Článek
Poslední roky mám pocit, že kolem sebe vidím čím dál víc maminek samoživitelek a neúplných rodin. Už samotné rodičovství je někdy pořádná jízda – a když na všechno člověk zůstane sám, je to prostě dvojnásobná nálož na hlavu, srdce i peněženku. Leontýnka má v tomhle velké štěstí, protože má babičku v důchodu, která ji i její mámu podrží, pohladí… a občas ten těžký den přebije teplým koláčem a obyčejným „jsem tu pro vás“.
Koláč se srdíčkem pro maminku
Na kraji hlubokých šumavských lesů stál malý starý baráček. V něm bydlela čtyřletá holčička Leontýnka s maminkou a babičkou. V létě a na podzim chodila s babičkou na houby, borůvky, maliny a ostružiny a vracely se domů se smíchem a modrými pusami. Teď však byla zima, mráz a kolem domku ležel sníh.
Když bylo hezky a maminka měla čas, chodily spolu o víkendu bruslit na rybník nebo sáňkovat na nedaleký kopeček u Sušice. Ve všední dny ale maminka chodila do práce a vracela se až za tmy. Leontýnka tak bývala doma často jen s babičkou. Babička už chodila pomalu a na sáňky ani na brusle nemohla, ale měla ty nejteplejší ruce a nejměkčí náruč na mazlení.
Jedno dopoledne seděla Leontýnka u okna a dívala se na šedou oblohu. „Babičko, mně se stýská po mamince… a po dětech z hřiště,“ vzdychla a slzu měla na krajíčku.
Babička si k ní přisedla a pohladila ji po vláskách. „Já vím, zlatíčko. Ale víš co? Když je člověku smutno, pomůže, když pro někoho něco pěkného udělá. Pojď, půjdeme péct koláče.“
V kuchyni to zašustilo a zacinkalo. Babička vytáhla mouku, cukr, vajíčka a máslo. Leontýnka si stoupla na stoličku, aby dosáhla na stůl, a míchala těsto tak pilně, až měly za chvíli obě bílé nosy. Babička se smála: „Podívej, sněhuláci pekaři!“ Smutek se tiše začal vytrácet.
Společně vykrajovaly koláčky a zdobily je. Některé potíraly malinovou marmeládou, jiné sypaly mákem a na pár položily kopeček tvarohu. Leontýnka si ale nechala jedno kulaté těstíčko stranou. Pečlivě ho potřela malinovou marmeládou a pak lžičkou vytvarovala doprostřed bílé tvarohové srdíčko.
Pečení s milovanou babičkou
„Tenhle je pro maminku,“ řekla tiše. „Aby věděla, jak moc ji mám ráda.“
Babička se na ni něžně podívala. „To bude ten nejkrásnější koláč.“
Celý domek se brzy naplnil sladkou pečenou vůní. Zatímco se koláče pekly, seděla Leontýnka s babičkou u teplého čaje a ochutnávaly první kousíček. V bříšku už ji nehřál smutek, ale teplý koláček.
K večeru zachrastil klíč v zámku. Maminka vešla dovnitř unavená z práce a ze zimy jí padal sníh z bundy. Než stihla něco říct, přiběhla k ní Leontýnka s talířkem.
„Maminko, tenhle koláč je pro tebe!“ Vykřikla Leontýnka slavnostně místo pozdravu.
Mamince se zaleskly oči. Klekla si, vzala Leontýnku do náruče a pevně ji objala. „Děkuju, holčičko moje. To je ten nejkrásnější koláč, jaký jsem kdy dostala.“ Babička se na ně dívala od stolu a usmívala se.
Ten večer seděly všechny tři spolu u stolu, jedly koláče a za oknem tiše padal sníh na šumavské kopce. A kdykoli se pak Leontýnce v zimě začalo stýskat, babička jen mrkla a řekla: „Co kdybychom zase upekly jeden koláč se srdíčkem?“ A smutek se pokaždé trochu rozpustil – jako med v teplém čaji.
Všichni zase spolu
