Článek
Milý deníčku,
zase jsem pro jednou vzteklá matka.
Já a můj syn jsme jako každý čtvrtek (vyjma toho minulého) šli na pravidelnou lekci plavání. Hned ve dveřích jsem si od paní lektorky poslechla, jak minule to plavání mýmu malýmu Kulíškovi šlo, když tu byl výjimečně s tatínkem (jelikož já jsem byla silně indisponována červenou tetičkou - nebo jak se tomu teď říká).
„Představte si, on s tatínkem VŮBEC nebrečí!“ Jinými slovy brečí jen se mnou… Nevadí, se mnou dnes taky nebudeš plakat, že ne?
Bude.
Protože malý Kulíšek si ve sprchách usmyslel, že si z tašky vyndá krabičku se svačinou a že je ideální nápad se jít osprchovat s ní. To se ale mamince z nějakého nevysvětlitelného důvodu nelíbilo. Vysvětlování nepomohlo, přemlouvání nepomohlo a čas se krátil. Maminka krabičku něžně vytrhla synovi z ručičky a lehce vztekající se dítě prostě osprchovala.
Šup na plavání, než přijdeme pozdě.
No ale ta krabička se svačinou! Bez té se prostě plavat nedá. Takže už o trochu víc vzteklé dítě a dosti naštvaná matka argumentovali jeden druhému, proč tu krabičku nechat či nenechat v tašce před bazénem. A co si budeme, argumenty typu: „Ta svačina se ti ve vodě rozmočí,“ proti asertivnímu „DADADADA!!“ prostě nezabírají.
Nyní už těžce nasr**ná matka (nikoliv proto, že za půlhodinovou lekci, která už 5 minut běží, zaplatila 180 Kč, ale proto, že na ni kouká dalších 30 matek a 5 tatínků, kteří by nejraději zavolali sociálku, protože dítě očividně nedostalo minimálně týden najíst) bere dítěti krabičku, dává mu místo ní hračku a jde s ním do bazénu. Ví o tom všichni. Kulíškův hysterák slyší v Praze, na Moravě i ve vesmíru.
Máma dělá, co může, zpívá, tancuje, poskakuje, dělá ze sebe blbečka, aby přiměla uřvánka mlčet a mohli se aspoň pár minut věnovat plavání. Nic nepomáhá.
Až na konci prořvané lekce jsem se absolutně zoufalá a vyčerpaná syna zeptala, jestli si pak koupíme obídek. Syn odpověděl: „JO,“ a šinul si to zcela v klidu, bez řevu, do bazénové restaurace.
Tak já se ptám… Můžu si jít hodit mašli?
