Článek
Když byly děti malé, měla jsem pocit, že máme se snachou docela dobrý vztah. Nikdy jsme nebyly nejlepší kamarádky, ale respektovaly jsme se. Když potřebovali se synem pohlídat, přijeli jsme. Když byly děti nemocné, nabídla jsem pomoc. A když jsme si brali vnoučata k sobě, snažila jsem se, aby se u nás cítila dobře.
Jenže postupem času začalo přibývat pravidel.
Nejdřív jsme dostali seznam toho, co děti nemají jíst. Potom přišlo omezení sladkostí. Následovalo upozornění, že jim nemáme pouštět televizi. Pak jsme se dozvěděli, že nemáme kupovat určité hračky a že musíme dodržovat jejich večerní režim prakticky na minutu.
Něco jsem chápala. Něco mi připadalo přehnané. Ale pořád jsem si říkala, že jsou to jejich děti a jejich pravidla.
Spor začal obyčejnou sušenkou
Poslední konflikt přitom nevypadal nijak dramaticky. Vnoučata byla u nás jedno odpoledne a já jim ke svačině připravila ovoce, jogurt a několik sušenek. K večeři měly těstoviny se sýrem a zeleninou.
Když si pro ně snacha přijela a děti jí nadšeně vyprávěly, že dostaly sušenky, okamžitě se její výraz změnil.
„Vždyť jsme vám říkali, že jim sladkosti dávat nechceme.“
Namítla jsem, že nešlo o pytlík bonbonů, ale o pár obyčejných sušenek ke svačině. To byla zřejmě chyba. Rozjela se debata o tom, že dlouhodobě nerespektujeme jejich způsob výchovy.
Připomněla mi i další „prohřešky“. Jednou jsem dětem udělala kakao. Jindy dostaly domácí buchtu. Jednou jsme jim pustili dvě pohádky místo jedné. A když u nás přespávaly, dovolila jsem jim být vzhůru asi o půl hodiny déle.
Já tomu říkám pobyt u babičky. Snacha tomu říká nerespektování rodičů.
„Tak je nějakou dobu neuvidíte“
Hádka skončila větou, kterou jsem opravdu nečekala.
Pokud prý nejsme schopni respektovat jejich pravidla, nemůžeme mít děti bez jejich přítomnosti. A protože teď potřebuje „od celé situace odstup“, nějakou dobu se s vnoučaty neuvidíme vůbec.
V první chvíli jsem tomu skoro nevěřila.
Jsme jejich babička a děda. Máme je rádi, nikdy jsme jim neublížili, nikdy jsme je neohrozili. Nejsme nezodpovědní lidé. Celý náš strašný zločin spočívá v tom, že u nás dostanou buchtu, občas sladkost a smějí se večer podívat na pohádku.
Přesto jsme se během jediného večera ocitli v pozici lidí, kterým se děti raději nesvěřují.
Syn stojí mezi námi
Nejvíc mě mrzí postoj syna. Čekala jsem, že se nás alespoň trochu zastane. Místo toho mi řekl, že bychom měli pravidla jeho ženy respektovat, protože jsou to jejich děti.
V jedné věci má samozřejmě pravdu. Jsou to jejich děti.
Nikdy bych vnoučatům nedala něco, na co mají alergii. Nepodávala bych jim jídlo, které jim lékař zakázal. Neporušovala bych zásadní pravidla týkající se jejich zdraví nebo bezpečnosti.
Jenže opravdu musí být návštěva u prarodičů přesnou kopií domácího režimu?
Já jako dítě jezdila k babičce právě proto, že tam byl svět trochu jiný. Dostala jsem něco dobrého, mohla jsem déle ponocovat a babička mi dovolila věci, které doma neprošly. Moji rodiče to věděli a nijak to nenarušilo jejich autoritu.
Dnes mám někdy pocit, že prarodič už nesmí být prarodičem. Má být pouze bezplatným vykonavatelem přesně sepsaných rodičovských instrukcí.
Jenže možná jsme chybu udělali i my
Po několika dnech, kdy první vztek opadl, jsem si musela přiznat i něco nepříjemného.
Snacha nám svá pravidla skutečně řekla. A my jsme některá z nich vědomě nedodržovali.
Ne proto, že bychom ji chtěli provokovat. Připadalo nám jednoduše absurdní řešit jednu sušenku nebo půlhodinu u televize. Jenže právě v tom možná spočívá jádro celého konfliktu.
To, co je pro mě maličkost, může ona vnímat jako jasný vzkaz: „Říkej si, co chceš, u nás si stejně budeme dělat věci po svém.“
A kdyby někdo podobně ignoroval moje pravidla, když byl syn malý, možná bych také nebyla nadšená.
To ale stále nic nemění na tom, že úplné odstřižení prarodičů od vnoučat považuji za nepřiměřené řešení.
Děti jsou nakonec mezi dvěma mlýnskými kameny
Nechci ze snachy dělat nepřítele. Je to máma a má právo rozhodovat, jak bude své děti vychovávat. Stejně tak nechci se synem bojovat o to, kdo má pravdu.
Nejhorší na celé situaci totiž je, že dospělí se hádají, ale následky nesou děti.
Vnoučata byla zvyklá k nám chodit. Mají u nás své hračky, postele, oblíbené hrníčky. Ptají se, kdy zase přijedou. A já nevím, co jim rodiče říkají.
Možná nakonec budeme muset spolknout vlastní hrdost a slíbit, že všechna pravidla budeme dodržovat. Ne proto, že bych najednou uvěřila, že jedna sušenka dítěti zničí stravovací návyky. Ale proto, že mi vztah s vnoučaty stojí za víc než vítězství v rodinném sporu.
Zároveň bych si ale přála, aby i jejich rodiče připustili, že prarodiče nemusí dělat všechno úplně stejně.
Protože babička, která dá vnoučeti kus domácí buchty a dovolí mu o půl hodiny déle ponocovat, nemusí podkopávat výchovu. Možná jen vytváří přesně ty vzpomínky, na které bude dítě jednou s úsměvem vzpomínat.
