Článek
Představte si učitele, který dokáže strhnout celou třídu puberťáků, vymyslet úžasnou interaktivní hru, během minuty uklidnit hádku a sršet energií tak, že by mohl napájet menší elektrárnu. A pak témuž učiteli položíte na stůl hromadu nových učebnic a arch papíru, kam má ručně přepsat patnáctimístná evidenční čísla. V tu chvíli uvidíte, jak z něj vyprchá veškerý život. Člověk, který před chvílí zářil, najednou kouká do papíru jako do černé díry a prožívá čisté exekutivní utrpení.
Přesně takhle začal můj druhý den se šesťáky.
Pohltil mě provoz – papírování, přihlášky, změny údajů a výběr peněz na společný výlet. Než jsem se nadála, první hodina byla v tahu a já totálně zapomněla na domluvenou schůzku s vedením kvůli učebnicím. Normální člověk by propadl depresi. Učitel s ADHD z toho udělá nejlepší hru roku.
Když se ukázalo, že pro knihy musíme dojít až druhou hodinu, vyhlásila jsem Expedici Učebnice. Do čela jsem postavila nového žáka, který naši školu vůbec nezná, a nechala ho, ať si vybere jednoho „starousedlíka“ jako navigátora. Kluci v čele chytli takové nadšení, že nasadili tempo maratonských běžců a cestou chodbami spolehlivě ztratili polovinu třídy, přičemž decibely jejich hlasů trhaly školní rekordy. A v tu nejlepší chvíli se ze dveří vynořila paní zástupkyně. Místo abych se propadla do země, vsadila jsem na absolutní upřímnost. Děti jsem před ní dobrácky zklidnila a na rovinu přiznala, že jsem kvůli papírování ztratila pojem o čase. Reakce? „V pohodě, já toho mám taky moc.“
Na cestu zpět jsem nasadila novou diverzní dvojici vůdců podle stejného klíče. Výsledek? Smečka nesoucí stohy knih se vracela kompaktně a tiše. Následná reflexe ve třídě pak přinesla fascinující debatu o tom, co znamená skutečné vedení lidí – že lídr sice udává směr, ale hlavně se stará o to, aby mu jeho kmen nikde nezaostal.
Tím ale logistický očistec neskončil. Následovalo otrocké zapisování šesti sad různých učebnic do archů. Když už exekutivní funkce mého mozku vyhlásily totální bankrot, zavelela jsem k ústupu: „Patnáct minut do zvonění, přezouvat se nebudeme, jde se ven hrát Městečko Palermo!“
Venkovní altán nám ale připravil zkoušku vodou. Jedna z aktivních dívek chtěla pomoct vytáhnout křesílko z naskládané věže, jenže v plastové prohlubni stála voda po nočním dešti. Výsledek? Půlka trička kompletně promáčená. Než jsem stihla propadnout vnitřnímu soudu, že jsem to špatně vymyslela, dívka mě uzemnila nádhernou větou: „To nic není, paní učitelko, to není vaše chyba.“ Krizi jsme vyřešili mikinou a chvilkou soukromí na převlečení.
Návrat z venkovní učebny nás ovšem bleskově vrátil nohama na zem. Respektive do trávy. Část dětí to logicky vzala nejkratší cestou přes rozmočený trávník. V bačkorách. Ve třídě jsem jim s klidem řekla: „Ok, hra byla skvělá, ale já si pro příště pamatuju, že jdeme ven jedině v botách. Když stejně lezete na trávu, aspoň se na nás nikdo ze sborovny nebude zlobit.“ Děti chápavě přikývly a v ten moment jsme byli parťáci, kteří drží spolu.
Hned nato se ale ukázalo, že jedna z holčiček stojí opodál, je celá rozhozená a nervózní z nového prostředí a velkého shonu. Přišla za mnou s tichou prosbou, zda by mohla z dalších aktivit zůstat stranou. V tom věku je přechod na druhý stupeň obří zátěž na psychiku. Dřepla jsem si k herní lavičce a dala jí to nejdůležitější, co v tu chvíli potřebovala: absolutní ujištění, že je v bezpečí. Že může být úplně v klidu a jestli chce jen sedět a koukat, nebo se zapojit, je to čistě na ní. O pár minut později už celá třída seděla natlačená na třech velkých lavičkách, smích se rozléhal altánem a ty malé, vyjukané duše v tu chvíli netížil vůbec žádný balvan.
Jenže pohled na hodiny přinesl další infarkt. Do konce vyučování zbývala hodina a půl a my neměli hotové jmenovky ani finální verzi třídních pravidel. Vsadila jsem na společnou práci. Rozdala jsem čtvrtky, instruovala je, jak s nimi neplýtvat, a zatímco oni tvořili své jmenovky, já jsem na vedlejší stůl sepisovala finální verzi našich třídních zákonů.
