Článek
S Petrem se známe od školky. Základní školou jsme se propluli v jedné lavici a na střední už jsme se rozešli. Přátelé jsme ale zůstali. I přesto, že se naše profesní životy ubírali jinam, pravidelně jsme se scházeli na pivo. Minimálně jednou za dva měsíce to ale bylo. Petr se totiž odstěhoval z rodného města a tak se naše pravidelné setkání musela omezit. Pokaždý jsme si dobře poklábosili, pořešili ženský a sport. Tyhle zájmy nás spojovali vždycky. S přibývajícím věkem se přidala další témata. Ale to poslední? To mě šokovalo.
Petr mi vyprávěl, že naše poslední setkání bylo vykoupený tím, že jeho dvě děti dostali bezdůvodně na zadek od jeho tchýně. Nejdřív jsem si myslel, no bože, ty naděláš! Za nás platilo - Škoda každé rány, která padne vedle! A žijeme? A jak! Jako dobrý přítel jsem si vyslechl celý příběh.
Když jsme se posledně viděli, jeho žena šla s kamarádkami ze střední školy taky večer ven. Takže jejich dvě děti, hlídala tchýně. Prý se rozváděla, tak aby přišla na jiný myšlenky. Jenže bába asi byla nějaká nervní a místo aby si užívala vnoučat, tak obskakovala toho dědka, co se s ním rozvádí. Starší vnouček napjatou atmosféru špatně nesl a byl mrzutý. Dával to prý patřičně najevo a chytla to i mladší ségra. Prarodiče si s tím neuměli, nebo nechtěli poradit. A místo aby děti uklidnili a objali, tak jim dali, oběma, na zadek. Děti na takové jednání ale nebyly zvyklé a tak spustili hysterii a žena mýho kámoše musela za dětma. U rodičů prý udělala průvan, sebrala děti a odjeli jinam.
Takže na pivo má dnes omezený čas, aby se stihli s ženou vystřídat na drink se starýma kamarádama. Hlídání totiž nemají. Prarodiče jsou urážení a neomluvili se za své hrubé chování. A já jsem trochu v šoku, protože nějak nevím, co na to Petrovi říct. Tak se s ním za chvíli rozloučím, aby se mohl s ženou vystřídat u dětí.
Já si dávám ještě jednu plzničku a přemýšlím, jestli to takhle teď s dětma hrotí každej. Nebo mám já zastaralej názor? Možná je to i tím, že sám dítě teprve mít budu. Co myslíte?
