Článek
A protože se zabývám tím, jak se chovají různé systémy a společnosti v čase a prostoru, nemohla jsem si nevšimnout, že Česko vykazuje jeden jasný rys. Zatraceně slabé pojistky.
Znáte to, je krásný den, nic nikde neruší, vše jde jako na drátkách, je taková ta normální pohodička, řekněme. Ne, že by se to stávalo často. Ale občas to tak je. A najednou se stane, že se ta příjemně jiskřivá atmosféra, která je ve vzduchu, začne ještě víc vylepšovat.
Třeba začnete dělat s chutí něco potřebného nebo příjemného, co máte rádi, jdete si udělat radost nebo se ozvete někomu milému nebo on vám. Nebo se stane něco pozitivního, neočekávaného. A energie v atmosféře ještě o něco víc vzroste.
A už se to začne sypat. Taky jste si toho všimli?
Najednou vyletí pojistky. A teď myslím ty obrazné nebo klidně i ty skutečné. Najednou přestane jet půl zásuvek a vy se musíte zvednout od své přínosné činnosti, na kterou jste byli dokonale naladění, přepnout na řešení problému a skvělé nastavení je v ohrožení nebo v nenávratnu.
A nemusí to být zrovna pojistky. Prostě zazvoní zvonek a někdo vás vyruší s nějakou zbytečností. Nebo se najednou spustí někde blízko alarm. Nebo vám do okna vletí sršeň. A tak dále. Můžou se ale udát i daleko horší věci, třeba si najednou něco rozbijete nebo zjistíte, že jste to ztratili či vás začnou otravovat kolegové s nějakou údajně naprosto neodkladnou věcí či se vám rovnou někdo zatvrzele z neexistujících důvodů postaví do cesty jako tvrdohlavý osel a odmítá se pohnout.
Myslím si, že zrovna Češi jsou velmi náchylní na to, aby je rozhodil sebemenší nárůst energie nebo napětí v atmosféře a už jim z toho začíná tak trochu jít hlava kolem. Stačí se podívat do komentářů. Trochu přitlačím na pilu a už se z toho může kdekdo zventit. A to je typické Česko. Je tu obrovská poptávka po napnelismu, po napětí a něčem vzrušujícím, ale zároveň je tady obrovská slabost co do snášení takových stavů, i kdyby byly pozitivní.
Skoro to vypadá, že mají Češi tak nějak historicky nervy nadranc. Pak to hází na ty, kteří jim zde přidávají na vibrantnosti, přestože po tom sami pasou jako slepice po zrní a sami to vyžadují a snaží se vyvolávat. Když se to stane, tak to ale sami nesnesou a odmítají si to přiznat. Dělá to tak statisticky významná a pozoravelná část místních obyvatel a přenáší se to přes ně dokonce i na celé přírodní i neživé okolí.
To je pořád v Česku natěšenosti na zajímavá témata, na zajímavé aktivity, na zajímavé příležitosti. Plný kotel. Ale zkuste s nějakou přijít, nějakou vymyslet, nějakou předestřít, a už vznikne hysterie, už se najednou všichni klepou jako vyosený rotor v extrémních otáčkách a už to z nich stříká na všechny strany.
Ta vyosenost a vykloubenost v Česku, to je taky velký problém a vytváří stejné nebo podobné efekty jako příliš slabé pojistky. Pak není divu, že se tu žádné pořádné a nadupané projekty nebo projevy nemůžou realizovat, když prostředí a lidé vyletí vždy z kůže už z toho, že řeknete pár slov navíc nebo přidáte trochu na razantnosti.
Nevím, co se vám Češi stalo, že máte tak slabé nervy a tak vychýlené jádro, že to tu vždy vypadne, rupne, probíjí nebo bouchá, když se s něčím pořádným začne. To i ti Rusáci mají vehikly, které jsou sice hrozné, ale chvíli vydrží. Ale vy? Taková vaše Škodovka klinká a klinká v každé zatáčce jako když bučí vystresovaná jalovice už od momentu, kdy si sednete za volant. No je tohle normální? Rozhodně není. A to je jen jeden příklad za všechny.
Co se vám stalo, Češi, že nezvládnete nervově nic? Kdo vám tak ublížil? Nebo že byste spíš byli tak rozmazlení, že na všechno reagujete jako rozjívená Marfuška z Mrazíka, na kterou musel být každý jako mílius, aby se nepotento?
Nedivte se, že vás přirovnávám k ukázkám z Ruska, ono totiž ze spřízněných zemí mne ani nenapadá nic, co by se takové vaší zchoulostivělosti byť jen podobalo.
Vždyť je to taková nehorázná ostuda, jak to tady funguje a jak to tady vedete, že se to snad ani nedá vypovědět. Vyndejte si, prosím, už konečně hlavu z kbelíku a přestaňte se chovat jako kdyby vás na nože bral, jako blázniví fracci, kteří nevědí z které do které a jen ryčí, aby je nikdo z jejich širokého dalekého okolí nepřehlédl, nebo se naopak před každou trochu větší výzvou vypnou jako přetížené pojistky.
Nejste tu totiž sami.
