Článek
Na svatbě, rodinné oslavě nebo při novoročním přípitku. Jen málokterý zvyk dodržujeme tak automaticky jako přiťuknutí skleničkami. Málokdo se ale někdy zamyslí nad tím, odkud se tato tradice vlastně vzala.
Na internetu koluje řada vysvětlení. Některá z nich jsou romantická, jiná naopak překvapivě temná. Historici se přitom shodují, že jednoznačnou odpověď neznáme. Existuje ale několik teorií, které se během staletí opakují nejčastěji.
Mělo cinknutí odhalit pokus o otravu?
Nejznámější a zároveň nejdramatičtější teorie souvisí s obavami z otravy.
Ve středověku i renesanci nebyly politické vraždy ani odstranění nepohodlných soupeřů pomocí jedu ničím neobvyklým. Podle rozšířené legendy se proto při přípitku ťukalo sklenicemi tak silně, aby část nápoje přetekla z jedné číše do druhé.
Pokud by hostitel skutečně někoho chtěl otrávit, riskoval by, že se jed dostane i do jeho vlastního poháru. Symbolické promíchání nápojů tak mělo dokazovat, že se není čeho obávat.
Zní to dramaticky, jenže přímé historické důkazy pro tuto teorii chybí. Odborníci ji proto považují spíše za atraktivní legendu než za doložený fakt.
Důležitější byl možná jeden ze smyslů
Jiná teorie je mnohem prozaičtější.
Ve středověku byla hostina zážitkem pro všechny lidské smysly. Člověk jídlo viděl, cítil jeho vůni, ochutnal ho a dotýkal se nádobí. Jediné, co chybělo, byl zvuk.
Právě cinknutí sklenic mělo doplnit poslední smyslový vjem a slavnostní okamžik ještě více umocnit. Z dnešního pohledu to může působit zvláštně, ale podobné symbolické rituály byly ve středověké Evropě běžné.
Přípitek jako důkaz důvěry
Historici často připomínají ještě jeden význam.
Když lidé společně pili ze stejného džbánu nebo si připíjeli stejným vínem, dávali tím najevo, že si navzájem důvěřují. Přípitek nebyl jen společenským gestem, ale potvrzením přátelství, spojenectví nebo uzavřené dohody.
Ostatně dodnes se v mnoha zemích považuje za neslušné odmítnout společný přípitek bez vážného důvodu.
Proč se při přípitku díváme do očí?
S přiťukáváním souvisí ještě jeden známý zvyk – oční kontakt.
Podle lidové pověry čeká člověka, který se při přípitku nepodívá druhému do očí, několik let neštěstí nebo smůly v lásce. Různé země uvádějí různý počet let, nejčastěji sedm.
Ve skutečnosti jde opět hlavně o symbol důvěry a respektu. Pohled do očí dává najevo, že druhému věnujeme plnou pozornost a že přípitek myslíme upřímně.
Každá země má své vlastní zvyky
Přestože si připíjíme téměř po celém světě, pravidla se často liší.
V Česku je běžné přiťuknout si s každým u stolu a podívat se druhému do očí. V Maďarsku se podle tradice dlouhou dobu nepřiťukávalo pivem. Tento zvyk vznikl po porážce maďarské revoluce v roce 1849, kdy rakouští vojáci údajně oslavovali vítězství cinkáním pivních půllitrů. Ačkoli dnes už mnoho Maďarů pivo běžně přiťukává, starší generace tuto tradici stále připomíná.
V některých asijských zemích se zase očekává, že mladší člověk při přípitku podrží svou sklenici o něco níže než starší nebo společensky významnější osoba. I tím vyjadřuje úctu.
Zvyk, který přežil staletí
Ať už vzniklo přiťukávání ze strachu z otravy, jako součást slavnostního rituálu nebo prostě jako projev vzájemné důvěry, jedno je jisté. Tento zvyk přežil stovky let a dodnes spojuje lidi při nejrůznějších životních okamžicích.
Možná si příště při cinknutí skleniček vzpomenete na legendu o jedech. A možná zjistíte, že i obyčejný přípitek v sobě ukrývá mnohem zajímavější historii, než by se na první pohled zdálo.
Zdroje:
https://www.britannica.com/
https://www.history.com/
https://www.smithsonianmag.com/
https://www.etiquettescholar.com/
https://www.oxfordreference.com/
