Článek
Milý deníčku,
nemůžu se zbavit pocitu, že pro tu naši malou ratolest (a vlastně i pro celou domácnost) jsem jen služka, poskok, hadr na podlahu.
Při naší večerní koupelnové rutině se ptám syna:
„Kde je maminka?“
Dítě ukáže na pračku.
Dobře… zkusím si to nebrat osobně.
„Kde je táta?“
Dítě ukáže na tátu.
„A kde je ta maminka?“
Dítě opět ukáže na pračku.
Vždyť jo. Máma je pračka. A taky uklízečka, kuchařka a dojička. Achjo.
Nevadí, nebudu vztahovačná a ukážu, že jsem taky člověk a ŽENA. Zítra se hezky obléknu a vyrazím se synem do kavárny.
A jak jsem to naplánovala, tak jsem to taky udělala. V kavárně nás pozorovaly dvě ženy a v tom jedna povídá:
„Promiňte, to je ale krásná mikina!“
S radostí jsem hned odpověděla, že i mně se líbí, cítím se v ní dobře a má moc příjemný materiál.
Paní na mě hodila zvláštní pohled a dodala: „Já myslela mikinu vašeho syna…“
Aha, trapas. Tak nic.
Doma jsem si stoupla před zrcadlo, zhodnotila jsem, že za posledních pár let se mi tělo dost změnilo, ale že jsem jistě ještě… jak se to říká… HRATELNÁ.
Podívala jsem se na svého muže, který mi vždy dokáže zvednout náladu a se štěněčím pohledem jsem se ho zeptala, zda mu nevadí, že jsem od našeho seznámení „krapítek“ přibrala. Podíval se na mě, pohladil mě po vlasech a řekl:
„Lásko, ale ty nejsi tlustá. Jsi jen plnotučná.“
Děkuju, miláčku… Už se necítím jako služka. Už se zase cítím jen jako kráva.
