Článek
Podle statistik Eurostatu dnes pracuje 83 procent Čechů ve věku od 20 do 65 let. V zásadě to je nejvíc v Evropě.
Statistiky ukazují, že průměrná skutečná týdenní pracovní doba v Evropské unii činí 36 hodin, Češi ale pracují téměř o dvě hodiny déle - konkrétně prací strávíme 37,8 hodiny týdně.
Stojí za tím hlavně nedostatek pracovní síly, kvůli kterému využívají mnozí zaměstnavatelé ve velkém přesčasy. Zhruba sedm procent Čechů dokonce pracuje déle než 49 hodin týdně, což opět převyšuje evropský průměr.
PŘESČASY, PŘESČASY, PŘESČASY
Příklady známe ze svého okolí snad všichni - tedy všichni kromě oligarchů jako je Ivana Tykač, která je natolik „mimo realitu“, že v Mladé frontě veřejně vyhrožuje stávkou bohatých.
Na přesčasech a dlouhodobém „přetažení“ zaměstnanců přitom stojí kritické služby péče o zdraví, záchrana životů či logistika mnohasettunových nákladů:
Dlouhé služby či záskoky lékařů a zdravotních sester - devět z deseti lékařů odpracuje víc jak 35 hodin přesčasů měsíčně a výjimkou nejsou přesčasy ani 60 až 77 hodin.
🚛 Dlouhé trasy a nepravidelný provoz řidičů kamionů i dalších pracovníků logistických služeb - třeba kamioňáci dostávají většinu příjmu v nedaněných dietách, a když je v padesátce trefí šlak, dostanou nemocenskou deset tisíc (a díky předchozímu nepravidelnému životu se často vrací či spíše nevrací do rozbitých rodin)
🚇 Velmi časté jsou přesčasy strojvůdců - podle starších čísel jich máme asi 9.500, ale řádově stovky neobsazených pracovních míst chybí.
🛠️ Přesčasy jsou normou i v průmyslu - přes čas dělají řemeslníci, průmysloví mechanici, údržbáři či servisáci obráběcích strojů
📎 a naprosto běžné jsou i v administrativě, službách a managementu – každý známe kolegy, kteří naprosto běžně dokončují úkoly (či odbarvují nové úkoly) doma a o víkendech, po pracovní době.
POTENCIÁL ČÁSTEČNÝCH ÚVAZKŮ
Zároveň je v Česku stále výrazně podprůměrný podíl lidí zaměstnaných na částečný úvazek. Aktuálně dosahuje asi 10 %, ale průměr v zemích EU je kolem 20 %.
Právě prostřednictvím zkrácených úvazků lze zvyšovat pracovní uplatnění pečujících a pomoci jim slaďovat různé životní role - týká se to zejména takto zaměstnaných žen, jejichž počet narůstá. Což však není kompenzováno adekvátním poklesem zaměstnanosti mužů ve prospěch sdílené péče o domácnost (zaměstnanost mužů roste k 90 %). A protože veřejná sféra dodatečné podpory a kapacity péče nenabízí, roste celkové pracovní zatížení a tlak na domácnosti. To je pak tak vysoké, že - a omluvte mi prosím toto hrubé zjednodušení - se nesmíme divit, že lidé nemají „čas na děti“ (průměrný počet dětí na ženu je nyní cca 1,3 a klesá). Jako bychom namáhavě pracovali na potomky, které nebudeme nikdy mít.
MAKÁME - A CO Z TOHO?
Zatímco pracovní zatížení obyvatel Česka dosahuje evropských rekordů, naše životní úroveň se stále drží pod průměrem Evropské unie. Hrubý domácí produkt na obyvatele (PPP) vyjádřený ve standardech kupní síly se zvýšil o jeden procentní bod, na 91 procent průměru Evropské unie. 9️⃣1️⃣
To je ovšem průměr, nikoli realita většiny domácností. Pokud se podíváme na reálnou spotřebu na obyvatele, tedy ukazatel reflektující materiální blahobyt a spotřebu domácností, ten je odhadován na nižší úrovni, zhruba 75-80 % průměru EU. Důvodů je více - část populace se dodnes nedostala na úroveň před inflační krizí z let 2021-2023 a zvyšují se majetkové rozdíly, přímové rozdíly i rozdíly mezi regiony. Stagnují podfinancované veřejné služby. A lidé s omezenými životními perspektivami ztrácí víru v demokracii a systém - a volí populistické a protestní strany.
