou stavbu. Ve světle těchto události špitl: „No, kluci, já jsem usnul na budějovické stavbě na záchodě, a tak se mi nedivte, že pořádně nevím, kde jsem a jak jsem se tady voctnul.“ Tesaři se začali smát, až se za břicho popadali. Přitom Čáryfuka popichovali: „To tady ještě nebylo. Ty ses, Čáro, prostě nechal unést v kadibudce z Budějovic až do Prachatic.“
Naštěstí tesaři měli na prachatické stavbě ten den již padla, a tak odvezli Čáryfuka firemním autem do Krumlova. Jelikož ho spolupracovníci viděli, jak po ránu dorazil na budějovickou stavbu, vypukla po něm v Českých Budějovicích velká sháňka, když v jedenáct vyrazili do hospody na oběd. Nejvíce se po něm sháněl jeho parťák Jarda Ptáček. Avšak Čára nikde. Jako by se do země propadl. Čára pak vysvětlil Jardovi svoje zmizení v důsledku únosu večer ve vyšenské hospodě, kde ten večer pil na sekeru, jelikož včerejší prémie již do posledního haléře propil.
Toliko sedmnáctá povídka o Čáryfukovi. Jelikož v době školní docházky bylo jeho nejoblíbenějším slovem slovo prázdniny i my si dáme pohov s dalšími povídkami. Ještě stále nějaké v zásobě jsou, a navíc výraznou postavičkou osady Vyšný nebyl pouze Čára, a tak pokračování po prázdninách. Pro ty, kteří nezachytili ty předchozí povídky, tak ta šestnáctá byla zveřejněna před týdnem pod názvem „Čáryfuk trpěl i kvůli fobii z žab.“ Ve všech těch předchozích povídkách jsou pak postupně odkazy na všechny předcházející povídky
