Ozzy Osbourne: Poslední jízda Prince temnoty

John Osbourne se narodil 3. prosince 1948 v malém domku na Lodge Road v Astonu. Bylo to typické dělnické prostředí – otec Jack pracoval v noci jako nástrojař, matka Lilian dřela v továrně Lucas. Ozzy byl dyslektik a ve škole se cítil jako úplný outsider. „Byl jsem tlustý, hloupý kluk, který neuměl číst,“ vzpomínal později.

Ve čtrnácti opustil školu a střídal jeden mizerný job za druhým – stavební dělník, instalatér, řezník. V sedmnácti skončil na šest týdnů ve vězení za krádež oblečení. „Neměl jsem ponětí, co se sebou,“ říkal o tomto období. Hudba byla jeho jedinou útěchou.

Když se v roce 1967 setkal s Geezerem Butlerem, Tonym Iommim a Billem Wardem, konečně našel svou „tlupu“. Nebyli to úspěšní muzikanti – byli to stejní outsideři jako on. Tony pracoval ve svařovně, kde přišel o špičky prstů v poslední pracovní den. „Možná to byla nejlepší věc, co se mi stala,“ říkal později Iommi. Nezaučené prsty ho přinutily hrát jinak, těžší a syrověji.

V srpnu 1969 se kapela přejmenovala na Black Sabbath podle stejnojmenného hororu Borise Karloffa. Všimli si totiž paradoxu – lidé chodí do kina, aby se báli, tak proč by se nemohli bát i při hudbě? Tato filozofie se stala základem jejich tvorby.

První album Black Sabbath vyšlo 13. února 1970 – v pátek třináctého. Bylo to symbolické. Úvodní skladba začínala temným riffem v disonantním intervalu, který se ve středověku nazýval diabolus in musica (ďábel v hudbě) a byl církví zakázán. Black Sabbath tak doslova otevřeli brány pekla v rocku.

Následovala série revolučních alb:

Ozzy nikdy neměl technicky perfektní hlas. „Zpívám jako zraněné zvíře,“ říkal o sobě s typickým černým humorem. Ale právě v tom byla jeho síla. Když zpíval „Paranoid“ nebo „Iron Man“, nebylo to umělé předvádění – byla to autentická bolest kluka, který se celý život cítil jako outsider.

Texty Black Sabbath nebyly jen „heavy“ kvůli efektu. Geezer Butler, který psal většinu textů, čerpal z vlastní deprese a úzkostí. „War Pigs“ vznikla z frustrace z vietnamské války, „Paranoid“ z pocitů, se kterými se každý den potýkali všichni čtyři. Nebyli to satanisté – byli to jen mladí kluci, kteří dávali hlas svým strachům.

„Nikdy jsme nepočítali s tím, že to někdo bude poslouchat,“ vzpomínal Ozzy. První album nahráli za 12 hodin, protože neměli peníze na víc času ve studiu. Přesto se stalo základním kamenem celého žánru.

Ozzyho problémy s alkoholem a drogami nebyly rockerská póza – byly to zoufalé pokusy uniknout před bolestí, která ho pronásledovala od dětství. V roce 1979 ho zbylí členové Black Sabbath vyhodili, protože už s ním nedokázali pracovat. „Byl jsem úplně mimo,“ přiznal později. „Myslel jsem, že je se mnou konec.“

Tři měsíce strávil zamčený v hotelu, kde bral kokain a pil od rána do večera. „Byla to moje rozlučka se životem,“ vzpomínal. Zachránila ho Sharon Arden, dcera jejich manažera, která v něm viděla člověka, kterým by mohl být, kdyby se dostal z toho pekla.

Sólová kariéra začala spektakulárně – a také kontroverzně. Incident s ukousnutím hlavy holubice na meetingu s CBS Records nebyl promyšlený trik. „Byl jsem tak nalitý, že jsem ani nevěděl, co dělám,“ přiznal. Stal se z něj něco jako cirkusová atrakce, ale zároveň to byla jeho cesta zpět k hudbě.

Reality show The Osbournes ukázala něco, co fanoušci nečekali – Ozzy jako obyčejného tátu, který se snaží pochopit své děti, a manžela, který zbožňuje svou ženu. „Kde je ovladač od televize?“ se stalo kultovní hláškou, ale za humorem byl vidět starý muž, který se snaží fungovat v běžném světě.

Když dcera Kelly bojovala s drogami, Ozzy ji podporoval se slzami v očích. Když syn Jack oznámil, že má roztroušenou sklerózu, Ozzy se úplně zhroutil. „Byl jsem ochoten vyměnit si s ním místa,“ říkal. V těch chvílích nebyl Princ temnot – byl to jen táta, který by udělal všechno pro své děti.

Se Sharon prožil bouřlivý vztah – rozchody, smíření, jeho nevěry, její nemoc. Když se ji v roce 1989 pokusil uškrtit pod vlivem drog, oba věděli, že musí něco změnit. „Zachránila mi život tolikrát, že už jsem ztratil přehled,“ říkával o ní.

Parkinsonova choroba mu postupně brala kontrolu nad tělem, ale ne nad vůlí. „Nemůžu chodit, ale pořád dokážu zpívat,“ říkal. Když už nemohl stát na pódiu, nechal si udělat černý trůn. „Nejsem ještě mrtvý, sakra,“ smál se své situaci.

Poslední koncert 5. července 2025 v Birminghamu byl emotivním rozloučením. Sedící na trůnu, obklopen původními členy Black Sabbath, zpíval písně, které napsal před více než padesáti lety. V publiku plakali nejen fanoušci, ale i členové kapely. „Vrátili jsme se tam, kde to všechno začalo,“ řekl do mikrofonu.

O sedmnáct dní později, 22. července, zemřel doma v kruhu rodiny.

Ozzy zemřel jako 76letý muž, ale zanechal odkaz klukovského snu, který se splnil proti všem očekáváním:

Ozzy Osbourne celý život bojoval s pocitem, že někam nepatří. Ironií je, že právě díky tomu našel své místo v srdcích milionů lidí, kteří se cítili stejně ztraceni jako on.

Nebyl perfektní člověk – pil, bral drogy, dělal hlouposti. Ale byl autentický. A v době, kdy je tolik věcí falešných, byla jeho upřímnost osvěžující. Když zpíval „I'm going off the rails on a crazy train,“ nebylo to jen o hudbě – bylo to o životě.

Jeho největší úspěch nebyl v tom, že vynalezl heavy metal. Byl v tom, že ukázal, že i ten nejztracenější člověk může najít svou cestu. A že láska – k hudbě, k rodině, k životu – může zachránit i zdánlivě ztracené duše.

John Michael Osbourne odešel domů. A nás všechny naučil, že být jiný není prokletí – je to dar.

Zdroj: BBC, Wikipedia