Článek
Čerstvě schválený program Babišovy vlády v oblasti obrany a zahraniční politiky představuje zásadní a ostrý obrat v novodobém směřování Česka.
Místo vazby na Evropskou unii zdůrazňuje Babišova vláda spolupráci tzv. Visegrádské čtyřky - bez ohledu na to, že zahraničně-bezpečnostní zájmy takových zemí jako je proruské Orbánovo Maďarsko a proukrajisnké Polsko, jsou zcela odlišné.
Místo vazby na západoevropské státy zdůrazňuje Babišův kabinet tradiční přátelství s Izraelem - bez ohledu na to, že má tato země úplně jiné strategické zájmy a tamní vládnoucí režim je - ve jménu vlastního přežití - zcela pohlcen obranou, která již dávno přešla v genocidu na palestinském obyvatelstvu.
Místo prohlubování evropské spolupráce, která je nyní potřebnější, než kdykoli dříve, chce kabinet posilovat strategické vztahy se Spojenými státy a dalšími „globálními velmocemi“ - tedy Ruskem a Čínou. Bez ohledu na naši opakovanou historickou zkušenost, kdy spoléhání se na domnělé vzdálené velmocenské spojence zlomilo našemu národu a demokracii vaz.
Babišův kabinet současně odmítl požadavky prezidenta Petra Pavla, aby jasně deklaroval svůj postoj k ruské válce proti Ukrajině a plnění našich spojeneckých povinností - namísto toho představitelé vládní SPD pronášejí urážející projevy plné ruské propagandy. Další podpora Ukrajiny a požadavky na větší evropskou integraci tak zůstávají na bedrech občanské společnosti.
Zatímco se hroutí poválečný mezinárodně-bezpečnostní systém, vláda řízená oligarchou Andrejem Babišem z ANO, krajně pravicovým učněm Václava Klause Petrem Macinkou z Motoristů a šéfem parlamentního fašistického hnutí Tomiem Okamurou z SPD jednoznačně odmítá společnou evropskou obranu. Navyšování obranných kapacit ve jménu „národní suverenity“ je dalším dárkem zbrojní lobby bez potřebného efektu - jak napsala v prosinci moje kolegyně Gabriela Svárovská, „vládní plány na nákupy vojenské techniky jen otevírají prostor nevýhodným akvizicím ve prospěch lobby oligarchických zbrojařů a korporací, a prostor pro korupci otevírá i okázalé ignorování společných aliančních a evropských plánů“.
Pouhé dva dny po útoku USA na Venezuelu, který zůstává flagrantním porušením mezinárodního práva (a podle všeho i americké ústavy), a den po vyhrožování prezidenta Donalda Trumpa záborem Grónska, které patří k evropskému Dánsku, se tak česká zahraniční a obranná politika zcela otevřeně podřizuje nové americké bezpečnostní strategii.
Tato strategie Trumpovy administrativy totiž odsouvá Evropu na okraj svých priorit, otevřeně kritizuje její politický a regulační směr i celou Zelenou dohodu, spravedlivou transformaci a ekologickou modernizaci hospodářství. Prominentní členové americké vlády současně vyzývají k „pěstování odporu“ vůči současné trajektorii EU a chválí a podporují krajně pravicové „vlastenecké“ strany po celém kontinentu.
Stávající americký establishment už tedy otevřeně a nepřátelsky usiluje o rozdělenou a oslabenou Evropu národních států, které neodkážou zajistit ochranu svých obyvatel před nenávistnými, ale dobře vydělávající algoritmy technologických korporací - jejichž oligarchičtí majitelé s Trumpem dobře vycházejí.
Energetickou bezpečnost Česka oslabí i vládou deklarovaná podpora zemního plynu (plyn dovážený z USA v posledních letech nahrazuje ten Ruský, takže podle lídra Zelených v Europarlamentu Base Eickhouta „dřívější závislost na Ruském plynu vystřídala závislost na americkém LNG“), jaderné energetiky (která není ani levná, protože nové reaktory zaplatíme všichni na vyšších daních a účtech za elektřinu, ani bezpečná, protože jaderné palivo se k nám dováží), a uhlí (což je pro změnu finanční podpora české uhelné oligarchie).
Namísto suverénní, tedy domácí, udržitelné a čisté energetiky založené na obnovitelných zdrojích, hodlá Babišův kabinet prohloubit naši závislost na dodávkách klíčových surovin ze zámoří - bez ohledu na to, že jejich cena a stabilita podléhá volatilitě globálních trhů i utilitárním zájmům nevyzpytatelných velmocí a korporací.
Vláda Andreje Babiše má plná ústa řečí o národní suverenitě, důsledky její reálné politiky však zásadně poškodí české zájmy. Zárukou bezpečnosti a prosperity středně velké evropské země, jako je ta naše, totiž nemohou být bilaterální vztahy se světovými mocnostmi sledujícími své vlastní zájmy, ale jen a pouze silnější a solidárnější Evropská unie. Jen ta totiž poskytuje České republice jistotu právních záruk, podílu na hlasování, účasti na vznikající legislativě, zastoupení v evropských institucích a velmi solidních prostředků na modernizaci naší země.
