Článek
Na začátku bych ráda uvedla: nemám Wericha vůbec v lásce. Byl mi vždy nesympatický svým projevem a jeho výroky nepovažuji za natolik hodnotné, aby se dostaly kamsi do análů moudrých, přestože se tam s nimi pan Werich ze všech sil snažil vetknout.
Například mi vadí jeho postoj vůči herci Vlastovi Burianovi. Nejspíš mu záviděl jeho komiku a proto mu chtěl zničit život. Jeho výroky z povzdálí kdesi z USA, kde si hrál na vlastence, zatímco pomlouval Buriana, na české posluchačstvo zabraly. Podle mě byl jedním z těch, kteří Burianovi zničili život. Později si Burian ani neškrtl a musel „hrát“ jakéhosi vypomahače na horské chatě a trápit se v druhořadých představeních. Zatímco Werich se stal slavným.
Své špatné svědomí si chtěl očistit tím, že se údajně přimlouval za účast herce Buriana v pohádce Byl jednou jeden král. Tam však Burian hrál pouze přihravače, zatímco Werich se skvěl v roli krále. Vzhledem k tomu, že se Burianovi říkalo král komiků, je mi úplně jasné, že touto rolí chtěl Werich naopak Buriana ponížit. I tak ho ale Burian ve svém vysokém věku, při svém chatrném zdraví a po hrozných zkušenostech s týráním od komunistického „lidu“ svou vtipností a zábavností předběhl o celou míli. Za mě byl Werich klasický český bezcharakterní slizoun, který slídil po moudrosti ostatních, kterou se sám neskvěl.
Vůbec bych se nedivila, kdyby svou kolekci pohádek Fimfárum vytáhl z nějakého staršího moudrého člověka na vesnici, kde ve volných chvílích pobýval, pokud jde totiž o jeho vlastní skeče a představení, jsou přinejmenším průměrná a neskvějí se nějakou velkou dávkou bystrosti, jakou by se podle českých diváků měl vyznačovat.
A za takové lidi, jako je Werich, můžete vy, Češi jako celek, protože česká partička umělecká a kulturní místo toho, aby nechala vyniknout originální osobnost, vždycky zpromuje průměrného člověka pochybného charakteru, jehož hlavní dominantou je, že postrádá smysl pro fér play a hlavně se naparuje jako krocan, což byly právě Werichovy domény. Asi proto je pak takový člověk tak promován jako úspěšný a budí tolik pozornosti, že těmito hlavními osobnostními rysy připomíná ze všeho nejvíc ostatním je samotné v koncentrovaném balení.
O Werichově osobnostní nesnášenlivosti a nadutosti svědčí jeho spor s respektovaným režisérem Jiřím Krejčíkem, který byl známý tím, že hloupost a hvězdné manýry druhých netrpěl. Právě při natáčení Císařova pekaře jej Werich napadl s tím, že „ani sám neví, jak je blbej“. Cituji jeho vlastní slova. Krejčík poté předal natáčení filmu Martinu Fričovi. Na Werichovy hvězdné manýry prostě neměl žaludek. Ale zřejmě za Werichem stál ještě někdo jiný, protože Krejčík se jen tak obyčejných herců nezalekl. Werich měl dozajista podporu z vyšších míst. A kdo tehdy spřáhl svůj život s režimem, za ním stála celá komunistická parta.
Werich si sice hrál na rebela, ale ve skutečnosti s tehdejším režimem srostl a byl mu užitečným slouhou. Jeho druhá emigrace do zahraničí v roce 1968 a pak po návratu demonstrativní odmítání Husákova režimu byla podle mého názoru zase jen jeho další bouda na diváky. V USA mu totiž pšenka nekvetla a tak se musel vrátit domů. V roce 1977 ještě stihnul podepsat Antichartu. Pak je o něm známo, že sice vehementně tvrdil, jak to bylo omylem a že nevěděl, co podepisuje, a domáhal se hlavně toho, aby o tom věděl pan Havel, že to nechtěl podepsat. Já osobně mu ale nevěřím. Možná to byl zase jeden z jeho převlékacích triků „kdyby náhodou“. Kdyby byl tak charakterní člověk, neměnil by tak často kabát.
Mohla bych uvést další příklady dokládající pochybné jednání pana Wericha, ale myslím, že toto je dostatečné. Podle mého soudu byl Werich jen prachsprostý oportunista, který jen pečlivě sledoval korouhvičku, jak se točí, a podle toho se snažil zařídit.
A co se týče jeho „moudrosti“, je třeba vzít v potaz, že co se tváří moudře a na moudré si hraje, ještě nemusí být moudré jen proto, že to všichni tvrdí.
Důkazem je parafráze jeho slavného výroku, která myslím jak dokresluje úroveň jeho moudrosti, tak se na něho dokonale hodí.
Když už Werich jednou není, tak má koukat, aby nebyl.
P.S.
Řada čtenářů mi spílala, že jako mladá nezkušená dívka nemohu o panu Werichovi nic vědět a že jej pomlouvám. Každému z těchto čtenářů bych doporučovala knihu Pražské příběhy : z malostranských zákoutí až do jiného světa / Dan Hrubý, a to stať o panu Werichovi. Až si ji přečtete, zamyslete se nad tím, jestli byste chtěli být v pozici těch obyčejných lidí, se kterými pan Werich jednal, a jestli by se vám líbilo to, jak by se k vám choval.
A k těm, kteří křičí, že jsem nic v životě nedokázala, a požadují, abych dokázala, co jsem dokázala, mohu říci jedno. Nikdy jsem nikomu vědomě neublížila a snažila jsem se jednat podle morálních zásad, což není málo, vzhledem k tomu, že to málokdo dokáže. A to se týká i pana Wericha.
Moudré řeči jsou jedna věc, a moudré skutky věc druhá.
Mnoho z vás to neumí rozlišit.
Zdroje:
