Článek
Když jsme spolu začali bydlet, připadalo mi naprosto přirozené, že si všechny společné výdaje rozdělíme napůl. Nájem, energie, jídlo, internet, dovolené. Každý pošle polovinu a se zbytkem svých peněz si může dělat, co chce.
Vlastně jsem na to byla docela pyšná. Nechtěla jsem být žena, kterou živí partner, a už vůbec jsem nechtěla poslouchat, že mi někdo něco platí.
Jenže tehdy jsme vydělávali podobně.
Dnes manžel vydělává přibližně dvakrát tolik co já. Systém se přesto nezměnil. A protože čekáme dítě, začínám nad našimi financemi přemýšlet úplně jinak.
Jemu po zaplacení poloviny zbývá mnohem víc
Na papíře vypadá dělení padesát na padesát dokonale spravedlivě. Jenže stačí si představit jednoduchý příklad.
Jeden z partnerů přinese domů 40 tisíc korun, druhý 80 tisíc. Společné měsíční výdaje jsou 50 tisíc. Každý zaplatí 25 tisíc.
Prvnímu zbude 15 tisíc, druhému 55 tisíc.
Oba přitom zaplatili úplně stejnou částku.
A přesně tady jsem začala pochybovat o tom, jestli stejné znamená také spravedlivé.
Manžel si díky svému příjmu dokáže mnohem snadněji vytvářet rezervu. Může více investovat, spořit a nemusí tolik řešit, jestli si koupí něco dražšího. Já si své výdaje hlídám podstatně víc.
Dlouho jsem to brala jako důsledek toho, že každý vyděláváme jinak. Koneckonců jeho peníze jsou jeho a moje jsou moje.
Jenže do této rovnice teď vstupuje dítě.
Moje kariéra se na čas zastaví. Jeho ne
Za několik měsíců přestanu chodit do práce. Ne proto, že bych se rozhodla dát si dlouhou dovolenou, ale proto, že se nám narodí společné dítě.
Můj příjem klesne. Manželův pravděpodobně ne.
Peněžitá pomoc v mateřství navíc jednoduše neznamená, že žena dostane 70 procent své dosavadní čisté výplaty. ČSSZ uvádí, že PPM činí 70 procent redukovaného denního vyměřovacího základu. Příjem se tedy při výpočtu redukuje podle stanovených hranic.
A pak přijde rodičovská a několik let, během nichž pravděpodobně nebudu vydělávat tolik jako před narozením dítěte.
Právě tehdy mi došlo, jak absurdně by náš současný model mohl vypadat.
Budu doma pečovat o naše dítě, přijdu minimálně na čas o část svého příjmu a zároveň bych měla dál hradit polovinu všech společných nákladů?
Z čeho?
„Ale vždyť dostaneš mateřskou“
Když jsem toto téma opatrně otevřela, manžel neviděl žádný zásadní problém. Budu přece dostávat mateřskou a později rodičovský příspěvek.
Jenže já problém vidím.
Nejde mi o to, aby mi manžel začal posílat kapesné. Právě představa, že bych si po letech vlastní finanční nezávislosti měla říkat o peníze na boty nebo návštěvu kadeřnice, je mi velmi nepříjemná.
Jde mi o něco jiného.
Pokud se dva lidé společně rozhodnou mít dítě a jeden z nich kvůli péči o něj dočasně omezí svou výdělečnou činnost, neměl by finanční dopad tohoto rozhodnutí nést jen on.
Dítě je přece naše společné.
Kdo vlastně zaplatí kočárek, plenky a oblečení?
A pak je tu ještě jedna věc, kterou jsme dříve vůbec nemuseli řešit.
Dítě přinese nové výdaje. Kočárek, autosedačku, postýlku, oblečení, plenky, kosmetiku, léky a později spoustu dalších věcí.
Budeme také všechno dělit napůl?
Připadá mi zvláštní představit si, že budu na rodičovské s výrazně nižším příjmem a večer budeme počítat, kdo koupil plenky za 800 korun a kdo má komu poslat čtyři stovky.
Možná někomu takové uspořádání vyhovuje. Mně ale čím dál víc připadá, že ve chvíli, kdy přichází dítě, přestává být striktní oddělování peněz praktické.
Stejná částka není stejná zátěž
Existuje přitom i jiný model, který mi dnes připadá mnohem logičtější.
Společné výdaje se nemusí dělit podle částky, ale podle příjmů. Pokud jeden vydělává třetinu celkového příjmu domácnosti a druhý dvě třetiny, mohou ve stejném poměru přispívat na společný účet.
Oběma tak společné fungování ukrojí přibližně stejnou část jejich příjmu.
Po narození dítěte se tento poměr samozřejmě může výrazně změnit. Nebo mohou partneři dojít k závěru, že už nemá smysl řešit „moje a tvoje“ tak striktně jako předtím.
Neexistuje asi jediný správný model pro všechny rodiny. Někdo má všechny peníze společné, jiný si nechává oddělené účty a další kombinuje společný účet na domácnost s vlastními penězi.
Problém podle mě nastává ve chvíli, kdy systém vyhovuje především tomu, kdo vydělává víc, zatímco ten druhý se kvůli němu dostává do stále horší pozice.
Nechci být na manželovi finančně závislá
Možná právě to mě děsí nejvíc.
Dnes mám vlastní výplatu, vlastní úspory a pocit, že se o sebe dokážu postarat. Za pár měsíců budu doma s naším dítětem a moje finanční situace bude úplně jiná.
Nechci, aby se ze mě stala žena, která se musí manžela ptát, jestli si může něco koupit. Zároveň ale nechci utrácet vlastní úspory jen proto, abychom mohli dál předstírat, že všechno platíme spravedlivě napůl.
Čím víc o tom přemýšlím, tím méně mi připadá fér, aby člověk, který kvůli společnému dítěti omezí svou práci a příjem, ještě navíc finančně tratil ve srovnání s partnerem.
Mateřství by přece nemělo znamenat, že jeden z rodičů dál buduje úspory a finanční jistotu, zatímco druhý ze svých rezerv postupně ukrajuje.
Musíme si o tom promluvit ještě před porodem
Dnes už vím, že tuhle debatu nechci odkládat na dobu, kdy bude dítě na světě.
Potřebujeme si sednout a říct si, kolik budeme mít peněz, kdo bude co platit, z čeho půjdou výdaje na dítě a hlavně zda budeme oba mít nějaké vlastní peníze, se kterými můžeme svobodně nakládat.
Protože možná jsme celou dobu zaměňovali dvě úplně rozdílné věci.
Rovnost a spravedlnost.
Půl na půl je matematicky dokonale rovné. Jenže pokud jeden vydělává dvakrát tolik a druhý se navíc vzdá části svého příjmu, aby se staral o jejich společné dítě, může být přesná polovina paradoxně tím nejméně spravedlivým řešením.
A právě toho se před nástupem na mateřskou bojím mnohem víc než samotného poklesu příjmu.
