Článek
Jenže jeden nenápadný rozhovor s lékařem a následný test DNA mu převrátil život vzhůru nohama. Výsledek? Natálka není jeho dítě. Jak se s tím vyrovnat? Co teď? Petr stál před rozhodnutím, které otřáslo celým jeho světem.
Když pravda bolí víc než cokoliv jiného
Petr měl vždycky zdravotní problémy s krevním tlakem, a tak ho jeho lékař poslal na preventivní testy. Během běžné kontroly padla řeč na krevní skupiny. „Vaše dcera má krevní skupinu AB? To je zvláštní… S vaší krevní skupinou by to nebylo možné,“ prohodil doktor nevinně.
Petr se tomu nejdřív zasmál. „To musí být chyba, ne? Možná jsme se spletli,“ řekl, ale už v tu chvíli v něm začal hlodat nepříjemný pocit. Když se vrátil domů, strávil večer hledáním informací o dědičnosti krevních skupin. Čím víc se do toho nořil, tím silnější byla jeho nejistota. Nakonec si objednal test DNA.
Den, kdy přišly výsledky, se mu navždy vryl do paměti. Seděl u kuchyňského stolu, ruce se mu třásly, když otevíral obálku. „Pravděpodobnost otcovství: 0 %.“
Srdce mu bušilo jako splašené. Přelétl dokument očima několikrát, ale slova se neměnila. Nebyl otcem Natálky.
Zhluboka se nadechl, snažil se ovládnout třesoucí se ruce. Po chvíli sbíral odvahu, aby se postavil pravdě. Musel se zeptat. Musel vědět.
Když večer dorazil domů, jeho manželka Veronika zrovna uspávala Natálku. Čekal, až se vrátí do obýváku, a pak jí podal obálku. „Můžeš mi to vysvětlit?“
Viděl, jak zbledla. Ruce sevřela v pěst. „Péťo… já… já ti to chtěla říct, ale bála jsem se…“ zašeptala.
A pak přišla pravda, která mu srazila dech.
Kukaččí děti – častější, než si myslíte
Petrův příběh není ojedinělý. Fenomén tzv. kukaččích dětí – tedy situace, kdy muž vychovává dítě, které není jeho biologické, aniž by o tom věděl – je překvapivě běžný. Přesné údaje o výskytu se liší, protože ne každý případ se odhalí. Některé studie uvádějí, že až 10 % dětí má jiného biologického otce, než jakého uvádí rodný list. Jiné výzkumy toto číslo snižují na 1–3 %. I tak to znamená, že statisíce mužů vychovávají děti, aniž by tušili, že nejsou jejich.
Jak se na to nejčastěji přijde?
Dříve byly podobné případy odhalovány jen výjimečně. Moderní medicína a technologie ale způsobily, že pravda často vyjde najevo i tam, kde by ji nikdo nehledal. Existuje několik nejčastějších situací, kdy se muž dozví, že dítě není jeho:
- Testy DNA z vlastní zvědavosti – s rozvojem genetických testů si dnes může kdokoliv objednat test otcovství anonymně a levně. Často k tomu dojde kvůli podezření z nevěry nebo jen pro jistotu. Někdy je to ale i pouhá zvědavost – například při hledání rodinného původu přes populární genealogické testy.
- Lékařská vyšetření – Podobně jako v případě Petra se mnoho mužů pravdu dozví náhodně při lékařské prohlídce. Nejčastějším spouštěčem je nesrovnalost v krevních skupinách rodičů a dítěte. Dalším případem může být potřeba krevní transfuze nebo transplantace orgánu – pokud se ukáže, že dítě a otec nejsou kompatibilní, začne se pátrat po důvodech.
- Rodinné přiznání – V některých případech matky přiznají pravdu samy – někdy pod tlakem výčitek svědomí, jindy až ve chvíli, kdy hrozí, že se tajemství stejně provalí. Stává se i to, že pravda vyjde najevo až po smrti matky, když se například najdou staré dopisy nebo deníky.
- Podobnost (nebo naopak nepodobnost) dítěte s otcem – Často se stává, že muž začne pochybovat, když si začne všímat, že dítě vůbec nevypadá jako on, zatímco má podezřele mnoho rysů někoho jiného – například blízkého přítele rodiny nebo kolegy z práce.
Historie a společenské dopady
Fenomén kukaččích dětí je známý po celá staletí. V minulosti však odhalení bylo velmi vzácné, protože neexistovaly žádné genetické testy. Ženy v minulosti často tajily skutečné otcovství dítěte, aby ochránily své manželství nebo aby zajistily dítěti lepší životní podmínky.
V některých kulturách byla nevěra ženy přísně trestána, a proto se pravda mnohdy nikdy nedozvěděla. Naopak v jiných společnostech nebylo až tak důležité, zda je muž skutečným otcem – důležité bylo, že dítě bylo přijato do rodiny a muž se o něj staral.
Dnes, v době testů DNA, se však pravda odhaluje mnohem častěji a psychologické dopady na rodiny mohou být obrovské. Muž, který celý život věřil, že dítě je jeho, se musí vyrovnat nejen se ztrátou biologického pouta, ale také s pocitem zrady a podvodu.
Jak se s tím vyrovnat a co dál?
Zjistit, že dítě, které jste celá léta milovali, není vaše, je obrovský šok. Pocit zrady, vzteku, smutku a bezmoci je naprosto přirozený. Petr cítil, že se mu bortí celý svět. Měl chuť odejít a už se nikdy nevrátit. Ale pak se podíval na Natálku, která si hrála se svým oblíbeným plyšákem, a něco v něm se zlomilo. Ona za nic nemůže.
Každý muž v takové situaci reaguje jinak. Někteří se rozhodnou vztah s dítětem udržet, jiní se cítí natolik zrazeni, že ho už nedokážou vnímat jako své. Důležité je dát si čas, nejednat v afektu a ideálně vyhledat odbornou pomoc. Psycholog může pomoci s pochopením emocí i s rozhodnutím, jak dál.
Ať už se muž rozhodne jakkoli, je zásadní mít na paměti jedno – dítě není viníkem této situace. A i když genetika hraje svou roli, skutečné otcovství je mnohem víc než jen biologický fakt.
Zdroje: Stoplusjednicka.cz, Lidovky.cz
