Článek
Cestující se dívali z oken na svět, který většina lidí nikdy neuvidí. Pod nimi se rozprostírala Antarktida – bílé pláně, ledovce a hory, kam se na konci 70. let běžný turista prakticky nemohl dostat.
Nemuseli přitom vystoupit z letadla ani si oblékat polární výbavu. Zaplatili si vyhlídkový let, který je měl během jediného dne dopravit z Nového Zélandu nad Antarktidu a zase zpět.
Jenže 28. listopadu 1979 se z výletu stal boj s časem, o němž lidé na palubě zřejmě dlouho vůbec netušili.
Přímo před jejich letadlem totiž stála téměř čtyři kilometry vysoká sopka.
A piloti ji neviděli.
Antarktida z pohodlí sedadla
Air New Zealand začala nabízet vyhlídkové lety nad Antarktidou v roce 1977. Podobné cesty provozoval také australský Qantas. Byl to tehdy mimořádný zážitek. Člověk nastoupil ráno do dopravního letadla a o několik hodin později sledoval z okénka nejodlehlejší kontinent planety.
Air New Zealand dokázala své antarktické lety snadno naplnit. Součástí dlouhého výletu bylo jídlo, občerstvení, bar, palubní zábava i odborný komentář.
Do ukončení těchto letů přepravily Air New Zealand a Qantas nad Antarktidu přibližně 10 000 cestujících.
Let TE901 odstartoval 28. listopadu 1979 z Aucklandu. McDonnell Douglas DC-10 vezl 237 cestujících a dvacet členů posádky. Kapitánem byl zkušený Jim Collins.
Před sebou měli přibližně jedenáctihodinovou cestu.
Nikdo na palubě netušil, že do letového plánu zasáhla změna, která bude mít katastrofální následky.
Souřadnice se změnily
Příběh letu 901 je dodnes tak znepokojivý především proto, že katastrofu nezpůsobila jedna dramatická porucha.
Nebouchl motor. Neodpadlo křídlo. Letadlo bylo ovladatelné.
Problém se skrýval v navigaci.
Piloti při přípravě získali dojem, že jejich trasa povede nad relativně plochou oblastí McMurdo Sound. Jenže v systému společnosti existoval starší problém s navigačními souřadnicemi.
V časných ranních hodinách před osudným letem byly souřadnice v letovém plánu upraveny. Navigační oddělení Air New Zealand se domnívalo, že provádí jen malou korekci.
Ve skutečnosti se výsledná trasa posunula přibližně o 27 námořních mil.
A to byl zásadní rozdíl.
Namísto letu nad mořským ledem nyní trasa směřovala k hoře Erebus, aktivní sopce vysoké 3 794 metrů.
Posádka podle novozélandského ministerstva kultury a dědictví nebyla na tuto změnu upozorněna. Ráno obdržela upravený letový plán a jeho údaje zadala do palubního navigačního systému.
Počítač tedy dělal přesně to, co po něm lidé chtěli.
Vedl letadlo po zadané trase.
Hora, kterou nebylo vidět
Člověk by mohl namítnout, že téměř čtyřkilometrovou sopku přece pilot dopravního letadla musí vidět.
Právě zde však vstoupila do příběhu Antarktida.
V polárních oblastech může nastat jev označovaný jako whiteout. Při určitých světelných a meteorologických podmínkách mizí kontrast mezi oblohou, sněhem a horizontem. Bílé svahy přestávají působit jako prostorové objekty.
Před člověkem může stát obrovská zasněžená hora, ale jeho oči mají problém rozeznat její obrysy.
Vyšetřování katastrofy se později podrobně zabývalo právě tím, co mohla posádka před sebou skutečně vidět. Pomohly dokonce fotografie pořízené cestujícími krátce před nárazem.
Letoun mezitím klesal.
Ve 12:45 místního standardního času posádka oznámila řízení letového provozu, že se nachází ve výšce 6 000 stop a klesá na 2 000 stop, tedy přibližně 610 metrů.
Byla to poslední rádiová zpráva letu TE901.
„Pull up“
Necelých pět minut poté se situace změnila během několika sekund.
Palubní systém varující před blízkostí země rozpoznal nebezpečí.
Posádka se pokusila reagovat.
Bylo však příliš pozdě.
Ve 12:49 narazil DC-10 do spodního svahu hory Erebus.
