Článek
Tanečník v ponožkách
Malému Leopoldovi se doma říkalo Poldík. To jméno k němu pasovalo – bylo měkké a veselé, úplně jako on. Bydlel kousek od Horažďovic, v domečku, kde ráno svítí sluníčko do oken a kde je za plotem tráva tak měkoučká, že se po ní dá v létě běhat bosky. A Poldík běhal často. Nikdy ale neběžel rovně – místo toho poskakoval, točil se dokola, kroužil rukama… jako by tančil.
Uvnitř v srdíčku měl jedno velké, tiché přání:
Chtěl se stát tanečníkem.
Nikomu to neřekl. Bál se, že se mu budou ostatní smát. Tak si své přání nechával jen pro sebe. Ale čím déle ho v sobě schovával, tím víc ho v bříšku jakoby tlačilo.
Jedno dopoledne stála maminka v kuchyni a krájela jablko. Poldík chodil kolem stolu, nožičky mu samy podupávaly a srdíčko mu tlouklo rychleji než jindy.
Najednou to v něm udělalo: Bum!
Nadechl se a vykřikl:
„Maminko! Já chci být tanečník!“
A pak zůstal stát a ani nedýchal. Měl pocit, že i hodiny na zdi se na chvilku zastavily.
Maminka se na něj podívala a chvilku nic neříkala. Pak se pousmála tak, jako by ho na dálku pohladila.
„Poldíku,“ řekla tiše, „to je moc krásné přání. A víš co? V Horažďovicích je taneční kroužek pro děti. Přihlásím tě tam, pokud chceš.“
„Opravdu?“ zamrkal Poldík. V bříšku mu to poskočilo.
„Opravdu,“ přikývla maminka. „Ale začíná až od září a teď je teprve konec června, takže si budeš muset ještě chvíli počkat.“
Poldík se nemohl dočkat a samou radostí mu nožičky poskakovaly jedna přes druhou.
Jenže večer v postýlce přišla malá starost.
„Na tanec se nosí botičky… a ty mají tkaničky. A s těmi to já moc dobře neumím.“
Tkaničky byly totiž takové… špagetky, co neposlouchají.
„Já si neumím zavázat tkaničky,“ povzdechl si Poldík. „Co když budu tancovat a ty malé žížalky se mi budou motat pod nožičkama? Jak přes ně budu skákat? To nebude žádný Hip Hop, ale hop hop hop…“ Smutně si povzdychl Poldík.
A tak se rozhodl: Celé léto bude trénovat zavazování tkaniček.
A jak řekl, tak taky udělal. Trénoval každý den, občas z toho byla pěkná šmodrchanice, ale v půlce srpna se to najednou podařilo.
„Juchů!“ Zavolal a začal tančit kolem botníku. To bylo radosti.
Pak konečně přišlo září. Poldík si hrdě vzal batůžek, dal si do něj pití, kapesníčky, plyšáčka pro štěstí a šlo se.
V tanečním sále v Horažďovicích bylo veselo. Děti tam pištěly, šustily, ťapkaly a některé se tvářily, jako by měly v bříšku motýlky.
Poldík si sedl, otevřel batůžek a chtěl vytáhnout botičky.
Jenže…
Botičky nikde.
Poldíkovi se do očí nahrnuly slzy. „Já je nechal doma,“ vzlykl. „To je konec. Já nebudu tancovat. Nikdy ze mě nebude tanečník.“
A začal plakat. A plakal a plakal.
Poldík a lektorka Ívy
V tom k němu přišla sympatická slečna. Měla milé oči a vypadala, že umí rozesmát i smutnou ponožku. Byla to trenérka Ívy.
„Ahoj, Poldíku,“ řekla. „Vidím slzičky. Co se stalo?“
Poldík nedokázal říct ani slovo, jen plakal stále dál.
Trenérka Ívy na nic nečekala, vzala Poldíka do náruče a jemně mu palcem utřela slzičky. Pustila hudbu a začala tančit. S Poldíkem v náručí.
Poldík nejdřív koukal. Pak mu cukly koutky. A pak se rozesmál:
„Jééé! Já jsem létající tanečník! Ale počkat, vždyť já nemám botičky…“ popotáhl Poldík.
„To nevadí,“ řekla trenérka Ívy. Zasmála se a zatočila se ještě jednou, jen tak maličko, aby se Poldíkovi nezamotal svět.
Pak ho postavila na zem.
„Poldíku,“ řekla, „můžeš klidně tancovat i v ponožkách. V tanci není nejdůležitější, co máš na nohou.“ Trenérka se hýbala se do rytmu jako vlny na moři.
„Víš, co je v tanci nejdůležitější?“ zeptal se. „Jak se u toho cítíš. Jestli máš radost, jestli tě to baví. Jestli se nebojíš být sám sebou.“
Poldík si otřel nos, postavil se rovně a udělal svůj první krok. V ponožkách. A byl to krok tak odvážný, že by mu zatleskala i ta nejpřísnější tkanička.
Cítil se skvěle. Hned mu začaly nožičky přeskakovat jedna přes druhou.
Od té doby chodil na tancování každý týden a dělalo mu to radost asi tak, jako botičkám krásně zavázané tkaničky.
