Článek
Na otázku, co bychom tam dělali, mám jedinou odpověď
Ne snad proto, že by se mé ženě nelíbila příroda. Naopak. Má ráda hory, moře i místa, kde člověku výhled nepřekáží billboardem. Jenže když jsem poprvé prohlásil, že bych chtěl na čtrnáct dní odletět na Faerské ostrovy, podívala se na mě a položila naprosto logickou otázku: „A co bychom tam tak dlouho dělali?“
Napadla mě jediná odpověď. Nic.
Právě proto mě Faery lákají. Nechci tam každý den odškrtávat pět památek, závodit o nejlepší fotografii a večer padnout do postele s pocitem, že jsme zase splnili plán. Představuji si, že ráno vyjdu z malebného domku, uvařím si kávu a posadím se bezpečně daleko od hrany útesu. Přede mnou nebude nic než rozbouřený oceán, nade mnou nízká oblaka a pode mnou tráva tak zelená, až působí nepřirozeně.
Vlny budou narážet do skály a já nebudu muset vůbec nic. Žádný program, žádná rezervace na jedenáctou, žádné „musíme už jít, jinak to nestihneme“. Jen sedět, poslouchat a dívat se. Mně to připadá idylické. Manželce jako první příznak pomalu nastupujícího šílenství.
Jedna fotografie mi pokazila běžné dovolené
Na obrázku, který mě k Faerám přitáhl, nebyla exotická pláž ani luxusní hotel. Byla na něm travnatá stráň padající k oceánu, několik domků a vodopád, který vítr téměř vracel zpátky na pevninu. Žádná atrakce v běžném smyslu slova. Přesto jsem měl okamžitě pocit, že přesně tam potřebuji být.
Od té chvíle mi některé klasické dovolené připadají trochu přeplněné. Ne lidmi, ale povinnostmi. Když už člověk někam odletí, má přece poznávat, navštěvovat, ochutnávat a fotografovat. Každý den musí mít výsledek. Večer se hodnotí, kolik jsme toho viděli, jako by dovolená byla projekt s měřitelnými ukazateli.
Na Faerských ostrovech bych chtěl měřit den jinak. Podle toho, kolikrát se změnilo světlo na protějším svahu. Jak dlouho vydržela mlha mezi domy. Zda déšť bubnoval do oken deset minut, nebo celé odpoledne. A jestli jsme se při procházce zastavili po dvou kilometrech jen proto, že další výhled už nebylo potřeba hledat.
Čtrnáct dní by rozhodně nebylo čtrnáct stejných dnů
Představa pustiny je navíc poněkud nespravedlivá. Faery nejsou jeden opuštěný kámen uprostřed severního Atlantiku. Souostroví tvoří vesnice, přístavy, silnice, tunely i trajektové linky. Základnou může být Tórshavn, ale také menší obec, kde večerní ruch představuje návrat rybářské lodi.
Na ostrově Vágar lze vidět vodopád Múlafossur u Gásadaluru a jezero Sørvágsvatn. Streymoy nabízí vesnice Saksun a Tjørnuvík, Eysturoy soutěsku a přírodní přístav v Gjógvu. Na Kalsoyi láká cesta k majáku Kallur, zatímco další den může patřit pouze kavárně, přístavu a bezcílnému bloumání po Tórshavnu.
Čtrnáct dnů tak nemusí znamenat čtrnáct dnů na jedné židli. Znamená možnost nespěchat a nechat si rezervu na počasí. Některé ostrovy propojují silnice, mosty a podmořské tunely, na jiné se pokračuje trajektem. Veřejnou dopravu zajišťují autobusy a lodě společnosti Strandfaraskip Landsins, jejich frekvence však může být v odlehlejších místech nízká. Právě delší pobyt dovoluje přijmout, že dnes trajekt nevyjde a výlet se prostě přesune.
Romantika tu dostává pravidelně mokrou facku
Svůj sen si samozřejmě neidealizuji úplně. Faerské počasí dokáže během krátké doby vystřídat slunce, déšť, mlhu i silný vítr. Oficiální turistický portál doporučuje nepromokavou bundu, pevné boty, teplé vrstvy a pokrývku hlavy bez ohledu na optimistickou předpověď. Podmínky se mění rychle a u útesů není prostor pro hrdinství ani fotografování na hraně. Bezpečnostní doporučení pro pěší výlety zdůrazňují držet se vyznačených cest, sledovat počasí a nevyrážet bez přípravy.
Také zelená louka není automaticky veřejným parkem. Část krajiny patří soukromým vlastníkům a na některé stezky se platí vstup nebo je lze absolvovat pouze s průvodcem. Aktuální pravidla a poplatky je nutné ověřit před každou túrou, protože se mohou měnit podle sezony, ochrany ptáků i stavu cesty.
K tomu je potřeba přidat vyšší ceny, vítr schopný znepříjemnit obyčejnou procházku a reálnou možnost, že vysněný výhled celý den neuvidím přes mlhu. Malebný domek nemusí stát o samotě nad oceánem a židličku k útesu možná nevytáhnu ani jednou. Přesto mě to neodrazuje. K té představě totiž patří i déšť za oknem a den, který se nepovede podle katalogu.
„Nic“ není prázdnota, ale hlavní program
Chápu, proč mé ženě připadá čtrnáct dní přehnaných. Pro člověka, který si odpočinek spojuje se změnou činností, může být dlouhé pozorování oceánu jen elegantním názvem pro nudu. Možná bychom se po pěti dnech začali hádat, kdo měl ten ujetý nápad. Možná by nám chybělo teplo, restaurace za rohem a jistota, že zítřejší výlet nezruší mlha.
Jenže právě možnost nudit se mě láká nejvíc. Nuda nemusí být závada dovolené. Může to být okamžik, kdy se hlava konečně přestane dožadovat dalšího podnětu. Člověk se naučí sedět, poslouchat a nesnažit se každou hodinu proměnit v zážitek vhodný ke sdílení.
Faerské ostrovy pro mě nejsou snem navzdory tomu, že se tam zdánlivě nic neděje. Jsou jím právě proto. A jestli někdy skutečně vyjdu z domku, posadím se do mokré trávy a budu dvě hodiny sledovat vlny tříštící se o skálu, nebudu mít pocit promarněného dne. Budu přesně tam, kam jsem se chtěl dostat.