NA ŠIKMÉ PLOŠE
Petr Holub nedávno ve svém rozhlasovém komentáři připomněl povídku z 60. let minulého století, kdy ještě „světu nevládla neoliberální ideologie“.
Úspěšný pracovník v povídce míří do centrály svého koncernu v nejvyšším patře mrakodrapu, kde má dostat už potřetí cenu pro nejlepšího pracovníka. S hrůzou zjistí, že tou cenou je tentokrát svržení z okna. „Pokud ostatní vidí, že někdo příliš pracuje, tak jsou frustrovaní z toho, že to tak dobře nedokážou, případně se snaží víc, než by svědčilo jejich duševní rovnováze,“ vysvětlí mu vykonavatel verdiktu. Zaměstnanci koncernu se pak dozvědí, že ten, kdo příliš pracoval, se zhroutil a v zoufalství spáchal sebevraždu.
Za socialismu byla prakticky stejně vysoká zaměstnanost, které jsme dosáhli nyní. Jenže tehdy se pracovalo v mnohem pomalejším tempu – pokud tedy vůbec – což poskytovalo určitou „systémovou rezistenci“, která zaměstnance chránila před výkony, které by ohrožovaly jeho duševní rovnováhu či zdraví.
Samozřejmě, že existoval workoholismus. Ruku v ruce s „plnou zaměstnanosti“ kráčela neschopnost centrálně řízené ekonomiky zajistit potřebné služby - což vedlo k tomu, že mnoho lidí dělalo melouchy, kvetla šedá ekonomika, nebo zkrátka lidi dělali pro sebe. Mé časné dětství třeba provází vzpomínky na dědu, který se vracel z práce v Kladenských hutích, aby se převlékl do „zahradnického“, a šel pracovat na záhumenku na půlhektarové pole s brambory a zeleninou, kterou pak - zcela legálně - prodával před vraty sousedům… a po setmění se pak přidal k tátovi, aby spolu do noci opravovali náš budoucí dům, tedy polorozpadlou hospodu po pradědečkovi z předválečného období.
Možná že právě proto trpím od mlada workoholismem - jsem ostatně věčně přepracovaným OSVČ, ve volném čase se věnuji politice, a svátek práce trávím analýzou produktivity práce a jejího vztahu k životní úrovni…
Holub píše, že čísla o zaměstnanosti jsou na obecnější rovině dokladem, jak účinná je neoliberální ideologie, která nutí každého Čecha k co největším výkonům - očividně efektivněji než donucovací prostředky komunistického režimu.
POKROK JE JINDE
Antropolog Richard Graeber přišel před řadou let s teorií takzvaných „bullshit jobs“. Jde o taková placená zaměstnání, která jsou natolik zbytečná či dokonce škodlivá, že ani sami zaměstnanci si nemyslí, že by měla existovat – přitom se ovšem cítí povinní předstírat, že tomu tak není. Příkladem jsou korporátní právníci, lobbisté, telemarketingoví nebo PR specialisté, kteří „vytvářejí problémy“, zaměstnanci, kteří ručně přepisují data mezi různými IT systémy, které spolu neumí komunikovat, místo aby se systémy opravily, zaškrtávači políček a vytvářeči různých reportů o reportech, nebo manažeři zadávající úkoly lidem, kteří nepracují efektivně - díky špatné organizaci práce.
Vedle toho ovšem existuje v naší ekonomice velké množství pracovních míst v provozech s mimořádně nízkou produktivitou, která by mohla být nahrazena automatizovanou strojovou výrobou - a místo toho se řeší „dovozem“ mizerně placených pracovníků z druhého konce světa, často různými organizovanými polomafianskými agenturami. To vytváří další tlak na udržování nízkých mezd - ostatně proto v 2024 pobíralo pět procent zaměstnanců - tedy zhruba čtvrt milionu lidí - mzdu nižší než 21 300 Kč (dnešní minimální mzda je 22.400 Kč).
Ať už jde o důležitou špatně placenou práci nebo různě placené „bullshit jobs“, politici a národohospodáři by měli hledat a nabízet cesty k tomu, aby se lidé nemuseli tolik přepínat. Mohli bychom pak přijít na to, jak být šťastnější a zdravější. A nejspíše by celá ekonomika šlapala daleko lépe.
Konec dumání, ke zvýšení produktivity práce a potřebným opatřením na ochranu pracujících - digitalizace a automatizace, řešení důstojných mezd, regulace platformové práce či snížení zdanění práce a zvýšení zdanění kapitálu - se vrátíme jindy.
