Článek
Ewa Farna ve své písničce zpívá: „Dělá mi dobře, když dělám to dobře.“ Ona sama se svou diagnózou ADHD přesně ví, o čem mluví, a v té písni to dokonale popisuje. Jenže pro lidi s neklidnou myslí a odlišným zapojením mozku má tenhle refrén i dokonce mnohem hlubší, mnohem temnější druhou stranu. Nám totiž ke klidu nestačí jen vědomí, že svou práci děláme poctivě. My k tomu potřebujeme čistý vzduch, férové prostředí a absolutní absenci falešných póz. Pokud máte ADHD, narodili jste se s patologickou alergií na nespravedlnost a vestavěným radarem na pokrytectví.
Jenže co se stane, když věci zrovna „dobře“ neděláte? Pak se váš vnitřní svět promění v drsnou hru na nebe, peklo, ráj.
Sami se v životě často dokážeme vnitřně smířit s tím, že neodvedeme stoprocentní výkon. Řekneme si, že osmdesát procent hotové práce v tom věčném chaosu bohatě stačí. Jenže vteřinu poté, co nám někdo těch chybějících dvacet procent vyčte, pro nás těch osmdesát procent úspěchu okamžitě přestane existovat. Přestaneme je vidět.
Když něco udělám dobře, beru to jako standard, nutnost a zároveň jako zázrak. Standard – protože tohle se přece ode mě automaticky očekává, ne? Nutnost – protože když to není udělané dobře, tak je to prostě blbě, nebo pozdě, nebo to pro jistotu není udělané vůbec. A jako zázrak? Protože mám pocit, že se mi to málokdy opravdu dobře povede.
Mám pocit, že často udělám tisíc a jednu věc, nebo možná jen ty úplně základní, bez kterých rodina nepřežije. Přece normálně chodím do práce, dělám dětem svačiny, chystám snídaně, vařím denně teplé jídlo, myju nádobí, používám pračku a sušičku, provádím základní každodenní úklid, domácí přípravu s dětmi do školy a k tomu ještě občas dělám něco na zahradě.
A pak prostě jenom týden neutřu prach.
A v tu vteřinu je to tady. Jako by celý ten každodenní vyčerpávající maraton vůbec nic neznamenal. Všechno je smazáno. Když pak přijde někdo zvenčí a řekne mi: „Tohle jsi neudělala,“ neohradím se. Neodmlouvám. Možná se tiše snažím vysvětlit okolnosti, proč to tak dopadlo, ale uvnitř je to stoprocentní zásah. Z té situace totiž vždycky odcházím s naprosto ochromujícím pocitem. Ne s tím, že JSEM TO UDĚLALA ŠPATNĚ. Ale s tím, že JSEM ŠPATNĚ já sama.
Kdo to nezná, ten to nepochopí. Je to děsný pocit naprosté marnosti a zoufalství.
O to magičtější moment ale nastane, když se tenhle náš vnitřní kód podaří prolomit. Před pár hodinami jsem seděla na zpětné vazbě s nejvyšším šéfem u nás ve firmě. Je to člověk nesmírně zatížený na tabulky, procesy a přísný korporátní řád, takže můj vnitřní radar na katastrofy už dopředu blikal červeně.
Čekala jsem seznam mých manažerských selhání a chybějících dvaceti procent. Jenže on mě totálně odzbrojil. Pojmenoval drobné logistické detaily v organizaci projektů, ale pak mi na rovinu řekl, že mám obrovský potenciál a věci dělám skvěle. Ocenil přesně ty lidské kvality a tu autentičnost, kterých si na sobě sama v tichosti cením, ale málokdy jim věřím. Můj věčný syndrom podvodníka v tu vteřinu utichl.
A přesně proto my s touhle divokou hlavou tak strašně moc potřebujeme chválit. Proto nutně potřebujeme vnější ujištění. Pochvalou od nás totiž okolí získá naprosto všechno. Když máme konečně ten prchavý pocit, že to děláme dobře, uděláme pro druhé cokoli. Uděláme všechno, vždycky a pro všechny. Rozkrájíme se. Ale ten vnitřní motor pochybností v naší hlavě bez vnějšího ujištění bleskově vyhasne a propadne se do čistého pekla.
