Článek
Rodičovství není soutěž o vyčerpání
Zkusme si to spočítat bez emocí. Týden má 168 hodin. Většinu z nich spolyká práce, spánek, domácnost a povinnosti. Víkend má být chvíle, kdy si člověk aspoň trochu vydechne. Jenže jakmile děti začnou křičet, honit se po bytě a testovat pevnost nábytku, klid je ten tam.
Naši rodiče to měli jednoduché. Poslali nás ven, nebo nás posadili k televizi. Nikdo neřešil modré světlo ani dopamin. Kupodivu jsme to přežili a většina z nás funguje normálně.
Mýtus „aktivního rodiče“
Dnes ale vládne ideál dokonalého rodičovství. Rodič musí být pořád zapojený, kreativní, trpělivý a plný energie. Vymýšlet hry, rozvíjet potenciál, podporovat správné podněty. Jenže realita je jiná. Vyčerpaný rodič není lepší rodič jen proto, že se snaží „vydržet“.
Já to beru jednoduše: nervózní otec je horší než otec, který si na chvíli sedne, zatímco si děti hrají na tabletu.
Jedna hodina klidu
Byla sobota, žena odešla nakoupit a doma to začalo vřít. Polštářová válka, křik, slzy. Věděl jsem, že jestli se to nezlomí, exploduju já. Sáhl jsem po tabletech.
„Máte hodinu. Buďte potichu,“ řekl jsem.
A byl klid. Skutečný klid. Seděl jsem v křesle, pil teplé kafe a měl pocit, že jsem situaci zvládl. Neutekl jsem. Jen jsem použil nástroj, který fungoval.
Návrat a rozsudek
Idyla skončila s otevřením dveří. Manželka uviděla děti s tablety, mě v křesle a bylo jasno. Následovala přednáška o závislostech, dopaminu, pasivitě a „líném rodičovství“. Tablety zmizely, děti začaly brečet a já byl označen za viníka.
Já viděl hodinu klidu a rodiče, kteří se nezblázní. Ona viděla ohrožení vývoje našich dětí.
Není to o nezájmu
Nemám děti proto, abych je odkládal. Miluju je. Hraju si s nimi, chodím ven, blbneme. Jen odmítám představu, že každá minuta musí být výchovná a smysluplná.
Technologie nejsou zlo. Jsou součástí světa, ve kterém děti vyrůstají. Minecraft pro mě není tupé zírání, ale hra. Pro manželku je to jen další důkaz selhání.
Dvě představy lásky
Když řeknu, že jsem vyrůstal na pohádkách a jsem v pohodě, slyším odpověď: „Doba je jiná.“ Možná ano. Je plná strachu, že rodič musí být dokonalý, jinak dítě selže.
Můj jazyk lásky je jednoduchý: zajistit klid, bezpečí a rovnováhu.
Ten její je: neustálá stimulace a rozvoj.
A možná se ani jeden z nás nemýlí úplně. Jen by bylo fajn, kdyby hodina ticha nebyla považována za rodičovský zločin.
