Článek
V průběhu čtení článku, na který reaguji, se pak od autora dozvídáme, že tchyně nejen koupila kočárek a postýlku, ale dítěti u nich doma také zařídila pokojíček. Na to její dcera, maminka dítěte, pro které byl pokojíček zařízen, reagovala výčitkami na matčino chování, obvinila ji z toho, že se po jejích návštěvách cítí hůř, než když je sama a že jí nikdy nepomůže. A výsledkem je, že spolu už tři týdny nemluví.
Musím říct, že nechápu ani autora ani jeho ženu. Nerozumím tomu, co je na tom tolik rozčílilo. Já sama jsem jako dítě měla u jedné z babiček svou vlastní postýlku. U druhé babičky, když už jsem byla trochu větší, jsem společně s dalšími vnoučaty měla k dispozici dokonce dokonce celý byt (bydlela v rodinném domě o dvou bytových jednotkách). A jako dítěti mi maximálně tak možná vadilo, že jsme si ten byt se sestřenicemi nemohly zařídit samy. Jinak bylo fajn mít u babičky nějaké to zázemí a soukromí. Člověk si mohl po večerech s holkami v klidu povídat a hrát si. A mohl udělat i trošku toho nepořádku, aniž by z toho babička hned vyšilovala.
V době, kdy já sama ještě neměla děti, k nám v jedné době jezdil docela často na návštěvu synovec. Po nějaké době jsme mu pořídili skříň, aby si měl kam ukládat oblečení a další věci, když u nás přespává. A koupili jsme mu k nám i nějaké hračky a výtvarné potřeby, aby se u nás měl čím zabavit, a nemusel k nám pokaždé tahat ranec věcí. Pokud bych kvůli tomu měla být podle švagrovců blázen, tak bych s nimi hodně rychle vyběhla. Můj byt, můj hrad. Nechci mít doma všude možně rozházené synovcovo oblečení. A pokud mám synovce hlídat, nebudu věčně vymýšlet, jak ho zabavit bez hraček.
U mých rodičů naše děti měly od narození svůj kočárek a časem i svou postýlku. Od smrti mého tatínka tam mají z jeho „zašívárny“ i svůj pokojíček. Mamka má v autě pro děti i svou vlastní autosedačku, kdyby jedno z dětí musela vést. A přemýšlí, že by si koupila ještě jednu, aby měla autosedačky pro obě děti. U druhých prarodičů je to malinké, ale i tam děti měly např. svůj nočníček a mají tam nějaké to své zázemí. Mají to tam, přestože tam nikdy nebyly přes noc. Což bych já osobně, jen tak mimochodem, občas brala.
Jako rodič to vnímám tak, že je prostě a jednoduše praktické, pokud nemusíte přemýšlet, co vše musíte vzít s sebou na návštěvu. A pokud s sebou nemusíte tahat vše možné a nemožné. Autor článku má zatím zřejmě jen malinké dítě, kvůli kterému toho zase ještě až tolik tahat nemusí. Patrně asi zatím ani nemusí moc řešit nějakou větší pohyblivost dítěte. Přijde ale doba, a nebude to zase tak dlouho trvat, kdy dítěti přestane stačit hrát si na hrací dece či ležet v lehátku, autosedačce nebo být u mámy v šátku. A bude chtít zkoumat okolí, lézt, pobíhat, hrát si. A ten pokojíček se bude ještě hodit.
Myslím si, že tady u autora není nakonec vůbec problém v tom, že tchyně koupila kočárek s postýlkou a zařídila u sebe doma pokojíček pro dítě. Problém je v tom, co to pro rodiče představuje. Možná má pocit, že se mu tchyně snaží dítě sebrat, dát mu najevo, že u nich by se mělo lépe. Možná je dotčený, protože si tchyně může dovolit lepší vybavení, než oni dva s manželkou. Možná má jen pocit, že se je tím snaží tchyně donutit k tomu, aby u nich vnučka přespala v době, kdy ještě nechtěj dovolit, aby u nich přespala. Kdo ví. Každopádně to na mne působí tak, že ani s jednou stranou asi nebude snadné nějak domluvit.
