Článek
Sedíte v tom už celé týdny a ten podivný pocit vnitřního vzduchoprázdna nekončí. Vlastně se spíš permanentně necítíte, než cítíte. Ze zoufalství sjíždíte internet a v duchu si odškrtáváte další a další položky ze seznamu projevů neurovývojových poruch.
Tohle sedí, tamto taky. Jenže vzápětí vás fackuje pochybnost: Co když je to jen maskování? Co když mě ovládl syndrom podvodníka a já si to celé jen namlouvám?
My s neklidnou myslí máme totiž úžasný dar – dokážeme realitu i vlastní myšlenky podvědomě ohýbat tak, aby to v danou vteřinu vypadalo co nejlépe.
Výsledkem je nekonečný ping-pong v hlavě: Mám ADHD, nebo jsem prostě jen neschopný simulant?
Okolí navíc vaši vnitřní detektivku vůbec nechápe. „Proč to tak hrotíš? K čemu ti ta nálepka bude?“ ptají se s upřímným nepochopením. Jenže pro člověka, kterému dospělý život protéká mezi prsty, to není jen akademická otázka. Je to touha dát svým životním kotrmelcům konečně nějakou logiku. Chcete prostě černé na bílém vidět a slyšet, jestli jste vážně jen líná existence, která neumí přijít včas a kafe si pokaždé zalije tak nešikovně, že hladina drží u samého okraje silou vůle, nebo zda za ten permanentní chaos může odlišně zapojená mozková chemie.
Jenže pak dorazíte do odborné ambulance a zažijete medicínské sci-fi.
Představte si, že přijdete na chirurgii s tím, že vás strašně bolí ruka.
Doktor číslo jedna se na vás sotva podívá a řekne: „Ale prosím vás, žádnou zlomeninu nevidím. Musíte víc posilovat, pořádně odpočívat a tak se neprožívat. Jste prostě hypochondr.“
Přesně takhle to dopadá, když vám po půlhodině pláče autorita oznámí, že jste jen úzkostná a moc přísná na sebe sama.
Přitom by stačilo narazit na Doktora číslo dva, který by udělal pořádný rentgen a řekl: „Vždyť vy máte naštípnutou kost! Je zázrak, že jste s tím doteď dokázala normálně fungovat a pracovat.“ Teprve s takovým přístupem se dá místo nekončící viny začít stavět nový, funkční život.
Bariéra mezi tím, jak náš vnitřní boj vidí nepochopené okolí či zastaralá psychiatrická praxe a jak se skutečně cítíme, přitom není v moderním světě žádným tabu.
Co o tom říká moderní věda?
Jak ve svém přelomovém díle *V rozptýlené mysli* popisuje známý lékař Gabor Maté, podstata ADHD nespočívá v tom, že by člověk nechtěl, ale v odlišném vývoji a fungování mozku. Tento vnitřní motor běží na plné obrátky bez ohledu na to, zda navenek projevujete fyzický neklid. U dospělých, a zejména u žen, se tyto symptomy často skrývají pod závoj takzvaného maskování, kdy dotyčný vynakládá obrovské množství energie na to, aby jeho život vypadal pro okolí normálně, což paradoxně vede k vnitřnímu vyhoření a hlubokým pochybnostem o sobě samém.
Tento fenomén skvěle doplňuje psychiatr Edward M. Hallowell ve své knize *Jak zvládat ADHD*, kde popisuje, že lidé s touto diagnózou mají tendenci neustále pochybovat o svých schopnostech a trpět syndromem podvodníka. Podvědomé ohýbání informací a myšlenek, které člověk dělá, aby v danou chvíli situaci nejlépe ustál, je často jen sofistikovaným obranným mechanismem. Krátké půlhodinové vyšetření postavené na povrchních otázkách pak logicky nedokáže tyto hluboce zakořeněné strategie odhalit a pacient odchází pouze s nálepkou úzkosti.
V domácím prostředí na problematiku sebepřijetí a pochopení vlastních vzorců chování poukazuje také česká autorka a psycholožka Šárka Miková. Ve svých pracích o typech osobnosti zdůrazňuje, že jakmile člověk pochopí biologickou podstatu svého chování, jeho minulé události v životě konečně začnou mít logiku. Přestane se vnímat jako líný či neschopný, což je klíčový krok k tomu, aby vystoupil z nešťastného kruhu sebeobviňování a mohl začít žít kvalitnější život uzpůsobený svému jedinečnému mozku.
### 💡 Pedagogický a organizační tip:
**Technika „Přetečení hrnku“ aneb Vizuální stopka pro exekutivní slepotu.**
Pokud máte tendenci dělat věci na poslední chvíli (nebo si nalévat kafe doslova až po okraj hrnku, protože váš mozek špatně odhaduje hranice a čas), přestaňte se spoléhat na svůj vnitřní odhad. Lidé s ADHD rysy mají takzvanou časovou slepotu. Pomozte si vnějšími smysly. Používejte hrnky s jasnou vnitřní ryskou nebo barevným odlišením horního okraje. V běžném životě si nastavujte alarmy ne na čas, kdy máte někam *dorazit*, ale na čas, kdy musíte *začít vařit kafe nebo obouvat boty*. Jakmile delegujete hlídání hranic na vnější vizuální a zvukové stopky, ulevíte unavenému mozku a přestanete věci podvědomě ohýbat.
### Chystá se kniha „ADHD? No, ty vole!“
Baví vás moje texty a chcete se dozvědět víc o tom, jak přežít s divokým mozkem v nedokonalém světě? Sledujte můj profil zde na Seznam Médium, ať vám neuniknou žádné další články a chystané novinky z mé připravované knihy.
Děkuji, že letíte se mnou ✈️��
Vaše **Meggie McCaiová**
Použité zdroje:
Hallowell, Edward M. a Ratey, John J. Poruchy pozornosti v dětství i dospělosti. Praha: Návrat domů, 2007.
Maté, Gabor. Roztěkaná mysl: Původ a léčení poruch pozornosti. Praha: PeopleComm, 2021.
Miková, Šárka a Stang, Jiřina. Typologie osobnosti u dětí: Využití ve výchově a vzdělávání. Praha: Portál, 2010.
