Do Bulharska jezdí socky. Já si raději dopřeju Dubaj

Možná to zní arogantně. Možná někoho urazím. Ale už mě nebaví dělat, že všechny dovolené jsou si rovné. Nejsou. A stejně tak nejsou stejné ani důvody, proč kam kdo jezdí.

Když slyším, že někdo jede do Bulharska, většinou následuje věta: „Bylo to levné.“ A tím to hasne. Žádný zážitek, žádná výjimečnost, žádný pocit, že jsem si něco dopřál. Jen all inclusive, plastový náramek, pivo v kelímku a boj o lehátko v šest ráno.

Nechápu, proč bych měl celý rok makat, šetřit, stresovat se a pak se odměnit tím, že budu jíst průměrné jídlo v hotelové jídelně a koupat se v moři plném lidí. To není relax. To je jen změna prostředí.

Ano, je to „dostupné“. Ano, děti si pohrají. Ale přestaňme si lhát, že je to nějaký životní zážitek. Ve skutečnosti je to kompromis. A často hodně bolestivý.

Když letím do Dubaje, necítím se provinile. Cítím, že si dopřávám. Čistota, servis, prostor, klid. Nikdo vás neokřikuje, nikdo se nemačká, nikdo neřeší, kolik stojí drink.

Je to jiný svět. A ano, stojí víc peněz. Ale přesně proto tam jedu. Protože dovolená pro mě není o tom „aby to vyšlo co nejlevněji“, ale aby to stálo za to.

Nejvíc mě fascinuje, jak se lidé okamžitě urazí. „Co si myslíš, že jsi?“ „Ne každý na to má!“ Ano. To je pravda. A právě proto by bylo fér si přiznat, že někdo prostě chce víc a jiný je smířený s málem.

Neříkám, že všichni musí jezdit do luxusu. Říkám jen, že bychom měli přestat předstírat, že levná dovolená je automaticky stejně hodnotná jako ta prémiová. Není. A nikdy nebyla.

Někdo je šťastný v kempu, někdo v pětihvězdičkovém hotelu. Problém nastává ve chvíli, kdy se z nouze začne dělat ctnost. Kdy se levné vydává za „autentické“ a drahé za „zbytečné“.

Já to mám jednoduché. Nechci dovolenou, ze které se vrátím unavený. Nechci řešit peníze na místě. Nechci slevy, chci kvalitu.

A klidně budu ten „arogantní“. Protože raději budu arogantní v Dubaji než frustrovaný na pláži, kde se šetří úplně na všem – kromě výmluv.