Článek
Toto téma jsme už řešili mnohokrát. Již v těhotenství mé manželky, na ni byl vyvíjen nátlak ze strany obou babiček. Obě si plánovaly, jak budou mít vnučku u sebe. Přes noc, nejlépe, už v půl roce a návštěvy každý den.
U mojí mámy jsem to utnul hned v začátcích. Ač je na tom moje máma se zdravím o poznání lépe, než tchýně, stejně jsem si nepřál aby nás citově vydírala. Hlavně tedy Emu. Máma ví, že mě to akorát rozčílí a už se se mnou nedomluví. Vysvětlil jsem jí, že takové chování, které by mojí citlivé ženě, způsobilo trápení, je pro mě nepřípustné. Zakázal jsem jakýkoliv nátlak na chování miminka, nevyžádané rady či podsouvání jakýchkoliv potravin bez našeho vědomí. Máma brzy pochopila.
Ale tchýně? To je jiný kalibr. To, co předvedla o svátcích, to mě rozpálilo do běla.
Tak si to představte. Její dcera měla poporodní deprese. Bližší rodina o tom věděla, aby se mohli zapojit a pomoci. Ten, kdo chtěl, samozřejmě. A matinka, místo aby jí byla citlivě na blízku, aby Ema nebyl sama, tak jí neustále podsouvala své skvělé nápady. Jak si vezme hvězdičku k sobě. Jak jí bude brzy dávat na ochutnání vše, co babička bude mít. Jak s ní bude chodit sama na procházky. Proti tomuto bodu by nikdo nic nenamítal, kdyby neměla vážné zdravotní problémy. Těžko se jí i chodí. Má vodu v koleni. Je v invalidním důchodu. Všechno jsme jí to vysvětlovali. Nechce slyšet ani vidět.
A pak tomu nasadila korunu tím pokojem a kočárkem. Hvězdička to dostala pod stromeček. Tchánovi to bylo proti srsti, bylo na něm vidět, že by tam raději nebyl. Když jsme se spolu o tom později bavili, říkal že je jeho žena, jak smyslů zbavená. Že jí to říkal, že je to nesmysl. Že nás akorát naštve. Jenže ona hřeší na to, že její dcera je ta hodná, která se nechce hádat. Asi zapomněla na to, jak jsme oznamovali těhotenství a Ema zpucovala mého i jejího otce.
A tak se stalo to, co bylo nevyhnutelné. A já jsem rád, že se to stalo. Ema se vymezila. Dost nahlas a důrazně své mámě zopakovala vše, co již bylo řečeno několikrát.
„Mami, roli babičky ti nikdo nebere. Až bude Hvězdička dost velká na to, aby mohla být někde bez nás, tak u vás bude. Do té doby, jsou tyto debaty bezpředmětné. Zbytečně tlačíš na pilu a neposloucháš nikoho! Víš dobře, že tchýně chodí do práce, takže ty jsi u nás trávila podstatně více času. Tvoje přítomnost, mi ale nedělá dobře. V těžkých chvílích neumíš podržet, spíš mi nakládáš. Jak dělám špatně to a tamto. Že za vás se to dělalo jinak. Lépe. Po tvých návštěvách jsem měla horší stavy, než když jsem byla sama. Připadala jsem si jako neschopná osoba, co ani nemá právo na to, mít dítě. A takhle bych se cítit neměla. Musíš nás začít respektovat nás. My jsme rodiče, ne vy. Asi jsi měla nějaká očekávání, které jsme ti ale od začátku vymlouvali. Byla naprosto nereálná. Už to pochop!“
Nejprve přišlo citové vydírání. Jak byla dobrá, aby za ní chodila, když potřebovala. Taková sprostá podpásovka! Tady se do toho vložil tchán a vynadal jí, že něco takového je nepřípustné. Že tolik toho zase nedělala, aby se teď stavěla do role oběti. Že chodila jen na kafe a buchtu. Na procházce byla dvakrát. Žádné finanční ani fyzické oběti nebyly a času, že měla nad hlavu. Aspoň se, prý, prošla.
Tchýně se urazila a ještě jsme si vyslechli, že jsme všichni proti ní. I s tchánem. A tak jsme, všichni, byli vyhozeni. Už je to téměř 3 týdny. Situace se nezměnila. Emě se ulevilo a je jí mnohem lépe. Tchána je mi líto.
Tchýně vlastněné taky. Teď, s odstupem času, vidím že je nešťastná. Ale dělá si to sama. Už rok nás neposlouchala. V hlavě si něco vymyslela a naplánovala a teď se diví, že my nejsme vděční, že si chce téměř osvojit naše dítě.