Letadlo bylo zničeno a všech 257 lidí na palubě zahynulo.
Na Novém Zélandu mezitím rodiny čekaly na návrat svých blízkých. Když se letadlo neozývalo a nepřilétalo podle plánu, začalo být jasné, že se stalo něco vážného.
V Antarktidě odstartovaly pátrací stroje.
Až kolem půlnoci byly na svahu Erebu spatřeny trosky. Zpočátku stále existovala naděje, že někdo mohl katastrofu přežít.
Nepřežil nikdo.
Jedna z nejtěžších akcí novozélandské policie
Samotnou katastrofou příběh neskončil.
Na místo museli vyrazit policisté, horolezci a další specialisté. Pracovali v extrémních antarktických podmínkách a jejich úkolem bylo nejen vyšetřit příčinu nehody, ale také nalézt a identifikovat oběti.
Tragédie se stala nejhorší civilní katastrofou v historii Nového Zélandu.
A brzy začala ještě jedna bitva.
Tentokrát o to, kdo za smrt 257 lidí skutečně mohl.
Nejdříve ukázali na pilota
První oficiální vyšetřování vedené hlavním inspektorem leteckých nehod Ronem Chippindalem dospělo k závěru, že rozhodující roli hrálo rozhodnutí kapitána sestoupit pod stanovenou bezpečnou výšku.
Jinými slovy, velká část odpovědnosti padala na posádku.
Jenže s tím se řada lidí odmítala smířit.
Následovala královská vyšetřovací komise vedená soudcem Peterem Mahonem. Ta se mnohem podrobněji zabývala přípravou letu, navigačními souřadnicemi, informacemi poskytnutými pilotům i podmínkami whiteoutu.
Mahon došel k výrazně odlišnému závěru.
Posádku zbavil odpovědnosti a vinu přisoudil systému fungování Air New Zealand.
Jeho vyšetřování se následně stalo téměř stejně známým jako samotná katastrofa.
Slova, která otřásla aerolinkou
Mahon zašel ještě dál. Některé představitele společnosti obvinil z toho, že se při vyšetřování snažili zakrývat důkazy a uvádět vyšetřovatele v omyl.
Použil přitom formulaci, která na Novém Zélandu zlidověla: „orchestrated litany of lies“ – organizovaná litanie lží.
Následovaly soudní spory. Odvolací soud část Mahonova postupu kritizoval a konstatoval, že lidé, proti nimž jeho tvrdá obvinění směřovala, nedostali dostatečnou možnost se bránit. Spor se nakonec dostal až před britskou Tajnou radu.
Debata o odpovědnosti za katastrofu pokračovala dlouhé roky.
Jedna skutečnost ale zůstala: piloti před startem nevěděli, že navigační údaje, které dostali, vedou letadlo jinudy, než odpovídalo trase, na kterou byli připravováni.
Omluva přišla až po čtyřiceti letech
Katastrofa Erebu se v novozélandské společnosti nikdy úplně neuzavřela.
V roce 2019, při čtyřicátém výročí tragédie, se tehdejší premiérka Jacinda Ardernová omluvila rodinám obětí za jednání tehdy státem vlastněné společnosti Air New Zealand.
Ve svém projevu znovu zdůraznila, že piloti za tragédii nebyli odpovědní.
Od letu TE901 tehdy uplynula čtyři desetiletí.
Letadlo poslouchalo navigaci
Právě to je na katastrofě letu 901 možná nejděsivější.
Nešlo o stroj, který by se vymkl kontrole. Navigační systém nezešílel a neposlal letadlo náhodně do hor.
Naopak.
Letoun následoval údaje, které do něj byly zadány.
Piloti se přitom domnívali, že před nimi leží prostor McMurdo Sound. V bílém antarktickém světle nedokázali rozeznat, že zdánlivě prázdný horizont před nimi je ve skutečnosti zasněžený svah obrovské sopky.
Když elektronika konečně oznámila, co lidské oči nedokázaly rozpoznat, zbývalo už jen několik sekund.
Zdroje
https://nzhistory.govt.nz/page/erebus-disaster
https://nzhistory.govt.nz/culture/erebus-disaster/crash-of-flight-901
https://nzhistory.govt.nz/culture/erebus-disaster/visiting-antarctica
https://nzhistory.govt.nz/culture/erebus-disaster/inquiry
https://nzhistory.govt.nz/media/photo/erebus-crash-site-map