V ten moment nastalo něco, co každý pedagog miluje: absolutní tvořivé ticho. Dvě kreativní flow spojená v jedné místnosti. Když bylo hotovo, pravidla jsem jim přečetla, vysvětlila a dala jim prostor. Schválili je bez jediné námitky. To nejkrásnější ale přišlo na závěr. Jakmile děti dokončily jmenovky, polovina třídy se sama od sebe vrhla na společné výtvarné zpracování našich pravidel na velký plakát. Fascinovalo mě, jak přirozeně zafungovala dělba práce. Nejdříve k tomu zasedli samí kluci, kteří tlustou černou fixou vytvořili pevnou, ostrou kostru písmen. Hned po nich nastoupily holky a dodaly barevné, vlídné detaily a obtažení. Bez příkazů, bez organizování dospělými. Jako jeden tým, jeden kmen.
Stála jsem tam nad nimi a cítila obrovskou hrdost.
Co o tom říká moderní věda?
Jak ve své knize Driven to Distraction uvádí americký psychiatr Edward Hallowell, lidé s ADHD mají sice narušené vnímání času a bojují s byrokracií, ale disponují obrovskou zbraní: vysokou emoční inteligencí a schopností okamžitě přepnout z administrativního vyhoření do plné empatické přítomnosti v momentech, kdy druzí potřebují pomoc. Když se v okolí objeví emočně vypjatá situace nebo nejistota dítěte, ADHD mozek se okamžitě zaostří a dokáže jednat s neuvěřitelným citem a klidem.
Uznávaný odborník Dr. Thomas E. Brown ve svých výzkumech exekutivních funkcí potvrzuje, že lability v pracovní paměti a neschopnost organizovat papíry nijak nesnižují schopnost člověka excelovat v sociálních a interaktivních profesích. Naopak, neurodivergentní učitelé často dokážou vytvořit mnohem flexibilnější a bezpečnější prostředí pro žáky, kteří sami zažívají úzkost, stres nebo přetížení z nového kolektivu.
Psychoterapeutka Sari Solden ve svých pracích o dospělých s ADHD zdůrazňuje, že schopnost validovat emoce a okamžitě sejmout z druhých pocit viny (což učitelka udělala jak při logistické chybě s trávou, tak při nejistotě studentky) je klíčovým faktorem pro budování zdravé sebeúcty. Děti si nepamatují, jak přesně učitel vyplnil papíry, ale pamatují si, jak se vedle něj cítily v momentě své největší zranitelnosti.
💡 Pedagogický a organizační tip:
Pokud se ve své třídě nebo týmu dostanete do momentu, kdy jsou lidé přetížení byrokracií nebo zažívají nečekanou krizovou situaci, použijte techniku „Okamžitého odtlakování ventilu“. Zahoďte plány, změňte prostředí (klidně v bačkorách na vzduch) a zařaďte nízkoprahovou, statickou společnou aktivitu (jako je hra v kruhu na lavičkách). Společný smích a fyzická blízkost bez výkonnostního tlaku dokážou během několika minut resetovat nervovou soustavu celého kolektivu a obnovit pocit bezpečí.
Chystá se kniha „ADHD? No, ty vole!“
Bavil vás tento článek? Toto téma a desítky dalších mých osobních, syrových i absurdních příběhů ze školního kabinetu a rodinného života najdete v mé připravované autobiografické knize s pracovním názvem „ADHD? No, ty vole!“. Knihu píšu pod svým spisovatelským pseudonymem Meggie McCaiová.
Chcete, aby kniha spatřila světlo světa rychleji, nebo vás zajímá, jak moje divoké hříbě v hlavě bojuje s rigidním systémem dál? Sledujte můj profil, dávejte lajky a sdílejte tyto texty. Každá vaše reakce a podpora mě posouvá blíž k cíli a sakum prásk zrychluje moji cestu k vydání.
Děkuji, že letíte se mnou! ✈️👑
P.S. Moje články a chystaná kniha vznikají s jediným cílem – přinést porozumění tam, kde doteď byly jen výčitky. Pokud máte pocit, že je toto téma ve společnosti důležité a text vás osobně zasáhl, můžete mě na mé autorské cestě podpořit příspěvkem na jedno virtuální kafe, sušenku, nebo třeba jen bonbón v hodnotě jedné pětikoruny.
Je to pro mě ten nejkrásnější signál, že moje práce má reálný smysl.
Děkuji!
Meggie McCaiová
Použité zdroje:
* Hallowell, E. M., & Ratey, J. J. (1994). Driven to Distraction: Recognizing and Coping with Attention Deficit Disorder. Ballantine Books.
* Brown, T. E. (2017). Outside the Box: Rethinking ADD/ADHD in Children and Adults. American Psychiatric Association Publishing.
* Solden, S. (2012). Women with ADHD: Embrace Your Differences and Transform Your Life. Publishers Group West.
* Vlastní zkušenosti