Za touhle naší zranitelností přitom nestojí žádná přehnaná touha po dokonalosti. Je to čistá touha po přijetí. Nesouhlas okolí pro nás není útokem na naše ego. Nesouhlas s tím, jak věci vypadají, když se snažíme na maximum, je pro nás podvědomým rozsudkem vyčlenění ze společenství. Proto to tak strašně vnitřně bolí. A proto to zvenčí pak tak často mylně vypadá, že nejsme soudní, že jsme přecitlivělí nebo příliš egoističtí.
A ne, nemusíte nám mazat med kolem pusy (protože to stejně vycítíme) ani ignorovat věci, které děláme a vás to štve, ale dejte nám najevo, že řeč je o prachu na poličce, ale nic to nemění na tom, co pro vás znamenáme a že existuje i mnoho věcí, které děláme jedinečně a dobře.
Co o tom říká moderní věda?
Jak ve své knize ADHD 2.0 popisuje americký psychiatr Edward M. Hallowell, dospělí s touto diagnózou velmi často trpí fenoménem zvaným RSD (Rejection Sensitive Dysphoria) – extrémní citlivostí na odmítnutí. Kvůli vrozenému deficitu dopaminu nedokáže mozek filtrovat přicházející emoce, takže i drobnou poznámku o chybějících dvaceti procentech vyhodnotí amygdala jako fatální ohrožení života a spustí hluboké pochybnosti o vlastní lidské hodnotě.
Tento stav doplňuje lékař Gabor Maté ve svém přelomovém díle Roztěkaná mysl. Vysvětluje, že tyto hrozné vnitřní propady nejsou chybou charakteru, ale přímým důsledkem odlišného zapojení mozkových center, která bez transparentního a bezpečného vnějšího ujištění podléhají chronickému pocitu vnitřního chaosu.
💡 Pedagogický a organizační tip:
Technika „Obrácené laskavosti“ aneb Chovejte se k sobě jako ke svému nejlepšímu příteli.
Lidé s ADHD a neurodivergentním nastavením mají často obrovskou kapacitu pro empatii – pro druhé by se rozkrájeli, prožívají jejich těžkosti, omlouvají jejich chyby a dýchali by za ně. Když ale uděláme chybu my sami nebo neutřeme ten pověstný prach a někdo nám to vyčte, náš vnitřní kritik nás bez milosti zbičuje. Pokud se nacházíte v období, kořeněném neustálými výčitkami z okolí, kdy se cítíte sami a pochybnosti vás táhnou ke dnu, aplikujte trik „Obrácené laskavosti“.
Když se vám v hlavě spustí kolovrátek, jak jste nemožní a že jste celkově špatně, na chvíli se zastavte a představte si, že by přesně tu stejnou věc udělala vaše milovaná kolegyně, dcera nebo nejlepší kamarádka. Vyčetli byste jí to? Řekli byste jí, že je líná a neschopná? Určitě ne. Objali byste ji, uvařili jí kafe a řekli jí, že toho táhne na zádech strašně moc a dělá to skvěle. Začněte v těchto těžkých chvílích mluvit sami se sebou přesně tímto tónem. Zasloužíte si stejnou ohleduplnost, jakou tak nezištně rozdávate celému svému okolí.
Chystá se kniha „ADHD? No, ty vole!“
Baví vás moje texty a chcete se osobnější formou dozvědět víc o tom, jak přežít s divokým mozkem v nedokonalém světě? Sledujte můj profil zde na Seznam Médium, ať vám neuniknou žádné další články a chystané novinky z mé připravované knihy.
Děkuji, že letíte se mnou ✈️ 👑
Vaše Meggie McCaiová
Použité zdroje:
* Hallowell, Edward M. a Ratey, John J. ADHD 2.0. Praha: Jan Melvil Publishing, 2022.
* Maté, Gabor. Roztěkaná mysl: Původ a léčení poruch pozornosti. Praha: PeopleComm, 2021.
* Miková, Šárka. Nejsou stejné: Jak přístup k dětem respektuje jejich typ osobnosti. Praha: Teorie typů, 2018.
* Vlastní nebe, peklo, ráj
