Článek
Nejdřív jsem myslela, že měl nehodu. Volala jsem do nemocnic, na policii, obvolala kolegy. Nikdo o žádném školení nevěděl. Mobil byl vypnutý. Po týdnu jsem šla na služebnu s fotkou a pocitem, že se každou chvíli zhroutím. Policie ho zařadila mezi pohřešované. Roky běžely. Děti vyrostly. Naučila jsem se přežít sama, i když ve mně pořád zůstávala malá naděje.
Až jednoho dne mi sestřenice poslala zprávu z dovolené v Polsku. „Viděla jsem ho. Má plnovous, ale poznala bych ho kdekoliv. Měl dítě, které mu říkalo tati.“
Zjistili jsme, že žije ve Wrocławi pod jiným jménem. Pracuje tam, má dům, novou partnerku a dceru. Neměl žádnou nehodu ani neztratil paměť. Jen nás vymazal ze života.
John Darwin: Zmizel na kajaku, vrátil se s příběhem o amnézii
John Darwin byl pojišťovací úředník z Anglie, který jednoho dne vyrazil na projížďku na kajaku – a už se nikdy nevrátil. Policie po něm pátrala, ale brzy byl prohlášen za mrtvého. Jeho manželka inkasovala pojistku, přestěhovala se a začala nový život. Jenže s ním. Darwin ve skutečnosti nikam neodjel – schovával se doma, a když to bylo podezřelé, zmizel do zahraničí.
Po pěti letech se zničehonic objevil na policejní stanici a tvrdil, že si na nic nepamatuje. Lhal. Policie odhalila, že se s manželkou chtěli přestěhovat do Panamy a začít znovu, bez dluhů, bez minulosti. Jejich plán se zhroutil a skončili před soudem. Lidé byli v šoku. Ne proto, že utekl – ale že to tak dlouho vycházelo.
Richard Hoagland: Dvacet tři let žil pod cizím jménem
Richard jednoho dne prostě zmizel. Nechal doma dva syny, manželku a účet plný nezaplacených složenek. Bez varování. Bez dopisu. Bez vysvětlení. Policie po něm pátrala, ale jako by se po něm slehla zem.
Už ho skoro přestali hledat, když se v roce 2016 objevila informace, že žije na Floridě. S jinou ženou. Pod jiným jménem. Dokonce si „vypůjčil“ identitu mrtvého muže a vystupoval jako Terry Symansky. Měl nový život, práci, dům, dítě. A tvářil se, že minulost nikdy neexistovala.
Když ho zatkli, vůbec se nehroutil. Jen suše řekl, že měl dost. Že se cítil ztracený. A tak si prostě vymyslel jiný život. Jeho synové o něm mluvili jako o duchovi – byl mrtvý, dokud ho znovu nenašli.
Xavier Dupont de Ligonnès: Mrtvá rodina, živý muž?
Tenhle případ je úplně jiná liga. Xavier byl vážený otec rodiny ve Francii, žil v krásném domě s manželkou a čtyřmi dětmi. A pak jednoho dne celá rodina zmizela. Po několika dnech začali sousedi něco tušit. Policie dům prohledala a objevila hrůzný nález – pod terasou byla zakopaná těla všech čtyř dětí i matky.
Xavier zmizel. Kam? Nikdo neví. Stopy vedly přes Francii, pak se ztratily. Spekuluje se, že se ukrývá v klášterech, že má falešnou identitu. Někteří věří, že je mrtvý. Jiní, že někde žije. Sám. Možná s novou rodinou.
Dodnes se neví, jestli ho někdo pomáhá krýt, nebo jestli byl tak geniálně připravený. Ale jisté je, že zmizel z povrchu země. A pokud opravdu žije, dívá se každé ráno do zrcadla s vědomím, co za sebou nechal.
Proč někteří muži mizí beze stopy?
Je zvláštní, jak často si lidé myslí, že zmizení je spojeno s kriminálním případem, únosem nebo nehodou. Pravda ale někdy bolí mnohem víc – zmizí, protože chtějí. Protože už nechtějí být tím, kým byli.
Někteří utečou před dluhy, jiní před odpovědností, další se prostě sesypou pod tlakem. Žádný rozvod, žádná hádka, žádná terapie. Jen kufr, ticho a prázdná židle u stolu. A pak nový život. Možná lepší, možná jen jiný.
Zní to jako něco, co se nestává. Ale stává. Častěji, než si přiznáváme. Zmizení dospělého člověka není v mnoha zemích trestné – pokud nespáchal zločin, má právo odejít. A tak zatímco rodiny trpí a hledají, někteří lidé si mezitím zakládají nové rodiny, mění si jména a dívají se dopředu. Jako by minulost neexistovala.
Možná to nejděsivější na tom všem je, že se to může stát komukoliv. A že ten, kdo jednoho dne zavře za sebou dveře, už je nikdy nemusí otevřít.
