Článek
Míla u bazénu: Nepříjemné dobrodružství a maminky bezpečná náruč
V malém domečku na kraji šumavských hor bydlel malý chlapec jménem Míla. Jeho oči byly bystré a hnědé jako kaštany. Každý den chodil do školky a každý čtvrtek odpoledne za koňmi. Ale dnes byla středa a to jezdí s maminkou na plavání do bazénu v nedalekých Horažďovicích.
Míla seděl v autě, cestou koukal z okna a počítal krávy na pastvinách. A hlavně traktory – ty měl Míla nejraději. Když jich napočítal pět, už byli skoro u bazénu.
Uvnitř bylo teplo, ve vzduchu byl cítit chlor a směrem od bazénu se ozývalo pištění a brebentění lidí. V šatně bylo dnes neobvykle hodně lidí. Maminka položila na lavičku Mílovi žluté plavky a ručník. Zatímco se sama převlékala pod osuškou, zvědavý Míla se nenápadně přikrčil až k zemi a tiše nakoukl pod dveře jedné kabinky. Chtěl vědět, proč tam ti lidé chodí a co tam dělají.
„Ale Mílo, to se přece nedělá. Nemůžeš koukat lidem do kabinky,“ řekla maminka, ale koutky úst jí lehce cukaly, jakoby nenápadně zadržovala smích. Míla zbystřil a hned začal tuhle lumpárnu opakovat, tentokrát ne ze zvědavosti, ale aby maminku trochu poškádlil.
Po převlékání následovala rychlá sprcha, protože Míla už se nemohl očkat bazénu. Ovšem dnes bylo něco jinak než obvykle. U bazénu bylo opravdu hodně lidí. I v dětském bazénku bylo celkem plno. Maminka nedočkavého Mílu zastavila, klekla si k němu a řekla:
„Zlato, dnes je tu opravdu hodně lidí. Musíš si mě pořád držet nablízku, bys mě neztratil z očí a nic se ti nestalo. Budu stále u tebe, ale raději se mi nevzdaluj a buď opatrný, ano?“
Míla se ale nemohl dočkat, a tak se mamince vysmekl z ruky a už spěchal k dětskému bazénku. Voda byla teplá a na břehu čekaly hračky – barevné kelímky, malá lodička a nafukovací míč. Paní plavčice se usmála a podala Mílovi konvičku. Pamatovala si, že Míla nejraději přelévá vodu sem a tam. Míla konvičku ponořil do vody, nalil vodu do kelímku a pozoroval, jak se přelévá z jednoho do druhého.
Maminka byla stále u něj a občas mu něco řekla, ale Míla byl ve svém živlu a moc ji nevnímal. Když už byl unavený, houkl na maminku, že už chce jít pryč, a aniž by na ni počkal, rozběhl se vesele ke sprchám. Zapomněl však na dvě důležitá pravidla. Za prvé, že u bazénu se nikdy neběhá, protože podlaha je kluzká od vody. A za druhé, že si má hlídat maminku.
Prásk! Mílovi to podklouzlo a už leží na zemi. Pláče a očima hledá maminku, aby ho vzala do náruče a utišila. Ale maminka nikde. Jak zbrkle utíkal, maminku někde nechal. Nešťastně se kouká kolem, ale vidí jen spoustu cizích lidí, kteří se pod slzami mění v čmouhy.
Připadá mu to jako věčnost, ale po chvilce ho někdo bere do náruče – a tu vůni Míla pozná neomylně. „Mami…“ Pláče jí na rameni.
Maminka Mílu utišuje, kontroluje mu hlavu, zda si ji při pádu neporanil, a když Míla přestal plakat, vynadala mu, že ji neposlouchal a že na ni nepočkal. Ale zlobila se jen malinko, protože ačkoliv byla sama plná strachu, ví, že se Míla vytrestal sám. Hlavní je, že už jsou zase spolu. V bezpečí.
Po důkladné sprše Míla maminku v šatně ještě trochu pozlobil a nakukoval do kabinek. Cestou domů už mu připadala očička tak těžká, že je raději zavřel a usnul. Probudil se doma v postýlce vedle tatínka. Hned se k němu přitulil a všechno mu vyprávěl, dokud spolu oba neusnuli.
