Článek
V minulém článku jsem psala o tom, jak ochromující dokáže být pro dospělého člověka s ADHD neustálý strach z kritiky a jak bytostně potřebujeme vnější ujištění, že věci děláme dobře.
Když se ale každý den zavřu do třídy se svými žáky, vidím tenhle dospělý vzorec chování v přímém přenosu v dětském bledě modrém provedení.
Stojíte před tabulí. Zadání úkolu vysvětlíte jasně, srozumitelně, v bodech, podtrháte klíčová slova. Domluvíte.
V tu vteřinu vystřelí ruka a ozve se ta pověstná věta, která spoustu učitelů a rodičů spolehlivě vytáčí k nepříčetnosti: „A paní učitelko, co mám vlastně dělat?“
Tradiční, unavená reakce dospělého bývá: „Už zase jsi nedával pozor! Kdyby ses raději soustředil, místo toho koukání z okna.“ Jenže já v téhle situaci zatahuji pomyslnou záchrannou brzdu. Když totiž k tomu dítěti (které má podle mého názoru ADHD a divoký neurodivergentní mozek) přijdu blíž a tu otázku mu otočím: „A co si myslíš ty? Řekni mi, jak to chápeš,“ stane se fascinující věc. To dítě mi v devadesáti procentech případů bleskově a naprosto přesně odříká celé zadání úkolu. Ví to. Slyšelo mě.
Proč se tedy ptá?
Protože si jednoduše není jisté.
Ne zadáním, ale sebou!
Děti s neklidnou myslí totiž nežijí v líném nezájmu. Žijí v permanentním vnitřním chaosu a pod neustálým tlakem strachu, že zase něco udělají špatně. Jejich mozek s nimi hraje divokou hru na schovávanou. Ony sice mají v hlavě poskládaný obraz toho, co po nich chci, ale chybí jim vnitřní exekutivní jistota, že ten obraz je správný. Potřebují ujištění. Nutně. Jenže jsou ještě malé a neumí svou potřebu bezpečí zformulovat jinak, a tak z nich prostě vypadne to mechanické, nešťastné „Co mám dělat?“, které z nich v očích okolí zbytečně dělá nepozorné ignoranty.
Přeformuluj otázku, změníš mu život
Jako učitelka se snažím tyhle děti nebičovat výčitkami, ale chránit je a dávat jim do rukou funkční nástroje pro život. Proto se je snažím systematicky odnaučit tu pasivní otázku a podsunout jim do úst úplně novou formulaci. Učím je říkat:
„Chápu to správně, paní učitelko, když si myslím, že máme dělat to a to?“
Ta změna je naprosto magická. V tu vteřinu, kdy dítě tuhle větu vysloví, se z pasivního „neználka“, který čeká na další povel, stává aktivní partner v diskuzi. Dítě tím veřejně přizná, že přemýšlelo. Ukáže, že v hlavě má plán, a pouze si žádá o rychlé, bezpečné razítko potvrzení. A já mu ho s obrovskou radostí dám: „Ano, přesně takhle to je, skvělá práce, běž do toho!“ Nejistota a dětský „strach z vyčlenění z kmene“ jsou pro tu chvíli utišeny a dítě může s klidem tvořit.
Co o tom říká moderní věda?
Tento dětský fenomén má velmi přesné vědecké vysvětlení. Jak ve své přelomové knize ADHD 2.0 uvádějí američtí psychiatři Edward M. Hallowell a John J. Ratey, lidé s ADHD trpí chronickým nedostatkem dopaminu v prefrontálním kortexu – tedy v oblasti mozku, která má na starosti plánování, organizaci a takzvanou pracovní paměť. Když má neurodivergentní dítě začít pracovat na úkolu, jeho mozek zaplaví desítky paralelních myšlenek a pochybností. Nedostatek vnitřní jistoty pak vede k exekutivní paralýze.
Lékař Gabor Maté v knize Roztěkaná mysl doplňuje, že neustálé dotazování dětí na již vysvětlené věci je podvědomým voláním po bezpečném kontaktu a ujištění. Dítě s neklidným nervovým systémem potřebuje neustále kalibrovat svůj vnitřní svět podle stabilního dospělého průvodce. Pokud je toto volání po jistotě odbyto křikem nebo trestem za nepozornost, dítě se propadá do pocitu marnosti a mýtu, že je celkově „špatně“, což dramaticky poškozuje jeho školní i osobní rozvoj.
💡 Pedagogický a organizační tip pro rodiče a učitele:
Zaveďte pravidlo „Zrcadlového zadání“
Pokud máte doma nebo ve třídě dítě, které se neustále ptá dokola na to samé, nezakazujte mu otázky a neopakujte zadání hlasitějším hlasem. Zaveďte jednoduché pravidlo Zrcadlového zadání. Když za vámi dítko přijde s otázkou „Co mám dělat?“, s úsměvem ho pohlaďte a řekněte: „Já ti to moc ráda potvrdím, ale nejdřív zkusíme zrcadlo – řekni mi ty sám, jak si myslíš, že to je.“ Jakmile ze sebe plán vysype, naučte ho tu kouzelnou větu: „Příště na mě vybal rovnou: Chápu to správně, že mám…?“ Dáváte mu tím ten nejlepší psychologický trenažér pro dospělý život.
Chystá se kniha „ADHD? No, ty vole!“
Baví vás moje postřehy z reálné školní katedry a chcete vědět, jak přežít s divokým mozkem v našem systému? Sledujte můj autorský profil zde na Seznam Médium, ať vám neuniknou žádné další články a novinky z mé chystané knihy.
Děkuji, že letíte se mnou! ✈️👑
Vaše Meggie McCaiová
Použité zdroje:
* Hallowell, Edward M. a Ratey, John J. ADHD 2.0. Praha: Jan Melvil Publishing, 2022.
* Maté, Gabor. Roztěkaná mysl: Původ a léčení poruch pozornosti. Praha: PeopleComm, 2021.
