Článek
Baroko, které nepůsobí jako přehnaná dekorace
Jaroměřice nad Rokytnou nejsou místo, kam se náhodou valí turistické autobusy jeden za druhým. Leží na Vysočině, trochu stranou nejhlasitějších tras, a právě to jim pomáhá. Zámek se tu neobjevuje jako osamělá atrakce za parkovištěm, ale jako přirozená dominanta města. Náměstí, chrám svaté Markéty, průčelí zámku a park za ním tvoří celek, který působí překvapivě velkoryse.
Přezdívka „moravské Versailles“ se u podobných míst používá snadno a někdy až příliš lehce. V Jaroměřicích ale není úplně mimo. Podle turistického portálu Vysočina Tourism patří zámek k nejmohutnějším architekturám první poloviny 18. století u nás i v Evropě a barokní podobu získal v letech 1700 až 1737 za Questenberků. Projekt přestavby je spojován s rakouským architektem Jakobem Prandtauerem.
Síla místa ale není jen v rozměrech. Jaroměřice nepůsobí jako muzeum, které křičí o pozornost. Spíš jako šlechtické sídlo, které si je své hodnoty vědomé a nemusí se předvádět. Interiéry, hudební tradice i vazba na město dávají návštěvě pevnější rámec než jen rychlou procházku zámeckými pokoji.
Zahrada je důvod nezůstat jen uvnitř
Kdo v Jaroměřicích projde jen zámek a odjede, udělá chybu. Velká část kouzla leží za ním. Barokní park s francouzským parterem, řekou Rokytnou a navazující krajinou je přesně ten typ prostoru, který mění památku ve výlet. Nejde jen o kulisu k fotografii, ale o promyšlenou kompozici.
Památkový katalog uvádí, že zahradu navrhl v roce 1715 francouzský architekt Jean Trehet a že prostor tvoří pravidelný francouzský parter, uměle vytvořený divadelní ostrov a anglický park s lipovými alejemi. To je podstatné. Jaroměřice nejsou jen „hezký zámek s parkem“. Jsou ukázkou toho, jak baroko pracovalo s pohledem, osou, vodou a cestou návštěvníka.
Právě tady se nejvíc ukazuje rozdíl proti přeplněným památkám, kde člověk prochází v proudu lidí a jen hlídá, aby nezdržoval skupinu za sebou. V Jaroměřicích se dá zastavit. Sednout si. Podívat se zpátky na průčelí zámku a pochopit, proč podobná místa nevznikala jen pro bydlení, ale i pro reprezentaci, hudbu, slavnosti a společenský život.
Není to přitom bezvýhradná idyla. Zámek není v Praze ani na hlavní dálnici, takže vyžaduje trochu cílenější plán. Nabídka služeb v okolí není tak široká jako u největších turistických magnetů. A kdo čeká celodenní zážitkový areál s atrakcemi na každém kroku, může být překvapený jeho klidnějším tempem. Jenže právě v tom je jeho hodnota.
Výlet pro ty, kdo už nechtějí další přeplněnou klasiku
Jaroměřice nad Rokytnou se nejvíc hodí pro cestovatele, kteří mají za sebou Lednici, Hlubokou nebo Český Krumlov a chtějí podobně silnou památku bez pocitu, že jsou jen další položkou ve frontě. Tady se nehraje na masovou kulisu. Tady se vyplatí zpomalit.
Oficiální stránky státního zámku připomínají, že jde o barokní klenot s původními interiéry a zahradou, kterou protéká Rokytná. Praktické informace se vyplatí zkontrolovat před cestou: návštěvní doba se liší podle sezony a park je přístupný v jiném režimu než prohlídkové okruhy, jak uvádí stránka informací pro návštěvníky.
Nejlepší čas? Jaro a začátek léta, kdy zahrada ožívá, nebo září, kdy ubude horko a světlo je měkčí. V létě má smysl spojit zámek s dalšími cíli v okolí, třeba Třebíčí, Náměští nad Oslavou nebo Moravskými Budějovicemi. Jaroměřice samotné nejsou výlet na deset minut, ale ani místo, které by se muselo hltat celý den. Ideální jsou půl dne, klidná prohlídka a čas na park.
Je zvláštní, že se o Jaroměřicích nemluví víc. Možná jim chybí dramatická poloha na skále. Možná neleží dost blízko velkým turistickým trasám. Možná jen neumějí být hlučné. A to je dobře. Některá místa nepůsobí silně proto, že vás okamžitě ohromí. Působí silně proto, že si po odjezdu říkáte, proč jste o nich nevěděli dřív.
