Článek
Může takové rozhodnutí skutečně přinést klid, nebo naopak způsobí ještě větší bolest? Příběh Jany ukazuje, že odpuštění někdy není cestou k uzdravení.
Odpuštění je jednou z nejvznešenějších věcí, kterou můžeme udělat. Mnoho lidí věří, že právě odpuštění nám pomáhá uzdravit se a jít dál. Co se ale stane, když odpustíme něco, co hluboce zasáhlo naši důvěru a vztah k druhým? Když se rozhodneme přehlédnout zradu, protože doufáme, že tím zachráníme své vztahy a najdeme ztracený klid? Příběh Jany ukazuje, jak složité je opravdu odpustit a co takové rozhodnutí může způsobit.
Zradu jsem přešla, klid se ale nedostavil
Jednoho večera, když jsem byla na služební cestě, se můj přítel Marek setkal s mou nejlepší kamarádkou Petrou na oslavě narozenin jejich společného známého. Byla to spontánní akce a oba mi druhý den tvrdili, že se to celé „vymklo kontrole“.
„Byli jsme úplně na mol, fakt si skoro nic nepamatuju,“ ujišťoval mě Marek se slzami v očích, když jsem ho s tím konfrontovala. „Nikdy bych ti úmyslně neublížil. Miluju tě, přísahám.“
Petra vypadala stejně zdrceně. „Hrozně mě to mrzí. Vážně. Byla to pitomost, nikdy bych do toho šla, kdybych nebyla tak opilá. Prosím, odpusť mi. Jsi moje nejlepší kamarádka, nechci tě ztratit.“
Slyšela jsem jejich slova a chtěla jsem jim věřit. Říkali mi, že to byla jen chyba způsobená alkoholem. „Za střízliva by se to nikdy nestalo,“ opakovali mi pořád dokola. A já se rozhodla odpustit.
Ale i když jsem se rozhodla jim dát druhou šanci, v hlavě mi neustále běželo, co se stalo. Najednou jsem každou jejich další interakci sledovala s podezíravostí. Marek se mě snažil uklidnit, ale místo abych cítila útěchu, mě jeho slova jen víc znejišťovala.
„Můžeš mi věřit, už se to nikdy nestane,“ opakoval, když mě viděl zírat do prázdna. Ale co když se to opakovalo? Co když přijdou další noci, kdy si dovolí příliš mnoho?
Kamarádství s Petrou se také změnilo. Když jsem se s ní snažila mluvit o čemkoliv jiném, měla jsem pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď. Když mi jednou řekla: „Vždyť už jsme to přece vyřešily, ne? Proč to pořád řešíš?“ měla jsem chuť jí vmést do tváře, jak moc mě to stále bolí.
Pochybnosti a úzkost se staly mými stálými společníky. Odpustila jsem jim, ale za jakou cenu?
Proč odpustit nemusí vždy znamenat uzdravení
Odpuštění je často prezentováno jako klíč k vnitřnímu míru. Jenže ne každá rána se dá zahojit tím, že ji ignorujeme nebo potlačíme. Když někdo zradí naši důvěru, je normální cítit bolest, zlost, smutek. Pokud se rozhodneme odpustit, aniž bychom skutečně přijali a zpracovali své emoce, riskujeme, že se zranění bude vracet znovu a znovu.
Psychologové upozorňují na to, že pokud odpouštíme příliš rychle nebo z nesprávných důvodů (například ze strachu ze samoty či kvůli tlaku okolí), může to vést k dlouhodobým psychickým problémům, jako jsou úzkosti, deprese nebo problémy s důvěrou. Jana se rozhodla odpustit proto, aby si udržela vztahy, které pro ni tolik znamenaly. Ale její bolest nikam nezmizela, jen se projevovala jinými způsoby.
Jak se s podobnou situací vyrovnat
Pokud jste se ocitli v situaci, kdy někdo zásadně zradil vaši důvěru, je důležité dát si čas. Není žádná povinnost odpustit hned nebo vůbec. Klíčem je zpracovat vlastní pocity a najít způsoby, jak se s nimi vypořádat.
Pro některé lidi může být pomocná terapie, kde mohou své pocity bezpečně ventilovat a pochopit je. Důležité je také přiznat si, že odpuštění nemusí nutně znamenat znovuobnovení vztahu nebo návrat k původnímu stavu. Odpuštění může být vnitřním procesem, který vede k osvobození se od negativních emocí, ale ne nutně k opětovnému sblížení s tím, kdo nám ublížil.
Pokud si nevíte rady, je vždy lepší vyhledat odbornou pomoc. Naučit se důvěřovat znovu – ať už druhým, nebo sobě samým – je proces, který vyžaduje čas, trpělivost a pochopení.
